Mulhacen 3482m.n.m. a Pico del Veleta 3396m.n.m.

Fotografie (3)  • Foto: gazzi

Foto: gazzi

Po úspěšném zdolání nejvyšší Hory Andorry (o čemž si můžete přečíst zde) jsme se přesunuli zpět do Barcelony a odtud přeletěli do Malágy. Na letišti jsme si opět zapůjčili vůz a vyrazili do pohoří Sierra Nevady, jehož nejvyšší horou je Mulhacén s výškou 3482 m.n.m. jedná se také o nejvyšší horu pevninského Španělska. Výchozím bodem při cestě na chatu Poqueiro 2500mnm bylo poslední parkoviště s názvem Hoya del Portillo 2150mnm nacházející se u obce Capileira. Cesta na chatu měří něco málo přes 8km a je nutné nastoupat cca 600 výškových metrů. Zprvu vede cesta v borovicovém porostu, po zhruba 2km se stromy vytratí a je možné pozorovat hlavní pohoří v celé jeho kráse, pod ním se v údolí schovává chata Poqueiro. Na chatě je velice špatný mobilní signál, o to více potěšil fakt, že je zde WiFi a možnost platit kartou. Mimo tyto vymoženosti moderní techniky je nutné ještě vyzdvihnout fantastické kuchařské umění zdejšího osazenstva. Jejich tříchodové večerní menu se sladkou tečkou na závěr hned tak něco nepřekoná. Ale nyní již k samotnému výšlapu.

Foto: gazzi

Ráno po snídani jsme zhruba v 8.30 vyrazili dobýt nejvyšší horu Španělska. Vpravo od chaty se klikatila stezka podél říčky. Za zhruba hodinu a půl jsme nastoupali 500 výškových metrů a ocitli se v sedle Collado de Ciervo, odkud jsme již viděli samotný vrchol. Cesta k němu však vedla přes závěrečnou stěnu, kdy bylo potřeba na vzdálenosti 1,5km nastoupat dalších 500 výškových metrů. Počasí nám přálo, svítilo slunce a zpočátku nefoukal ani vítr. S přibývajícími výškovými metry však vítr sílil a těsně pod vrcholem již byl značně intenzivní. To nám však nezabránilo, abychom zhruba po dvou a půl hodinách celkového času stáli na nejvyšším bodě Hory Mulhacén. Byly odtud krásné výhledy na okolní pohoří, i africký kontinent. Jelikož slunce v dubnu zapadá ve Španělsku až okolo půl deváté večer, měli jsme dostatek času na prodloužení trasy, a proto jsme se rozhodli pokořit ještě nedaleký vrchol La Alcazaba s výškou 3371m.n.m.. Ke zdolání této Hory bylo nutné sejít do místa zvané Chorreras Negras resp. Laguna Hondera cca 2950m.n.m.. Standardně bychom měli jít po „turistickém“ chodníku vedoucím po hřebeni, avšak díky sněhové pokrývce jsme mohli sejít nebo lépe řečeno sklouznout přímo dolů za nosem. Je třeba říci, že v horách byla spousta cest, která nejsou nikde značeny ani uváděny v mapě a turisté si je tvoří na základě vlastních potřeb. U Laguna Hondera jsme zatočili vlevo a začali zpět nabírat tak rychle ztracené výškové metry. Na úpatí Penón del Globo čekal jeden strmější úsek, kde byl ještě zmrzlý sníh, který znesnadňoval stoupání, ale nakonec jsme jej bez použití maček dokázali zvládnout. Pak již stačilo krátkým traverzem přejít na zmiňovaný vrchol La Alcazaba. Cestu zpět jsme vedli přes hřeben Lado de Culo Perro opět do místa Laguna Hondera. Odtud bylo nutné ještě překonat tři kratší stoupání, která oddělovaly jednotlivá údolí a sejít zpět k chatě. Celkové jsme ten den ušli něco málo přes 17km a nastoupali něco více než 1500 výškových metrů. Na chatě jsme se pak zaslouženě odměnili několika malými pivy a červeným vínem.

Druhý den jsme měli v plánu zdolat vrchol Pico del Veleta. Počátek trasy byl shodný s výstupem na Mulhacén. Opět jsme stoupali kolem potoku k sedlu Collado de Ciervo. Těsně před jeho dosažením jsme prudce zatočili doleva a napojili se na cestu s označením GR-411, která je v létě cyklostezkou, v tomto měsíci však schována pod sněhovým příkrovem. Cesta se jen lehce zvedala a postupně traverzovala celkem 3 údolí. Ve sněhu byly vytvořeny stopy, a ten s postupem denní doby a intenzitou slunce polevoval, nebylo tedy nutné používat mačky, přesto jsme některé jiné takto vybavené turisty potkali. Když jsme dorazili pod vrchol do místa zvaného Vasares del Veleta zvolili jsme nejkratší možnou trasu strmě vzhůru. A poté co jsme zdolali i poslední metry závěrečného úseku jsme stanuli na vrcholu Pico del Veleta s výškou 3396m.n.m.. Nahoře nás přivítal poměrně silný vítr, proto jsme se po povinném focení schovali za budovu meteorologické stanice a v klidném závětří, vzhledem k příkrosti této severovýchodní stěny doslova z orlího hnízda, vychutnávali pohled do údolí. Na cestě zpět jsme opět využili sněhovou pokrývku ke zkratce a seběhu do údolí. Evidentně mělo stejný nápad i spousta turistů před námi, jelikož jsme narazili opět na mapě neexistující turistický chodník, který nás dovedl až k chatě. Na závěr jsme jako již tradičně využili chladivou vodu potoku, ke zchlazení ušoupaných nohou. Ten den jsme urazili více jak 18 kilometrů a nastoupali zhruba 1100 výškových metrů. Jednoznačně můžeme všem doporučit návštěvu této krásné KRAJINY, kde lze již se základní vytrvalostí, bez nutnosti speciální výbavy či zkušeností, dosahovat neuvěřitelných nadmořských výšek a tím pádem zážitků, které se nám jen tak nepřihodí. Kompletní fotogalerii můžete nalézt zde.