Moje Novohradky-květen 2009

Letos byl v první půlce května (od 7. do 10.5.) mimořádný prodloužený víkend, tak jsem ho bez váhání využil k tomu, abych v celém jeho trvání zhruba po čtvrt roce (od února) opět navštívil svoje zaslíbené Novohradky a jaksepatří si to v nich užil. Nehledě na to, že na celé toto období slibovali velmi pěkné, skoro až letní počasí, což se jim překvapivě vyplnilo...Takže by byl skoro hřích, aby člověk, libující si o svém volném čase vandrování, takovéto příležitosti jaksepatří nevyužil...! Poté, co jsem pozdě večer dojel do Nových Hradů, odkud začínám každé svoje putování do Novohradek a okolí a v jedné místní hospodě si na chvilku vorazil, jsem se odhodlaně vydal v ústrety Jarním Novohradkám. V té době byla už tma, ale mne to ani v nejmenším nezlomilo. Naopak. Dosud plný sil a odhodlání jsem velmi brzo upustil od myšlenky, že bych přenocoval někde v Terčině údolí a dál se vydal až další den...! Za svitu Měsíce, který měl krátce před úplňkem (či po úplňku?) jsem se za jeho muhutné záře-skutečně svítil jako rybí oko-vydal dál, posléze až k Hojné vodě, v jejímž okolí jsem se ubivakoval na svůj první nocleh. Skutečně to celou cestu byla romantika, Měsíc svítil natolik silně, že to místy až vrhalo stíny, všechny lesy v okolí byly kouzelně postříbřeny a po celou cestu jsem nemusel zapnout svoji svítilnu... Když jsem opustil Terčino údolí a posléze jsem se kolem známé místrní tvrze Cuknštejn za vydatného skřehotání žab vydal ke svému cíli, již zmíněné Dobré Vodě, skutečně ta romantika pozdního večera stála za to! Když jsem si u neméně známého místního kostela na chvilku oddechnul za účelem doplnění si zásob vody, posléze jsem se odebral po zelené značce nahoru, ke svému noclehu, v obklopení místních romantických lesů a remízek.

Probudil jsem se do krásného květnového rána, kdy všude kolem čarokrásně zpívali ptáci, les voněl jarem a slunce se začalo definitivně ujímat vlády nad dnešním dnem. Poté, co jsem se po probuzení prošel v nejbližsím okolí a touto romantikou se jaksepatří pokochal, jsem se spakoval a odhodlaně jsem vyrazil dál. Poté, co jsem se v Hojné vodě v jednom místním bufetu u piva pokochal neméně romantickými výhledy do okolí a nasbíral o to více sil k dalšímu harcování, jsem to posléze vzal přes Hojnou vodu na Vysokou. To je, pokud to někteří z vás dosud nevědí, třetí nejvyšší vrchol celých Novohradských hor s krásnými skalami a na jehož úpatí se rozprostírá významná přírodní rezervace, prales Hojná voda, založený již r. 1838. I sem jsem se po zdolání této hory podíval a nafotil si něco z jeho pěkných zákoutí...Když jsem se z tohoto pralesa vrátil zpět, zanedlouho jsem trochu poobědval a pak jsem se vydal dál, přes Jelení hřbet až ke Zlaté Ktiši, jedné z místních vodních nádrží, které se kdysi používaly k plavení dřeva. Skutečně ta Jarní romantika v jejím okolí stála za to...! Pak jsem podél říčky Černé, která kousek za Zlatou Ktiší v Rakousku pramení, došel k Žofínu. Zde jsem si jen krátce odpočinul, abych se posléze známou stezkou česko-rakouského příhraničí, podél kouzelných kaskád Huťského potoka, vydal Huťskému rybníku, kde jsem v minulosti už také několikrát byl. Vzal jsem to poté k loukám bývalé Terčí Huti (kde se mimochodem do dnešních dnů dobře zachovalo torzo bývalé sklářské peci), načež jsem v jednom blízkém seníku ulehl ke druhému pohodovému noclehu.

