Můj první vandr - Jeseníky

Dneska už si někdy nemůžu vzpomenout, co jsem měl předevčírem na večeři, zato si ale perfektně vzpomínám na svůj první "čundr". Bylo mi tehdy 17 let, nacházel jsem se v poslední - ( a nejstrašnější fázi ) - puberty a se stejně postiženými spolužáky jsme se domluvili na týdenním vandru do Jeseníků. Myslel jsem si, že ňa tata nebude chtět pustit, ale opak byl pravdou: mojého tatíka totiž hryzalo zlé svědomí, neboť mi na jaře nechťa přivodil těžký úraz ... (To bylo tak : jedného krásného květnového rána sa tata zahleděl na dvůr, gde všady možně trčaly haldy čerstvo dovezené nové skřidly a rozhodl, že dneskaj nasadíme naší chalupě novů čepicu. Po ranním kalíšku slivovice na spálení červíka sme vymysleli "bitevní" plán. Napřed sme šlohli kačenám koryto na kůpání a kúsek sme mu na jedné straně přidali. Brácha mezitým utěkál půjčit od súseda delší žebřík. Tatíček sa potom vyškrábali na střechu a začali lúpat perníček - co to plancu - starů skřidlu a půšťali nám ju korýtkem dolů. Já sem ju odebíral a brácha dával tů dobrů bokem pro strýca Příhodového a zbytek házal na přistavenů vlečku. Po hodině tejto stereotypní makačky - gdyž už sa z nás pomalúčky stávali dementi - sa to stalo : tata sa zamyslél a pustíl ně dolů dvě skřidly za sebů !! Než stačíl zařvat " Pozor !", tož sem zavýl jak šakal a paprča ně vyletěla vysoko do luftu. Tá druhá blbá skřidla ně totiž přerazila dva pazůry na levéj ruce !!

Tata zařvál podruhéj a skočíl ze střechy až na zem - na žebř zapomněl, málem byly úrazy dva - a vlékl ňa pod pumpu. To sem mu ale pěkně poděkovál za takové samaritánství a radši ho poslal do stodoly, ať nastartuje spartaka, že zajedeme do Klobúk na polikliniku. Cestů tata řezál zatáčky jak Fittipaldi. Na každé moje zasténání zašlápl plyn až na doraz a tož sem radši držál hubu, nebo tata měl na tachoši 80, v očách smrť a já sem chtěl, aby sa nám rodinné vozítko cestů nerozsypalo ... V čekárně u chirurga sem ale už od bolesti už skoro šílel. Slov útěchy sa ně dostalo od jakéjsi babičky v černém, kerá sa ně chválila, že včéra pochovala manžela a jaký že měl pěkný pohřeb. Konečně ňa pustili do ordinace. Za stolem seděl chlap jak hora - chirurg Nedělka - četl si ABC a vůbec si ňa nevšímal. Když už sem si myslél, že jim tam potichu vykrvácám, tož zdvihl hlavu od čtení a húkl : " Co chcete ?! Dajte to sem !!"

Další kroky není třeba detailně popisovat - po vyškubnutí nehtů na obou prstech mi sestra na paprču nacápala višňáku, že by "vůně" z něho zabila aj vola a poslali ňa dom. Sice sem jezdíl 3 X do týdňa na převazy, ale pŕstečky sa ně hojily celkem rychlo - naštěstí to "schytaly" enom jejich konečky - a za 2 měsíce sem si na nejaký úraz už skoro ani nevzpomněl - enom ně od té doby roste na prsteníku neht furt do zatáčky ...)

Omlouvám se čtenářům za tuto "kulturní vložku", ale chtěl jsem tímto jen vysvětlit, že sem měl hodně přísného tatu a za normálních okolností bych si o propustku na čundr nikdy nedovolil zažádat. Díky tomu úrazu ale byla naštěstí náčelníkem schválena - i když zkrácena jen na 5 dní - a my jsme se mohli v pondělí ráno konečně vydat na cestu.

Na železniční stanici v Brumově jsem nastúpil do staréj "motórky", kde už seděli všichni moji tři kamarádi ze školy ve Slavičíně. Dva sebou měli kytary a po přivítání na ně začali hrát, aby nám cesta rychleji a příjemněji utekla. Však také - než jsme docestovali z bodu B do bodu K - tož to trvalo skoro celý den, neboť jsme cestovali vlakem osobákem. ( Kapesné od rodičů by nám na rychlík nestačilo a osobáky dosahovaly na tratích rychlosti až 30\km v hodině ...) Ani už nevím, kolikrát jsme přestupovali, ale když jsme dorazili do startovního místa naší pouti po Jeseníkách - do města Krnova - bylo pozdní odpoledne a kluci měli od hraní na kytary na prstech mozoly !

