Na běžkách po loukách Žďárských vrchů

Původní výlet byl sice plánován na sobotu, jenže člověk míní, příroda mění. V pátek dopoledne sice celkem vydatně sněžilo, ale odpoledne se už celkem značně oteplilo, takž sněžení přecházelo v déšť. Na to nakonec reagovaly i sledovatelné weby (FB, kamzasnehem.cz), kde se dají občas vyčíst nějaké informace. Obzvlášť se to hodí, když vyrážíte někam, kde to neznáte. Abych se opravil, neznáte v zimě. Žďárské vrchy jsem už párkrát navštívil, ale jen v teplejších měsících. Samozřejmě, kdo tu někdy byl, musel si tuto část Vysočiny oblíbit, což platí i u mě (vlastně i o spoluvýletnících). Tudíž ze soboty přesunujeme výlet na neděli a dobře jsme udělali. V sobotu odpoledne se celkem hezky začalo ochlazovat, bohužel už bez většího sněžení, ale nakonec to vůbec nevadilo.

Jedem autem, protože nějaké rychlé veřejné spoje od nás neexistují, silnice jsou ale naštěstí po oblevě značně holé, i světlo už je přeci jen delší. Jedeme celkem klasicky směr Mohelnice, Moravská Třebová, Svitavy, Polička a pak už jsme dosahu kopců Českomoravské Vysočiny, takže z táhlejších svahů na silnicích 35 a 34 se trasa mění na silněji kopcovitější (nahoru dolů) druhotřídkové směřování po čísle 360 směr Nové Město na Moravě. Ale i díky tomu si užijeme výhledy na skromně zasněžené kopce v blízkosti Svratky, průjezd malebným Jimramovem, i nadějnějším množstvím sněhu, jak se blížíme k „pravlasti lyžování na Vysočině“. Poněkud dobrodružný úsek nás čeká u Rokytna při odbočení na zledovatělou zkratku nad potokem Bobrůvkou. Naším „automobilním“ centrem jsou totiž Tři Studně, odkud chceme nějakou tu vyjížďku podniknout. Kolem desáté dopolední je sice již obsazené centrální placené parkoviště, ale rychle se nám daří najít poslední volné místo u hotelu U Loubů (že by výhoda lockdownu?).

Rychlé namazání (kdo potřebuje), my s Alenou máme tentokrát „nemazací“ běžky, takže se tím nemusíme nijak zvlášť zatěžovat.

Díky nočnímu mrazu se rozbředlý sníh změnil v celku pevnou hmotu. Přímo na louce proti hotelu je k dispozici upravovaná stopa, ta je ale místy po předchozím podmáčení zmrzlá, nicméně dá se celkem v poklidu projíždět v souběžně po ztvrdlém sněhu podél strojové stopy.

Vyrážíme zhruba k severu (jako zhruba další stovky až tisíce jiných běžkařů), směrem k chatové zástavbě kterou zdobí i zajímavá zánovní křížová cesta z dřevěných desek. No však to tady je skoro jak na pouti. Kolem chat se musí projet, protože je to takové zúžení mezi dvěma lesy (na severu spíše lesíkem). Je to mírně do kopce, ale z Jeseníků jsme zvyklí na jiné kopce, takže leckdy stačí jen postrčit soupaží a jede to samo. Za chatičkami následuje kratší sjezd k vodní ploše. Medlovský rybník je zřejmě největší rybník Žďárských vrchů v jejich vrcholové části, pomineme-li rybníky Velké Dářko nebo Řeku v té západní, nižší části těchto kopců.

Od rybníka se vydáváme podél stop do poněkud „většího“ kopce k rozcestí Nad Kadůvkem. Vlastně to ani nemáme nijak zvlášť naplánované kam přesně, každopádně odbočujeme směrem nad Fryšavu, z části po zbytku strojové stopy, z části po vlastní, jet se dá vskutku jakkoliv.

U Fryšvy potkáváme pár běžkařů, otázka je-li náhodou ve Fryšavě nějaký provizorní bufet je zodpovězena záporně, nebo nevíme, takže si uděláme svačinku z vlastních zásob (v současné situaci je to celkem nutné, nakonec to vozíme i mimo covid, ale spousta výletníků na to není zvyklá). Naštěstí od parkoviště víme, že nějaké „hladové“ okno by mělo fungovat v Kadově, tak se obracíme podél silnice 353, správnější by asi bylo objet malý lesík, ale podle silničky je to kratší byť příkopou poněkud špinavým sněhem. Stále po pláni k vedení středního napětí, které sleduje i upravovaná trasa. Pro někoho obtížnější je překonání zledovatělé silničky do Kadůvku, možná i překonání mostu přes potok Medlovka. Poslední kopeček a Kadov je před námi. První na ráně je sice hospoda U Janečků, tam ale žádná výdejna není, nicméně poněkud dál je u křižovatky penzion Klokočí. Stylovou restauraci znám od minulé návštěvy Žďárských vrchů, kdy jsme tu seděli z dalšími cyklisty po sjezdu z Devíti skal. Výdejní okénko, respektive dveře tu skutečně funguje, v nabídce je i celkem dosti jídel, byť většina návštěvníků konzumuje jen vývar, my jsme se nakonec spokojili s polotmavým točeným z Nového Města.

Z Kadova se vracíme zhruba podobně, byť běžky nasadíme za odbočkou k Fryšavě a strojovou stopu mírně obtáčíme. K zúžení u Medlovky musíme tak i tak, načež následuje takřka nejvyšší kopec, který musíme překonat. Je to ovšem jen přímý směr zpět nad Kadůvek. Jak Boris naměřil, bylo to převýšení asi 75 m, tedy u nás v Jeseníkách bysme to považovali za rovinu. O to víc si užíváme (jako desítky až stovky jiných výletníků) sluníčka, které nám tak hezky dodává kýženého vitamínu D k posílení imunitní soustavy. K Medlovskému rybníku se vracíme v podstatě stejně, ale protože z dopoledne víme, že na hotelu by mělo fungovat okénko, musíme místní turistický průmysl podpořit i tam. Je nutno překonat poněkud zledovatělou stopu na hrázi, ale svařák v nabídce byl vskutku chutný, tak jsem pro jistotu dal rovnou dva.

I zpáteční trasa ke Třem Studním byla v podstatě totožná, čili detailní popis není nutný.

Možná původní plán byl naběžkovat i více kilometrů. Ale Alena byla přeci jen ještě relativně znavená (po té pitomé nákaze), takže se vydáme k návratu. Nutno bylo ovšem trošku postrčit auto (a najít v návodu jak vypnout ABS). K Novému Městu ale raději přes Vlachovice, takže vidíme, jak se mohutně pálí ze všech sněžných děl, však by se v areálu měly jet tuším tři svěťáky, jeden na běžkách a dva v biatlonu. Do zdejších stop se aktuálně vlastně nesmí, protože je to jakoby uzavřené místo, takže by tam docházelo k nepovolaným kontaktům. Naštěstí upravené stopy vedou od Tří Studní a Vlachovic skoro až k Novému Městu, což nakonec dosvědčuje i značně obsazené parkoviště pod Vysočina Arénou.