Můj vandr letní Pálavou, červenec 2007
V létě tohoto roku jsem se opět rozhodl podívat se na Pálavu, tentokrát podruhé. Bylo to zrovna v době, kdy vrcholila červencová horka a teplota vzduchu dosahovala bezmála tropických hodnot, kdy se rtuť teploměru ve stínu klidně přehoupla i přes 35 stupňů. Zkrátka, zcela ideální počasí pro vandrácké dobrodruhy, kteří se nezaleknout ani takovýchto klimatických extrémů. Ostatně, letní horka patří k Pálavě stejně neodlučitelně jako její vinice a celková atmosféra již spíše jižních zemí, tak ať si tuto idylu jaksepatří vychutnám!
Poté, co mne řidič tiráku vysadil v Brně a poděkoval jsem mu za svezení, jsem si sedl na autobus a dojel v něm do Mikulova, coby hlavní výchozí bránu na Pálavu a centrum tamní kultury i vinařství. Po krátké prohlídce místních památek jsem měl v plánu si prohlédnout nedávno opět zpřístupněnou a v některých parametrech dost zajímavou jeskyni na nedalekém vrchu Turold, avšak na informačním středisku mi bylo sděleno, že už bohužel tam dnes mají zavřeno. To se nedalo nic dělat a tak jsem si pro ten den v Mikulově prohlédl aspoň ještě nádvoří místního zámku a pěkné výhledy na město, které skýtá. Pak už mne začal tlačit čas a tak jsem se urychleně vydal z města ven, směrem na Stolovou horu a Sirotčí hrádek, kde jsem posléze ulehl k noclehu, tak jako loni, když jsem Pálavu navštívil poprvé.
Ráno jsem zhruba kolem osmé vstal, spakoval se a vyrazil dál. Byl bych si ve spacáku poležel ještě déle, neboť se mi v noci moc dobře nespalo, ale nešlo to, protože už od těchto ranních hodin začalo kvapem připalovat a vsadím se, že už kolem deváté na slunci začalo být okolo třicítky. Sešel jsem posléze do vísky Klentnice a odtud jsem zamířil po červené značce směrem na Děvín, nejvyšší vrchol celé Pálavy. Tam jsem však letos neměl v plánu jít a brzy jsem zelenou trasou odbočil do tamní "Soutěsky", abych v sevření vysokých a mohutných skal následně došel do Horních Věstonic, kde jsem dosud nebyl. Pro ty, kteří to dosud nevědí, stojí za zmínku, že v této "Soutěsce" se nachází vydatný pramen pitné vody, jako jeden z mála v této oblasti a také je zde háj jedlých kaštanů, snad jediný v naší zemi. Poté, co jsem sestoupil do Horních Věstonic, jsem zmerčil jeden domek, jehož obyvatelé zvou návštěvníky na degustaci jejich vín. Proč bych to tedy taky nezkusil. Nicméně, zjistil jsem, že momentálně nejsou doma, tak jsem od toho musel upustit, snad někdy příště. A koneckonců, do toho saharského vedra by se víno stejně moc nehodilo...V jedné místní restauraci jsem se osvěžil jedním cucem na klacku, načež jsem vyrazil dál, tentokrát už trochu mimo Pálavu, do Dolních Dunajovic, kde se nacházejí největší vinné sklepy celé této oblasti. Blížilo se k poledni a sluneční žár se už pro mne stával téměř nesnesitelným, na slunci bylo už určitě přes čtyřicet stupňů. Proto jsem si radši z batohu vybalil hrnek, abych se za jeho pomoci mohl pravidelně chladit sprškami své balené vody. Vyfotil jsem si pěkný místní kostelík a nemilosrdným vedrem jsem vyrazil od obce dál, směrem na Velkou Slunečnou, coby nejvyšší vrchol přilehlých Dunajovických kopců. Tyto pěkné kopce by se s trochou nadsázky snad mohly nazývat předhůřím Pálavy, neboť jejich mnohem menší výška, než kterou má Pálava, tomu docela odpovídá...ale i tak jsou z nich pěkné výhledy do okolí a to zejména právě na Pálavu, kterou