I v době budování komunismu býval Krnov velmi pěkným městem, plný hezkých - i když notně omšelých - historických památek a bylo se tu všude na co koukat. Nás puberťáky ale samozřejmě zajímalo jen to "jediné" - neboť ulice centra byly přeplněny davy krásných dívek v nedostatečném oblečení - bylo přece léto - a naše mozky nestačily zpracovávat taková kvanta informací. Posadili jsme se tedy na lavičku a plni touhy a nešťastní čuměli na procházející dívky a čekali na Petra, který na rozdíl od nás ostatních už před nějakou dobou pokročil od představ rovnou k činům : odepsal na inzerát, psal si s kočkou právě odtud z Krnova a dnes se měli poprvé setkat tváří v tvář. Peťa se ale vrátil poněkud zklamaný, neboť ta "jeho" prý před týdnem odjela dělat pionýrskou vedoucí na tábor do Karlova u Malé Morávky. Proto jsem pozměnil plán cesty a podle mapy Petra ujistil, že tam nejpozději ve čtvrtek odpoledne budeme. A teď už tedy hurá na cestu : vybrali jsme si jakousi turistickou značku - její barvu si už dneska nepamataji, která nás vyvedla do prvních vršků jesenického podhůří za městem. U lesa nás přivítala varovná cedule POZOR - NEBEZPEČÍ ! OBLAST ZAMOŘENA KLÍŠŤATY, HROZÍ ZÁNĚT MOZKU !! Protože jsme díky socialistické propagaci absolutně netušili, jak takové klíště vypadá, nic jsme si z toho nedělali a šlapali dál. Značení nás vedlo do vrchů okolo jakéhosi Sanatoria a před soumrakem jsme v lese přišli k seníku se senem, který se nám měl stát prvním ubytovacím místem na naší cestě. Před spaním jsme si samozřejmě rozdělali na nedalekém ohništi pořádný táborák, opekli slaninu a salám, s chutí zahulákali několik písniček a šli spát. Než jsme ale vlezli na seno, přece jen v nás zahlodal červíček strachu a pochybnosti a pro jistotu jsme si na ochranu před neznámými klíšťaty všichni nacpali vatu do uší ...

Druhý den jsme se vzbudili do překrásného rána. Po snídani vyrážíme dál a paseme se na velké pasece na plantáži borůvek a malin, poté scházíme do velké obce Krasov. Petr je rybář a s úžasem hledí v centru obce z mostku do potoka, ve kterém se prohánějí ryby jak klády ! V Krasově si v prodejně Jednoty doplňujeme proviant a přes další kopec s lesem scházíme ke břehu Opavy v městečku Karlovice. Před námi nádherná krajina, v Karlovicích procházíme okolo rekreačních objektů ROH, odboráři tu mají k dispozici kromě tenisových kurtů dokonce hřišťátko s minigolfem ! Netřeba dodávat, že něco takového vidíme poprvé v životě ...

Za Karlovicemi přicházíme blíž k řece a obdivujeme zvláštní černé koryto Opavy, pak přichází město Vrbno pod Pradědem a anabáze přes celé velmi roztáhlé podhorské sídlo. V nějaké restauraci se stavujeme na jídlo a pak posilněni pokračujeme po zelené značce přes poslední osadu Vrbna - Železnou - a vstupujeme do nádherných horských lesů vlastního Hrubého Jeseníku. Ty zdejší jsou k mé veliké radosti plné bizarních, velikých a tajemných skal. Přichází pozdní odpoledne a my se dostáváme pod mohutný a fantastický, více jak 30 m vysoký skalní útes. Kluci mne zůstávají čekat u cesty, protože mne plane srdéčko vzrušením a musím vyrazit na průzkum ! Na temeno skaliska se dostávám zleva a k mému překvapení se tady pod velkým převisem nachází plošinka s tábořištěm a skalní věžičkou. Když se pak vracím po druhé straně skály, kudy vede serpentinový chodníček, dolů za ogarama, mám pro ně informaci, že už vím, kde budeme dneska spát !

