Na cestě po americkém jihovýchodě 4 - Cherokee

Snídaně od americké babičky

Nedělní ráno. Standa se musí vrátit do práce a my budeme pokračovat přes Appalačské pohoří na východní pobřeží, na víkend se opět sejdeme. Na druhém konci Kouřících hor čeká náš dnešní cíl. Než se rozloučíme, zastavujeme na snídani v Cracker Barrel. Hlásíme se u pultíku, zatím je plno, hosteska si několikrát opakuje exotické jméno, které bude za dvacet minut vyvolávat.

Dnes je 21. června, Den otců. Mám pocit, že tento svátek jako mnoho dalších vymysleli američtí obchodníci, aby mohli zase jednou odebrat trošku víc z bezedného pytle dárků. V obchůdku se vším možným, i nemožným, obdivujeme krásné panenky, mluvící papoušky, plyšové kuny běhající v klícce, umělou hořčici na noži zkoušíme jeden druhému plácnout na tričko. Lákavá je přírodní kosmetika, med nebo zavařeniny v nápaditých sklenicích.

Ani jsme si nestačili vše prohlédnout, když se ozvaly podezřelé zvuky. Posíláme Standu, aby se pro jistotu zeptal, zda to nemá být náhodou jeho příjmení, které si už musel pro domorodce přizpůsobit.

Čeká nás prostřený stůl pro čtyři v hospůdce, napodobující již vzdálené časy. Na dřevěném obložení visí staré železné a měděné nádobí, ze zašlých fotografií na nás shlížejí snad předkové dnešních majitelů. Nebo že by se oni sami nechali vyfotit v Gatlinburgu? Je to docela možné.

Objednáme si snídani americké babičky. Sestává z několika chodů, takže i nám, jako starým pracujícím farmářům, vydrží na celý den. S chutí pořádáme smažená vajíčka, opékanou slaninu a šunku, vynikající bramborovou kaši hashbrown, smažená jablíčka. Druhou část snídaně tvoří dvě velké palačinky s javorovým sirupem.

Je čas se rozloučit, před námi je cesta přes Hory, počasí se netváří moc přívětivě. Hlavně, aby nepršelo. Tentokrát se neproplétáme klaunským Gatlinburgem, nýbrž využíváme cesty, která ho objíždí. U informačního centra tentokrát nezabočíme, pouštíme se přímo na jih. Poměrně úzkou silničku lemují z obou stran rododendrony, z velké části již odkvetlé. Pokoušíme si představit, jak to asi tady vypadá na jaře. Samozřejmě, že začíná pršet. Přesto pokračujeme stále kupředu. Zastavujeme až v nejvyšším bodě Mahoney Point, odkud je nejlepší výhled na celé Kouřící Hory. Také jsme někde překročili hranice do státu Severní Karolína.

Indiánská rezervace Cherokee

Konečně vjíždíme na území, které je dnes vyhrazeno původním obyvatelům Ameriky. Na úpatí Great Smoky Mountains se rozkládá indiánská rezervace Cherokee se stejnojmenným městem. I tady míjíme kasina, obchody se suvenýry, na chodníku tančí u típí indiáni válečný tanec a turisté nadšeně tleskají.

Teritorium, nazývané Qualla Boundary, je snad jedinou indiánskou rezervací v Americe, založenou v původní vlasti jednoho z kmenů. Čerokíjové jsou prvními známými obyvateli velké oblasti, kde o staletí později byly přistěhovalci z Evropy založeny dnešní státy Tennessee, Alabama, Virginia, Georgia, obě Karolíny a Kentucky. I když jejich domovem byly Hory, kočovali Čerokíjové téměř po celém území USA.

Na křižovatce nás velká dřevěná plastika, jak se později dozvídáme, hlava čerokijského náčelníka Sekvoji, vyrobená ze stromu, který po něm dostal jméno, zve k poznávání historie tohoto jedinečného a moudrého kmene. Šipka směřující Doprava nás vede do indiánské vesničky Oconaluftee, skanzenu představujícího život Čerokíjů v roce 1750.

Indiánská vesnička

Na zastřešené terásce počkáme na několik dalších turistů, abychom vytvořili tu správnou skupinu. Po chvíli nás vítá mladá sympatická dívka v jednoduchém kroji a seznamuje nás s historií vesnice, místem, kde se mísí hrdost s tragédií, současnost s minulostí. Vstupujeme do časů, kdy mírumilovní Čerokíjové byli jedinými obyvateli Kouřících hor, živícími se zemědělstvím a lovem.

Průvodkyně nás provází od jednoho stánku ke druhému a indiánské ženy předvádějí své prastaré umění. Obdivujeme nádherné několikabarevné košíčky roztodivných tvarů. Pásky, splétané z barevných nití, připomínají náramky přátelství našich dětí. Odkud asi ten nápad pochází?