odtud máme skutečně jako na dlani. Vyšlapal jsem na vrchol Velké Slunečné, jejíž pyramidově terasovitý tvar je skutečně zajímavý a je to pozůstatek místních úprav kopců za účelem pěstování vína, vyfotil si ho a na chvíli jsem si odpočinul ve stínu nedalekého dubu. Šel jsem pak po hřebeni Dunajovických kopců přes Janskou horu dál a posléze začal pozvolna sestupovat dolů, směrem k Brodu nad Dyjí. Bylo načase nalézt opět civilizaci, protože už jsem neměl skoro žádnou vodu a její zbytky mi kvůli úděsnému žáru pálavského slunce nadále kvapem ubývaly. Až do Brodu nad Dyjí jsem ale namířeno neměl, měl jsem v plánu si nyní zajet zpátky do Mikulova v naději, že dnes se mi jeskyni na turoldu už navštívit podaří. Zanedlouho se mi podařilo zastavit jedny lidi, kteří tam zrovna jeli a ochotně mne s sebou vzali. Když jsem s nimi dojel do Mikulova a poblíž zámku jsem se vyprahlý žízní opět chtěl napít, zjistil jsem, že voda v lahvích mi mezitím natolik zteplala, že se skoro už ani pít nedala. Proto jsem zavítal do nejbližší hospody, kterou jsem měl při cestě do centra města a tam se pořádně osvěžil dvěma starobrny, kromě toho jsem si zde také doplnil vodu. Pak už jsem se kvapem vydal k jeskyni na turoldu a měl jsem štěstí, otevřeno dosud měli a několik lidí, kteří si ji chtěli se mnou prohlédnout, se také našlo, takže počet návštěvníků byl dostačující k tomu, aby se prohlídka mohla uskutečnit. Bylo to fakt úžasný pocit, aspoň na chvíli se ukrýt před tím pálavským žárem do chládku jeskyně...a i z jiných důvodů stojí za to Jeskyni na Turoldu navštívit, má překrásnou "keřičkovitou" výzdobu, což bohatě nahradí absenci krápníků. Když byla prohlídka u konce a my jsme vycházeli zpět ven, zakusili jsme nemalý teplotní šok, doslova jsme po opuštění tohoto chládku dostali od slunce "facku", jak nám už předtím prorokovala průvodkyně. V mžiku jsem měl skla brýlí celá orosená. Loučím se s jeskyní na Turoldu a vracím se zpět do Mikulova si konečně dát něco k obědu, od snídaně až dosud jsem totiž nic nejedl. Kupodivu jsem dosud moc hlad neměl, ale říkal jsem si, že i tak už musím něco pořádného zakousnout. Dal jsem si proto pořádnou masovou kotletu, až jsem ji úplně celou nebyl schopen sníst. Poté, co jsem zaplatil, jsem se vydal zpátky na Turold, abych posléze odbočil směrem na obce Bavory a Pernou, kde jsem také dosud nebyl a chtěl jsem se tam podívat. Bohužel, záhy jsem zjistil, že už na to nemám dost času a nestihl bych to. Tak snad někdy příště...Nyní bylo hlavní se urychleně dostat stopem do Pavlova, abych se pokud možno ještě za světla dostal k Dívčímu hradu (Děvičkám), kde jsem měl v plánu spočinout na druhý nocleh. Na stopa jsem měl štěstí, brzy mne někdo do Pavlova svezl a poté, co jsem v jedné místní hospodě získal cennou informaci o tom, že místní známé muzeum v Dolních Věstonicích je následující den normálně otevřeno pro veřejnost a bez problémů se tam mohu podívat, jsem se urychleně, již téměř za tmy, vydal na Dívčí hrad. Bez problémů jsem tam došel a na jeho jedné venkovní terase jsem se ubivakoval k noclehu. Dlouho se mi ale usnout nedařilo, navíc jsem se usnout i trochu bál, protože to hrozilo bouřkou, pozvolna se téměř všude zatáhlo a sem tam se objevil i nějaký ten blesk. Doufal jsem, že se to ještě vyčasí, ale zhruba kolem půlnoci jsem to vzdal a radši jsem se na nocleh přestěhoval do podhradí.