Plac na hraně skály okolo ohniště je jako stvořený pro čtyři osoby a tak lezeme nahoru do skal - skalní divočina s horským lesem pokračuje vzhůru do kopce až neznámo kam - a sbíráme suché dřevo na oheň, který nám musí vydržet až do rána ! Dobře jsme udělali : po večeři a večernímu posezení se zpěvem a strašidelnými historkami přichází strašná bouřka, kupodivu ale bez deště. Hromy divo bijů a nad Vrbnem sa blýská, ve fialovém světle blesků je chvílemi ozářen protější mohutný Zámecký vrch se zbytky jakési zříceniny a také kouřem s ohniště neznámých kamarádů trampů. Rozdělujeme si hlídky k udržení ohně : budeme se střídat po hodině a půl a poslední ranní hlídka uvaří pro všechny v mém kotlíku čaj. Usínám a zdá se mi sen, že ležím na okraji propasti a co nevidět spadnu dolů do hlubin ! Zděšeně se budím a on to nebyl sen - moje místo u ohně je nejblíž ke hraně skály, která odsud spadá 30 m kolmo dolů a já jsem se ve spánku se spacákem dokoulel až opravdu na tu okrajovou hranu ... UFFF !! Ještě že si nedal šlofíka i ten můj andělíček strážníček ! Naštěstí už mne čeká hlídka u ohně a já si po předchozím leknutí vychutnávám romantický zážitek u hořícího táboráku v lůně překrásné horské přírody. Když mne pak střídá kamarád, raději si lehám na jeho místo dál od okraje propasti ...

Středa ráno . noční bouřka vyčistila vzduch a znovu je hezké slunečné počasí. Než posnídáme, uhasíme oheň a uklidíme po sobě, tak se ráno stává pokročilejším a čeká, až ho vystřídá poledne. To už se ale loučíme se skálou Vyhlídkou a pokračujeme k osadě Bílý Potok a po modré dál směr Vidly. Značená cesta vede bohužel mnoho kilometrů po asfaltu silnice a tak je jediným zpestřením odbočka přes mostek Střední Opavy na druhý břeh, kde se pod dřevěným přístřeškem ukrývá pramen jakési železité kyselky - zrzavá voda má ale výbornou osvěžující chuť ! Ve Vidlech návštěva obchůdku, odpočinek a pak pokračujeme po naší značce do údolí už bez silnice a k umělé nádrži. Samozřejmě neodoláme a všichni se v ní vycachtáme, v životě by nás nenapadlo, že může být voda v říčce tak ledová !!! Pak nás čeká stoupání na masív Kamzičího vrchu, naproti vidíme celou horskou strání protékat neskutečně krásnou vodní kaskádu, pak už kličkujeme horským lesem - a občas i imisemi poškozenými torzy stromů - až téměř nad hranici lesa a poprvé v životě vidíme kosodřevinu i mimo oblast Beskyd a slovenských Tater. Po značce se ještě vyšplháme na Malého Děda a pak už přicházíme k horské chatě Švýcárna. Její moc hezký interiér nás zláká k objednání si dobré večeře a pak se ještě chvilku kocháme nádherným výhledem od chaty na okolní krajinu. Čas ale běží, za chvilku bude večer a tak stoupáme k nedalekým Tabulovým skalám a pak už nám celý obzor vyplňuje ohromný masív nejvyšší moravské hory - Praděda. Píše se rok 1978 - a o tom, že na vrcholu hory v blízké době přistane "kosmická raketa" a zůstane tu až do dnešní doby - tak o tom jsme tehdy neměli ani potuchy ... Namísto pohledu na obrovitou věž jsme se tehdy kochali výhledem na tajemné Petrovy kameny, chvílemi mizejících pod nápory deštivých mraků. Horší se počasí, blíží se bouřka a veliký slejvák a tak rychle prcháme z vrcholu Praděda serpentinami turistického chodníku k chatě Barborka, kde nacházíme před nadcházející průtrží azyl. Dáváme si tu večeři číslo 2 a protože počasí venku připomíná monzunové deště, poprosíme vrchního a je nám dovoleno přespat v interiéru Barborky - na betonové podlaze ve vstupní síni. Brrr ... byla to noc hrůzy a někteří z nás skoro ani očičko nezahmouřili, ale každá noc má jednou svůj konec a i další ráno bylo překrásné a my okamžitě zapomněli na prožité útrapy ...

