Mulhacén - 3482 m
Splnil se mi sen a vylezla jsem na Mulhacén. Tato nejvyšší hora kontinentálního Španělska korunuje pohoří Sierra Nevada, nalézá se v provincii Andalusie na jihu země a dosahuje 3482 metrů. Není to sice nijaká závratná výška, nicméně zdolat tento vrchol je za jeden den téměř nemožné. Jednoduše kvůli možnostem přístupu dopravním prostředkem. Toho času jsem studovala jeden semestr na universitě v Granadě. Jako studentka jsem jak jinak než šetřila peníze a v závislosti na nich vlastně i čas. Jak zdolat Mulhacén co nejrychleji? V turistických informacích neporadili. A kupovat kvůli jednomu výletu turistického průvodce? Se zápisníkem a tužkou jsem prošmejdila několik knihkupectví a zjistila co nejvíce o možnostech přístupu na vrchol, koupila si mapu (nic moc za tu cenu), vše pečlivě naplánovala a s kamarádem jsme vyrazili. Základním problémem je ubytování v blízkosti vrcholu, pokud jako my nevezete dobrý stan a dobré spacáky. (My se vydali na túru 10. Října. Po půlce října už se do vyšších hor bez speciálního vybavení nedoporučuje dělat túry vůbec.) Další omezení představovaly autobusové spoje. (Proklínáme sice naše autobusové společnosti, ale kam se Španělsko co do počtu autobusových spojení na nás hrabe!) Naším výchozím bodem se nestalo nejznámější sportovní centrum Pradollano, na dosah od Granady, ale autobusem z Granady jsme objeli celý horský masív, abychom se dostali na druhou stranu a ubytovali se v penzionu v městečku Trevélez cca 1550 m. n. m. Je to jedna z těch ukázkových andalusských horských osad. Vápnem nabílené domky se tisknou k sobě a nechávají prostor jen uzounkým uličkám. Kamkoli jdete, funíte do kopce, nad vámi balkony zdobené pestrobarevnými muškáty. Přestože v Granadě bylo kolem 20 stupňů, tady nám v noci už zuby pěkně cvakaly zimou. Brzy ráno jsme vyrazili. Ještěže jsem měla vypůjčenou péřovou bundu. Více než 5 stupňů nebylo. Značení jsme nenašli. Nezbývalo než se vyptat na cestu. Nemáte-li sami průvodce, nenechte se odbýt odpovědí, kterou jsme jako jedinou dostali od místních obyvatel. „Pořád nahoru.“ A tak jsme nakonec na upravenou stezku došli zbytečnou oklikou, jen se orientovali podle naší mapy – na které vůbec žádná stezka vyznačena nebyla. Bližší informace o téhle stezce vám tedy neposkytnu. My se na ní napojili na svahu tzv. Prado Lagro (Dlouhá Louka), na který jsem se dostali cestou proti proudu říčky Culo del Perro (Původ názvu této řeky musí být zajímavý. Proč se asi řeka jmenuje „Psí zadek“?) Tak jsme si udělali procházku mezi políčky místních obyvatel. Jen jeden rozespalý Trevélezan nás klidným, houpavým krokem předjel na svém zánovním oslu. Říčka se kroutí mezi pastvinami a kousek pod strží Tajos de Peňón Negro (Sráz černého skalního masívu) vytváří několik pěnivých kaskád. Už byl na některých místech i led. Bylo odpoledne a my museli rozvážit další postup naší „výpravy“. Šlo o to najít nějaký úkryt, který nás v noci dostatečně ochrání, anebo bychom se museli vrátit zpět a nechat si o Mulhacénu zase jen zdát. Do nočních minusových teplot jsme vybavení pro přespání pod hvězdami neměli. V mých poznámkách z průvodců stálo, že pod zmíněným svahem by se měla nacházet jeskyně. Pak jsme ještě věděli o jednom bivaku – Refugio Río Seco, v jiné mapě nazvaném Refugio Felix Mendéz. To byla spíš teoretická varianta přenocování. Nebyli jsme si jisti, jestli bychom tam stihli do setmění dojít. Štěstí nám přálo, a tak jsme ho nebyli nuceni hledat. Naštěstí, protože, POZOR!, už nějaký ten rok neexistuje, nicméně v průvodcích se o něm mluvilo, na mapách byl vyznačen! Podkova (sice jen kravská), kterou jsme našli po cestě, nám přinesla štěstí a my se seznámili se čtyřmi horaly z Malágy, kteří našli jeskyni tvořenou dvěma balvany. Šest se nás v ní vyspalo – jako sardinky. Ale bylo nám dobře. Jeskyně se nachází ve svahu