Zastavuji se u indiánské babičky vyrábějící hrnky a džbánečky. Snažím se načerpat inspiraci pro dlouhé zimní večery v teplém ateliéru. Zajímavé je, že nepoužívá kruh, přesto jsou nádoby krásně souměrné. Na některých polotovarech je vidět, že postup je jiný. Hliněné válečky se nalepují na sebe, jsou různě dlouhé, tím se vlastně džbánek tvaruje. Nakonec se uhladí houbičkou, aby válečky zmizely, a ozdobí různými rydly nebo mušlemi. Vypaluje se na otevřeném ohni. Doma určitě zkusím vyrobit nádobku se dvěma hrdly spojenými ouškem.

Musíme si poněkud poopravit dětské představy o kočujících indiánech žijících ve stanech. Čerokíjové bydleli v dřevěných srubech a spali v posteli. Jednu místnost vyhříval kamenný krb, na stěnách visely police na nádobí. Dovedné ženy zdobily své příbytky uvnitř i zvenku, takže domeček s verandou a rozvěšenými kůžemi vypadá jako z pohádky.

Také muži musejí samozřejmě předvést svůj um. Zabývali se především výrobou nástrojů a zbraní k lovu. Mladík v modré haleně dokončil právě svoji novou foukačku a pokouší se trefit do terče. Teprve druhá rána jde na střed a odměnou je mu typický americký potlesk.

Zajímavá byla výroba kánoí. Bez pilky, sekery, dláta nebo podobného nářadí. Jediným pomocníkem indiánských mužů byl a je oheň. Kmen se nejdřív musí upálit, potom se opracují konce a na závěr se pomalým doutnáním vytváří podélná dutina. Celý proces trvá asi jeden týden.

Ve vesnici bývalo vše hezky po ruce. V zahrádce rostla zelenina a také bylinky na dochucení pokrmů z uloveného masa. Občas mohli obyvatelé Oconaluftee využít malého umělého rybníčku, ve kterém chovali několik druhů ryb. Divoká zvířata lovili do různě velkých pastí a pastiček.

Vcházíme do sedmibokého společenského a kulturního domu, kde se scházeli vesničané, aby řešili své problémy a hlavně slavili různé svátky, uzavírali manželství, volili své náčelníky. Jak krásně se poslouchají staré příběhy v červeném příšeří, když na stěny bubnují obrovské kapky deště. Škoda jen, že se tato vyprávění nestala světovým kulturním dědictvím.

Výprava do historie

Museli jsme se v autě převléknout, abychom mohli pokračovat v poznávání historie jedinečných statečných lidí, kteří si snad vybojovali své místo na slunci a na rozdíl od většiny jiných kmenů, po kterých zbyla už jen jména, žijí, pracují i studují v horách, hlídaných jejich pradávnými bohy.

Při návštěvě muzea Cherokee jsme teprve pochopili celou nádheru i hrůzu amerických dějin, které netrvají pouhých dvěstě let od bojů kolonií za nezávislost, jak se donedávna učilo ve školách. Indiáni sem přišli ze Sibiře přes Beringovu úžinu již před 13 000 lety a vytvořili bohatou kulturu.

Prastaré čerokíjské mýty vyprávějí o vzniku Země, která byla vynesena obrovskou želvou na jejím krunýři. Posvátný orel oživil lidi a rostliny. Když byla Země ještě měkká a plochá, létal orel a obhlížel své dílo. Máváním svých obrovských křídel zvrásnil její povrch a vytvořil Kouřové Hory. První oheň přinesl králík a Velký duch se vtělil do medvěda.

Ještě dlouho bychom mohli poslouchat pohádky starého čerokíjského náčelníka. Sedíme v malém kinosálku a z plátna vystupuje postava moudrého starce. Do očí se nám derou slzy poznání o nenávratně zničené kultuře. Lítost nad tím, co lidstvo vlastní vinou ztratilo, nám brání zvednout se ze židle.

Jsme však zvědavi, jaké poklady malé muzeum v horách ještě skrývá, a tak se přece jenom vydáváme zšeřelými a zvláštně osvětlenými sálky na obhlídku jedinečné expozice.

Duch starého náčelníka nás provází a seznamuje s celými indiánskými dějinami.

Podle nejčetnějších teorií přišli indiáni na americký kontinent před několika desítkami tisíců let. Dějiny Čerokíjů

začínají paleolitem (dobou kamennou) v letech 11 000 - 8 000 př. n. l. Podobné kamenné nástroje, hroty šípů nebo sekyrky jsme už viděli i v jiných muzeích, jsou velmi podobné těm evropským. Doba mezi lety 8 000 - 1 000 př. n. l. je nazývána obdobím archaickým, ani tady nepozorujeme zatím žádné velké rozdíly.