Čtvrtek. Počkáme si na snídani a pak scházíme úžasným horským lesem do kaňonu s Vodopády Bílé Opavy. V té době byl vstup i k hlavnímu kataraktu neomezený, kupodivu zde nebylo mnoho turistů - ti se motali spíše níž v údolí v lázních Karlova Studánka. Než tam ale dojdeme, čeká nás naprosto nezapomenutelný zážitek v podobě projítí celého kaňonu s těmi nejkrásnějšími vodními hříčkami jesenické přírody a ochuzeni nejsme ani níž v údolí, kde je turistický chodník doprovázen alespoň vodními kaskádkami. Další bombou je umělý vodopád na okraji lázeňského pidiměstečka, jehož tok sledujeme z nádherného dřevěného interiéru restaurace Hubert. Ze stropu visí zvláštní kruhové, vyřezávané lustry a zdobí je i paroží ! Pak si procházíme lázničky, obdivujeme tu krásu kolem nás a slova největší chvály se dostává Karlově Studánce od Petra, který bydlí v Luhačovicích a uznává, že nejen lázničky, ale i okolí je tu překrásné. Však také právě v těchto chvílích nadchází v mé zamilovanosti a okouzlení veliký zlom a mění se -doufám v doživotní - lásku k těmto nejkrásnějším moravským horám ...

V pozdní odpoledne odjíždíme z Hvězdy do Malé Morávky a okolo neskutečného množství rekreačních objektů a povalujících se odborářů na celozávodních dovolených kráčíme přes celou obec do sloučeného Karlova, nacházíme pionýrský tábor s Petrovou galánkou ... a tam se dozvídáme, že před slabou půlhodinkou odjela autobusem zpátky do Krnova !!! Peťa je chudák nešťastný jak šafářův dvoreček, snažíme se ho nějak rozveselit, ale moc nám to nejde. A tak navštěvujeme chvilku před zavřením zdejší Jednotu a kupujeme na poslední večer litr červeného vína a 0.5 litru rumu, jako nocleh si vybereme zastřešenou busovou zastávku s dřevěnou podlahou ! ... a jdeme do blízké hospody zapít s Petrem jeho žal ... ( I když je nám teprve 17 let, pivečko i jakýsi ten panáček Praděda je nám poskytnut bez zbytečného otálení a zvědavých keců. Je zajímavé, že po dovršení 18.narozenin jsem musel všude ukazovat občanský průkaz - možná jsem prošel na čundru v Jesenících jakousi omlazovací kůrou, či co ...)

Pátek ráno je nám všem strašně špatně. Ono se nadarmo neříká, že prý "jsou chmurná rána opilcova", ale to my v té době ještě nevíme. Bez snídaně odjíždíme busem do Rýmařova. Jsme naštěstí mladí a tady už nás kocovina opouští a je nám natolik dobře, že si před obchodem na vlak můžeme zajít do restaurace na oběd a zachovat ho bez úhony v našich žaludcích. Následuje skoro nekonečná anabáze osobními vlaky k domovu, poznatek, že jsou Jeseníky jedním z nejkrásnějších míst v naší Československé socialistické republice a pak také údiv nad tím, jak může "dospělákům" tolik chutnat alkohol, když je po něm na druhý den člověkovi tak hrozně zle ... No, svým rodičům se se "závěrečným večírkem" asi nikdo z nás doma nepochlubil ...

( Jako poslední zážitek mi má stále ochablejší paměť uchovává vzpomínku, která dokazuje, jakými jsme byli v těch našich 17 letech telátky : Když jsem se v v Újezdě u Luhačovic a ve Slavičíně rozloučil s kamarády a cestoval do Bylnice sám, před vystupováním, kdy jsem doloval z police nad hlavou batoh, abych si ho mohl hodit na záda, najednou z druhé strany povstala krásná cérečka, aby ně s ním pomohla ... a já tela jedno hlúpé, néé že bych jí pěkně poděkovál, zeptál sa jak sa menuje a pozvál ju negde na rande ... tož to vůbec néé, enom sem tam stál jak to hovado před novýma vratama, culil sa na ňu jak měsíček na hnoji a mlčál přitom jak slavný ruský partyzán ... vau !! )

( Na závěr bych chtěl upozornit, že veškeré fotografie jsou jen ilustrační a pocházejí z pozdějšího období ).