přímo pod srázem Tajos de Peňón Negro, na malém plácku vlevo od hlavní stezky, než začnete prudce stoupat směrem k Laguně Hondera. Tu si také nenechte ujít. Už v říjnu jsme se bezpečně klouzali po ledu, který ji pokrýval. Naši noví přátelé byli milí lidé a my se nestačili divit, když z batohů začali vytahovat vařič, botasky na přezutí, rezervní karimatku, neuvěřitelnou spoustu jídla a obrovský kus sýra navrch. Prostě zkušení horalé, kteří svou pohostinností dělali Španělům čest a kteří nám fantasticky pomohli. Z našeho „doupěte“ byl nádherný výhled směrem na jih. V dálce v mlžném oparu jsme mohli tušit mořské pobřeží Málagy. Prý bývá při dobré viditelnosti vidět! Škoda, snad někdy jindy. K večeru už bylo na vedlejším svahu vidět několik stanů, choulících se k zemi mezi kameny, vzdorujících sílícímu větru. Další byly nahoře u laguny. Nocležníky přijal i skalní převis. Tak dobrou noc. V půl desáté ráno jsme dosnídali a dobalili. Noční mráz vytvořil z tekoucí vody na skaliscích rampouchové záclony. Kamzík nám ukázal cestu. Nešli jsme kolem laguny kratší a strmější cestou, ale pěkně jsme si vychutnali nekonečně dlouhý stoupák a s radostí se vždy těšili, až dorazíme na vrchol na obzoru. Ale vždycky se ukázalo, že jde o nějakého mladšího sourozence Mulhacénu. Ten se nám jen tak vzdát nechtěl. Kolem poledne se splnil můj sen a my shlíželi na okolní štíty pěkně zadýchaní, ale s tím nádherným pocitem zdolání horského velikána, který si tu stojí miliony let a je mu jedno, že po něm šplhají nějací titěrní človíčkové. Výhled byl nádherný. Především na sousední Pico de Veleta (3398 m), která se honosně shlíží v zrcadle laguny La Caldera (snad přesněji řečeno kapesním zrcátku). Mraky jí zkoušejí každou chvíli jinou parukou a ona je spokojená, protože člověk by na ní oči nechal a „vyplácal“ by tam klidně celý film. Ale už byl čas se loučit. S našimi přáteli i Mulhacénem. Měli jsme ještě před sebou přes 20 km vzdušnou čarou dolů do Pradollana, kde jsme chtěli chytit autobus ve čtyři hodiny, protože komu by se chtělo platit nocleh v nejproslulejším sportovním středisku Sierra Nevady. Štěrkovým terénem z hlavního vrcholu jsme téměř utíkali a zbytek cesty jsme museli rázovat pěkně svižně. Teď už po dobře upravené cestě kolem laguny La Caldera (kde je nově postavený bivak, o němž jsme nevěděli). Kus stoupání. To už jsme ani jeden nemluvili, jen občas shlédli do hloubky kotle pod námi, který tu horský masiv tvoří. A ještě jednou nahoru! Do sedla pod Veletou, a to jsme věděli, že už zbývá jen masírovat kolena, připravit je na závěrečné – pořád ještě pěkně dlouhé – klesání, chytit toaletní papír, co se před námi vykutálel na cestu z úkrytu mezi balvany nějakého našeho horského kolegy, obejít hlavní štít Velety a pod námi se klikatila silnice přímo do Pradolla. A my už zkratkami mezi serpentinami a dalšími parádními výhledy na horská jezírka a štíty šupajdili zpět do „civilizace“. Byl to nepopsatelný pocit, když jsme u autobusové zastávky seděli s nanuky a vzhůru hleděli na to úžasné panorama. Dech se nám tajil. Už nejen tou krásou, ale i vědomím, že jsme to dokázali a že jedinečné vzpomínky nám zůstanou na celý život. P.S. : Existují samozřejmě i jiné cesty jak vystupovat na Mulhacén. Ten, který jsme zvolili my, rozhodně doporučuji. Podle mého názoru je možné zvládnout oběma směry. Tedy, jak vyjít z Pradolla a přespat v bivaku u Laguna de la Caldera a druhý den vystoupit na vrchol a pak sejít do Trevéletu příp. do podobného městečka Capilaira, tak absolvovat stejnou cestu jako my. Ta bude asi příjemnější pro ty, kdo se chtějí ušetřit poměrně náročného, strmého stoupání sutí na samotný vrchol Mulhacénu.
Přidat do oblibených uživatelů
Alpujarra Granadina
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Alpujarra Granadina
Půjčovna autPříspěvky z okolí Mulhacén - 3482 m