Ráno, v poslední den mého vandru, jsem se probudil do dalšího krásného, horkého a slunného rána, tolik typického pro jižní Moravu a Pálavu především. Všude v okolí bylo stejně sucho jako včera a předevčírem, z čehož jsem usoudil, že nakonec se bouřka v noci rozpustila a nic z toho nebylo, rovněž že ani nekáplo. Koneckonců, četl jsem, že na Pálavě jsou v létě často taková horka, že to i tu nejhrozivější bouřku nakonec rozpustí...Rychle jsem se sbalil a hurá do Dolních Věstonic na prohlídku místního muzea, dokumentujícího zejména pravěké osídlení místní oblasti. Mnozí z vás nejspíše vědí, že je zde ke zhlédnutí světoznámá Věstonická Venuše, ale jen málokdo ví, že zde je jenom její kopie...originál je v Brně. I mne to docela překvapilo, avšak vzhledem k tomu, že toto venkovské muzeum nemůže splňovat tak přísná bezpečnostní kritéria ohledně ochrany jeho exponátů, je to celkem pochopitelné a jenom dobře. Po prohlídce muzea jsem si na chvíli vorazil v jednom místním bufetu u piva, tak jako loni, když jsem tam zcela vyprahlý a bez kapky vody přišel od Děvína a měl jsem pocit, jako když pocestný na poušti konečně objeví spásnou oázu...Nezapomněl jsem si tam rovněž doplnit vodu, načež jsem se z Dolních Věstonic vydal zpět do Pavlova, tentokrát za účelem podrobnějšího prohlédnutí této podpálavské vesnice. Má celkem pěkné domky, kterými vyniká zejména její náměstí. Načež jsem začal stopovat zpátky na Mikulov, protože jsem si tam, předtím, než konečně naberu směr domů, chtěl ještě prohlédnout aspoň jednu místní pamětihodnost. Zanedlouho mi někdo zastavil, zavezl mne tam a já si poté, co jsem si dal v jedné místní restauraci ještě jedno pivo (neboť slunce pálilo tak hrozně, že už za půl hodiny poté, co jsem si v Dolních Věstonicích dal dvě piva, jsem měl opět žízeň jako trám), jsem se posléze odebral s ostatními zájemci na prohlédnutí místní hrobky Dietrichštejnů. Je to celkem zajímavá exkurze do naší historie, zejména do časů, kdy u nás působil například i Napoleon. Též doporučuji. Poté jsem ještě zauvažoval o tom, že bych si prohlédl známý místní zámek, který kromě samostatné prohlídky ještě skýtá takové malé vinařské muzeum, avšak poté, co jsem se dozvěděl, že jeho prohlídka trvá dlouhé dvě hodiny a v té době už bylo dobře po poledni, tak jsem od toho upustil. Přece jen jsem se chtěl v nějak rozumnou dobu dostat domů. Tak se tam podívám někdy příště...Na závěr si v místním cukrářském bufetu dávám ještě dva kopce jahodové zmrzliny, načež se s Mikulovem pro tento rok navždy loučím, vlezu si do autobusu a ten mne zaveze do Brna, odkud pokračuji stopem domů do Prahy.
Na tento povedený vandr exotickým jihem naší země budu ještě dlouho s vděčností vzpomínat a určitě se tam ještě někdy vrátím.
Jan Fencl