Loading...
Můj vandr krajem Oty Pavla-léto 2010
Toto léto jsem si konečně našel čas, abych se prošel jedním z našich nejznámějších krajů, konkrétně krajem Oty Pavla, jednoho z našich nejvýznamnějších spisovatelů druhé poloviny dvacátého století, rozkládajícího se podél řeky Berounky od Křivoklátu a pak dále proti jejímu proudu přes Nezabudice, Týřov, Skryje, až zhruba po Zvíkovec. Někdy po deváté ráno vystupuji z vlaku ve stanici Roztoky u Křivoklátu a následně po žluté a poté po červené značce harcuji k první významnější části této oblasti, přesněji k Nezabudickým skalám. Hradu Křivoklát jsem se vyhnul, protože jsem na něm kdysi před lety už byl a měl jsem před sebou dost dlouhou cestu, a tak jsem nechtěl ztrácet čas více, než bylo nutno. Z Nezabudických skal jsem zakusil a zdokumentoval několik pěkných pohledů na údolí Berounky a pak jsem hned šlapal dál, k Nezabudickému mlýnu s tím, že se mi možná poštěstí si ho i prohlédnout, neboť i tato stavba se objevuje v nejednom spisu Oty Pavla. Nicméně nebylo mi to dopřáno, dozvěděl jsem se, že tato stavební památka je již nějaký čas veřejnosti uzavřena a její současný majitel by tam nepustil ani tak mírumilovného a neškodného čundráka, jakým jsem já. No toto…! Ale to se nedalo nic dělat. Proto jsem dále neztrácel čas a urychleně harcoval dál, k Nezabudicím, odkud jsem pokračoval zpátky k Berounce, abych se dostal ke známému přívozu, jehož prostřednictvím se zájemci mohou dostat na druhý břeh Berounky do místa zvaného V Luhu, kde stojí ještě známější muzeum Oty Pavla, které bylo jedním z nejpřednějších cílů tohoto mého vandru. Stojí za zmínku, že loďku, která nás tam zaveze, musíme přivolat opakovaným bušením do jakési železné tyče či něčeho takového. Naštěstí jsem se tam dostavil v době, kdy tento přívoz byl v sezónním provozu, takže s přivoláním loďky tímto způsobem nebyl žádný problém. Jen jsem s bušením ustal, už mi jela naproti. Zadarmo jsem se takto dostal na druhý břeh Berounky s již zmiňovaným muzeem a hned jsem začal s jeho pozornou prohlídkou. Fakt se vyplatí si toto muzeum prohlédnout, i když je nevelké. Jsou tam všechny nejznámější a nejdůležitější památky na Otu Pavla, a to nejen písemného rázu. Poté, co jsem si muzeum dostatečně prohlédl, jsem se nechal opět převézt po řece zpět na břeh, kde se rozkládají Nezabudice. Poděkoval jsem své přepravkyni za tento ne právě obvyklý způsob Dopravy v naší zemi a moje další trasa směřoval k nedaleké hospodě U Rozvědčíka. Je to v tomto kraji velmi známá hospoda, zejména tím, že zde proběhlo několik jednání, rozhodujících o některých osudech naší země na začátku okupace za druhé světové války. I tato hospoda se objevila v několika Pavlových spisech. Poté, co jsem si tam chvilku vorazil u asi dvou třech piv, jsem následně šel dál, proti proudu Tyterského potoka a poté po červené značce k místu zvaném Kouřimecká-Rybárna. Zde Ota Pavel prožil jedny z nejhezčích chvil svého dětství a dosud si toto místo v jeho v podstatě nezměněné podobě můžeme prohlédnout. Bohužel jsem měl zrovna více naspěch, protože mne začal trocu tlačit čas, a tak jsem toto místo bez větší pozornosti minul, aniž bych si ho více prohlížel. Tuto chybu jsem si pak uvědomil už bohužel příliš pozdě. Snad to někdy napravím…Poté jsem podél pěkného skalnatého údolí Berounky pozvolna došel mezi Týřovicemi a Luhem až ke Skryjím, kde jsem si chtěl prohlédnout místní muzeum archeologie Joachima Barrandeho. Nějak jsem ho ale nenašel, a co důležitějšího, navzdory velké snaze moje zpoždění stále narůstalo, takže jsem od jeho prohlídky protentokrát musel tak jako tak upustit. Stejně tak jako od prohlídky nedaleké známé zříceniny hradu Týřov, nacházející se od Skryjí jen asi dva kilometry po žluté značce…tak snad příště. Od Skryjí jsem pak zamířil ke známým Skryjským jezírkům (podle tamní geologické struktury zvaných též Skryjské kambrium), což je skutečně divoké a romantické místo v této oblasti. Skalnatý kaňon vytvořený Zbirožským potokem, jehož tok se sem tam rozšiřuje právě v nějaké takovéto jezírko, v jednom případě umocněné i jedním monumentálním vodopádem. Škoda, že přímo k němu se nelze dostat…Od Podmokelského mlýna jsem se po místní silničce dostal k obci Čilá a poté po červené se dovlekl k přilehlé obci Hradiště, kde jsem si opět musel na chvíli vorazit v hospodě. Už jsem byl fakt dost ušlapaný a vyprahlý…Načež jsem pozvolna došel podél Berounky do Zvíkovce a odtud do Podmokel s kouzelnými okolními loukami, kde hlavní trasa mého putování končila. Nyní již pouze zbývalo se vydat na zpáteční cestu a doufat, že mi podaří někoho stopnout, protože v těchto oblastech jezdí pouze autobus a i ten jezdí jen velmi málo. Jako z udělání mi však štěstí na stopa vůbec nepřálo. Bezmocně jsem takto ušel ještě aspoň čtyři kilometry, než jsem úplnou náhodou poblíž Zbirožského potoka a pěkného kopce Lípa narazil na jeden manželský pár, který se právě chystal někam odjet. Bez váhání jsem je slušně poprosil, jestli mne taky nemohou s sebou vzít, i kdyby to mělo být mimo moji plánovanou zpáteční trasu-hlavně když v místech, kudy pojedou, bude v dosahu autobus či vlak, kterým bych se mohl vydat mým směrem. Zcela pochopili moji situaci a bez většího váhání mne vzali. Po delší debatě, kdy jsme se vzájemně dohadovali, kde by mne mohli nejlépe vysadit, jsme se shodli, že nejlepší to bude na nádraží v Rokycanech, kde už to taky trochu znám a kde byla tou dobou ještě jistota, že chytím poslední či předposlední rychlík pro tento den na Prahu, což se naštěstí podařilo. Velmi jsem jim poděkoval, koupil si jízdenku, na nádraží si koupil ještě něco málo na zub a krátce po půlnoci jsem šťastně dorazil do Prahy na Hlavní nádraží. Byla to celkem únavná cesta, a tak není divu, že jsem si pak zašel ještě do jedné žižkovské knajpy, než jsem definitivně obrátil své kroky k domovu. Tento výlet fakt stál za to a určitě se tam zase ještě někdy vrátím. Kraj Oty Pavla- to je skutečně důvod k návratu.
Poslední aktualizace: 1.12.2010
Můj vandr krajem Oty Pavla-léto 2010 na mapě
Byl jsem zde!
Zapamatovat