Lesní období (Woodland), které se datuje do let 1 000 př. n. l. - 900 n. l. , přineslo nový způsob získávání potravy - primitivní zemědělství. Hlavní plodinou se stala kukuřice, ze které se mlela hrubá mouka na placky. Pěstovaly se také tykve a boby.

Velmi vyspělá byla kultura mississipská, v letech 900 - 1 500 n. l. Proslula stavbami chrámových mohyl. V té době vznikla také pověst o prvním ohni, který indiánům přinesl králík. Čerokíjové se považují za potomky této vyspělé mississipské civilizace.

Sem do Kouřových hor přišli Čerokíjové již kolem roku 1 000. Společně kultivovali půdu, která je živila, společně také lovili jeleny, medvědy i ryby a sbírali divoce rostoucí rýži, houby, jahody a spoustu dalších lesních plodů. I když byl jejich život ohrožován nájezdy Irokézů, byl to velmi mírumilovný národ.

V čase příchodu Evropanů do jejich země žilo v 7 klanech (Vlci, Ptáci, Dlouhé vlasy, Malíři, Jeleni a Divoké brambory) asi 25 000 lidí. Prvním bělochem, kterého spatřili, byl asi španělský dobyvatel Hernando de Soto (1500-1542). Jeho největší severoamerickou cestou byla tříletá výprava za zlatem z Floridy na sever. V roce 1541 jako první člověk bílé pleti objevil mohutnou řeku Mississippi. O rok před tím kontaktoval indiány, k nimž se zachoval velmi krutě.

Po roce 1650 nastalo mnoho změn v životě Čerokíjů. Po vzoru Evropanů se naučili sedlat koně a zpracovávat kovy. Na počátku 18. století probíhal již čilý obchodní ruch. Hlavním vývozním artiklem se staly jelení kůže. Do Anglie putovalo asi 54 000 kusů za rok, v roce 1707 již dvojnásobek. Vybíjením jelenů se indiáni sami málem připravili o jeden z hlavních zdrojů obživy.

Docházelo ke stále častějším kontaktům, takže vznikla potřeba upravovat vzájemné vztahy oficiálními vyhláškami. V roce 1763 například anglický král Jiří III. ve své proklamaci slíbil, že se přistěhovalci nedostanou na Appalačské pohoří a dál na západ.

Čerokíjští hrdinové

Portrét tohoto krále se velmi zalíbil náčelníkovi Ostenacovi, který od té doby nechtěl nic jiného, než krále Anglie spatřit na vlastní oči. Jeho velký sen se mu splnil v roce 1762, kdy se se třemi svými druhy vypravil za oceán.

Čerokíjské dějiny vyprávějí také o jedinečné statečné ženě, snažící se uchovat ve své milované zemi mír, když se z mužů jejího kmene stali válečníci. Nana Wardová bývá nazývána Pocahontas západu podle známé indiánské princezny, jež zachránila první kolonisty s Johnem Smithem na ostrově Jamestown. Nana varovala v roce 1776 bílé osadníky před útokem indiánských válečníků a pro tentokrát zabránila krveprolití.

Je zajímavé, že nejznamenitějšími osobnostmi mezi čerokíjským lidem byli míšenci. Tím nejznámějším byl náčelník Sequoyah (Sekvoja). Žil v letech 1776 - 1843 a žije v paměti svého lidu dodnes, protože mu věnoval dar největší - vlastní písmo. Příběhy Čerokíjů mohou žít navěky a na rozdíl od jiných nešťastných kmenů nebudou jeho potomci již nikdy zapomenuti.

Narodil se ve vesnici Tuskeegee v Tennessee, na východ od Kouřících hor, ze smíšeného manželství Nathaniela Gista, patrně německého obchodníka, a jeho čerokíjské ženy Wut-teh, dcery náčelníka. Dostal jméno Jiří, ale nepoužíval je. Jeho výchova probíhala čistě v indiánském duchu. Byl vzdělaný a moudrý, vymyslel několik vynálezů. Oženil se, založil rodinu a pracoval se stříbrem. V roce 1812 stál se svými lidmi po boku generála Andrewa Jacksona proti britským jednotkám.

Na nápad vytvořit vlastní systém písma přišel v roce 1809. Během války pozoroval bělošské vojáky při psaní dopisů domů. Začal si pohrávat se značkami, z nichž by mohl skládat slova. Nakonec zredukoval stovky symbolů na 85. První žačkou byla jeho malá dcerka Ayoka, která mu celou dobu pomáhala.

Po dvanácti letech práce předal Sekvoja s dcerou hotové písmo svému národu. Během pěti měsíců začaly tisíce lidí psát a číst. Do roku 1825 byla přeložena bible a zaznamenány četné indiánské písně. O tři roky později začaly vycházet vůbec první dvojjazyčné noviny Cherokee Phoenix s náboženskými texty, vzdělávacími materiály nebo právními dokumenty. V prvním čísle byla otištěna například první indiánská ústava, kterou sestavil Svaz Čerokíjů. Bohužel v roce 1834 byly noviny zakázány.