Harcování dalšího dne jsem začal přechodem Myslivny (druhého nejvyššího vrcholu Novohradských hor, kde se to od řádění orkánu Kyrill změnilo skutečně k nepoznání. Cestu k vrcholu jsem z dřívějška znal poměrně dobře a skoro jsem při tom nebloudil, nicméně skoro se mi nechtělo věřit, že to, kam jsem posléze došel, je skutečně vrchol Myslivny. Zejména krátce před jeho dosažením od Terčí Hutě je v jeho okolí tolik holých plání, že mi bylo skoro až do pláče lítostí nad tím, co zde tento větrný živel způsobil a z čeho se celé Novohradky budou vzpamatovávat minimálně sto nastávajících let...Poté, co jsem si na vrcholu Myslivny chvíli odpočinul a pokochal se znamenitými výhledy až na Šumavu, jsem Jarními listnatými lesy, rozprostírajícím se v okolí, pozvolna po asfaltce sešel až k Pohořskému potoku. Následně jsem proti jeho proudu odbočil k neméně známému Pohořskému rybníku (zastarele nazývaného též Jirčák podle zaniklé osady Jiřice rozprostírající se dříve u jeho hráze), načež jsem se vydal lesní cestou více do středu Novohradek, přesněji do oblasti Ulrichov, kde jsem dosud nebyl. Měl jsem trochu strach, že budu bloudit, nicméně, do této oblasti jsem nakonec došel skoro bez problémů. Dokonce jsem se tam díky své mapě velmi záhy natolik dobře zorientoval, že jsem byl schopen jedněm trochu bezradným cyklistům spolehlivě říct správný směr k Leopoldovu, kam měli zrovna namířeno. Stojí za zmínku, že v této oblasti je jedno z několika významných maloplošných chráněných územích Novohradek, asice jedna zachovalá bučina stejného jména (Ulrichov) a kdysi, v době, kdy celá tato oblast byla součástí takzvané "železné opony", zde stávaly snad nějaké radiostanice, z nichž však do dnešních dnů zbyly už jen ruiny a zbylá dvě stavení dnes někteří lidé využívají k rekreačním účelům...dosud to přesně nevím. Pak jsem se po jedné asfaltce, přetínající Kabelský potok (který touto oblastí protéká), pozvolna vydal k Leopoldovu. Kdo to dosud neví, tato víska se takto jmenuje na počest Františka Leopodla Buquoye, který v předminulém století toto sídlo navštívil...Poté jsem se vydal po jiné asfaltce směrem nahoru, k Uhlišťskému rybníku, coby jedné další zachovalé vodní nádrže těchto hor. Krátce jsem se pokochal jeho podvečerní romantikou a poté jsem to vzal kolem známého místního statku Terčí Dvůr po zelené značce k Pohorské Vsi. Ve známé tamní hospodě Poslední šance jsem si jaksepatří u piva vorazil a trochu si popovídal s místními a poté jsem se už skoro za tmy vydal směrem po modré k Benešovu nad Černou, do Lužnice. Třebaže jsem měl v sobě už tři piva, což se blíží mému maximu alkoholové výdrže, neodolal jsem a v místní hospodě U sýkorky jsem si dal ještě jedno...přece jen stálo za to si v jejím romantickém prostředí pokecat i s místními hosty a dát si tam jednu zatraceně dobrou místní klobásku k večeři...mj. jsem se tam dozvěděl, že jedny dříve známe seníky, rozprostírající se východně od Lužnice a které byly dříve velmi vhodné i k vandráckým noclehům, jsou již více než deset let navždy rozpadlé, aniž bych o tom dříve cokoliv věděl, což mne dost nemile překvapilo. Ale s tím se nic dělat nedá...Po zaplacení a rozloučení s místními hosty jsem se urychleně vydál dál za vísku, abych se posléze vydal kopcovitě lesnatou strání směrem na přilehlý Lužnický vrch, k poslednímu noclehu této své čundrácké expedice...

Poslední den své štace jsem se probudil do neméně krásného lesního rána, jako předtím...jen ta idyla byla trochu narušena tím, že v době, když jsem si po probuzení ve spacáku ještě plnými doušky vychutnával tuhle romantiku lesní přírody po ránu, okořeněnou orchestrem místních ptáků, kolem mne nedaleko proběhl jeden divočák, což zrovna moc příjemný pocit pochopitelně nebyl...ale jinak to bylo fakt nádherné. Po spakování jsem se ještě na chvíli vydal k jedné louce na návrší rozprostírajícím se nad Lužnicí, abych se pokochal nádhernými výhledy směrem k okolí Pohorské Vsi a Kaplicka a posléze jsem se vydal směrem k Benešovu nad Černou, coby poslednímu bodu mé štace. Mezitím jsem ještě stačil vystoupat na vrchol Kuřského vrchu, jednomu z nejsevernějších vrcholů Novohradek a jeho skaliska také stojí za zhlédnutí...A ještě před tím, než vandrák vystoupá až nahoru, může od jeho úpatí zažít překrásný pohled na vzdálenější výškové body Novohradek opačným směrem k Pohorské Vsi, například na Pivonický vrch...No a zhruba kolem druhé odpolední jsem cestou necestou dorazil do Benešova nad Černou. Dal jsem si tam svoje poslední pivo a poté jsem si tam chytnul autobus do Budějovic, odkud jsem jiným busem dojel v pohodě zpátky do své Prahy.

Tenhle výlet se pro mne fakt maximálně vydařil a myslím, že lepší být už ani nemohl...!