Velmi nás potěšilo, když jsme se o něco později dozvěděli, že se čerokíjský jazyk a Sekvojovo písmo znovu používají. Hrdý národ odmítá se nechat vymazat z mapy světa, vzdát se své kultury. Mladí a staří spolu rozprávějí ve své mateřštině, v hlavním městě rezervace je dokonce indiánská univerzita, kde se mohou studenti zabývat svým jazykem i teoreticky.

Slzavá pouť

Přítelem a žákem moudrého Sekvoji se stal opět míšenec, syn skotského obchodníka a indiánské dívky, John Ross, Coowescoowe. Spolu zakládali první indiánské školy a připravovali indiánskou ústavu. Jako náčelník Svazu Čerokíjů bojoval proti odsunu do Indiánského teritoria. Marně.

Po zprávách o objevení zlata na indiánských územích vydal prezident Andrew Jackson v roce 1830 zákon o přesunu indiánů za Mississippi. Čerokíjové se bránili, v roce 1827 přijali ústavu, ve které bylo uvedeno, že nejsou občany žádného jiného státu nebo národa.

Stát Georgia vydal o rok později zákon, přikazující, že zákony platí i na indiány, žijící na jeho území. Čerokíjové se soudili, po odvolání byl georgijský zákon uznán za neplatný. Za Georgii se však postavil prezident Jackson, a tak v roce 1835 byli nuceni podepsat dohodu a vzdát se svých území. Souhlasili s odsunem na západ za Arkansas.

O tři roky později nastoupili na šest let trvající strastiplnou pouť, nazvanou Cesta slzí. Pod velením generála Winfielda Scotta postupovalo 600 vozů a asi 16 000 lidí 1 200 mil po souši a řece do Oklahomy. Čtvrtina transport nepřežila.

Před jedenácti lety přehodnotil americký kongres tuto historickou událost a nazval ji Slzavá pouť - Národní historická cesta.

V zemi předků

Hrstka statečných zůstala na území, které jim bylo zajištěno smlouvou z roku 1791, a snažila se udržet v posvátných horách svých předků. V roce 1842 si vymohli zřízení rezervace, které bylo potvrzeno oficiálně v roce 1876. Adoptovaný syn Čerokíjů Will Thomas koupil 56 tisíc akrů území Qualla Boundary a zajistil tak svým bratrům nový stálý domov. Tento indiánský příběh, asi jako jediný, má přece jen šťastný konec.

S úlevou vycházíme z útulných místností. Tíha nepochopitelných krveplných amerických dějin z nás začíná padat. Moc si přejeme přivézt si kousek tohoto světa s sebou domů a podělit také své přátele. Součástí muzea je i obchod se suvenýry, ovšem kromě typicky amerických kýčů nám bohužel nic zajímavého nenabídl. Kouzelné košíčky, keramické džbánečky či pásky z korálků se asi prodávají jinde.

Už neprší a nad horami se vznáší bílá oblaka. Vydáváme se na procházku, jednak abychom zjistili, kudy pojedeme dál, a taky nás zajímá, co ještě může toto zajímavé městečko nabídnout. Kromě oděvních doplňků a zbraní indiánů z druhého konce světadílu, nebo možná spíš z mayovek jsou hlavními atrakcemi Santova země, zábavní park, minigolf atd. jako všude jinde.

Dnes žijí Čerokíjové především z cestovního ruchu. To je znát na každém kroku. Není problém zde sehnat ubytování v hotelech známých řetězců např. Best Western, Holiday In, Hampton In, v motelech nebo v kempech, kterých je v této malé oblasti ke stovce. Podobné je to i s občerstvením. Hlavním zdrojem obživy jsou výnosy z četných kasin a binga.

Ještě jedna zajímavost by zde pro nás přece jenom byla. V nedalekém amfiteátru se každý den odehrává divadelní představení a myslím, že to nemusím překládat jinak, protože je to skutečně drama. Od roku 1950 je pod širým nebem provozována hra Kernita Huntera Unto These Hills, zobrazující pohnuté dějiny od setkání s Hernandem de Sotem až po Cestu nářků.

Musíme se bohužel rozloučit, protože není jisté, zda se v tomto počasí bude drama konat. Před sebou máme ještě dlouhou cestu po hřebenech hor. Jdeme ještě jednou pozdravit náčelníka Sekvoju, strážícího důležitou křižovatku, a to nejen asfaltových silnic, rozbíhajících se všemi čtyřmi směry, ale i dějin svého vlastního národa, kterému umožnil se znovu obrodit.