Na Geisskopf z Degendorfu

Na Greisskopf (v Bavorském lese) se dá vyrazit z několika míst v okolí např.z Regenu, Goteszellu nebo Bischofsmaisu, já se tam ale vydávám z Deggendorfu. Jednak to chci spojit s vyhlídkou na Ulrichsbergu a jednak mám jízdenku, která mi platí právě nejdál do Deggendorfu, takže spojím příjemné s užitečným.

Od hlavního nádraží (což je trochu nadnesený název pro v současné době jediné nádraží ve městě o 4 kolejích) jdu po Bahnhofstrasse směrem do centra. I když to není hlavní cíl cesty, chci si prohlédnout alespoň náměstí s Radnicí a střed města. Přecházím několik světelných křižovatek, nájezd do tunelu (pod městem je svedena tranzitní doprava) a přicházím na Ludvíkovo náměstí (Luitpoldplatz). Jelikož byla sobota, tak i s nezbytným trhem farmářů z okolí. Náměstí dominuje typicky německá stavba středověkého domu – Staré Radnice z roku 1535 a na opačné straně kostel Sv. Petra a Pavla. Směrovky a reklamy pak upozorňují na nedalekou muzejní čtvrť, kde se nachází městské muzeum s více než 10.000 exponáty a také muzeum řemesel.

Ale jak jsem již psal Deggendorf nebyl hlavním místem mé cesty a tak opouštím centrum a po krátkém zastavení v místním supermarketu, vyrážím ven z města. Jdu po Ulrichsbergstrasse kolem velkého policejního ředitelství (skoro kasáren) a podjezdem překonávám silnici na Goteszel. Tady na kraji začíná značená stezka ale já volím silnici. Ještě pár domů a začínám pomalu stoupat zákrutami do kopců. Míjím odbočku na Thannberg a se začínajícími výhledy přicházím do osady Einkind. Kousek za ní je železniční přejezd trati Deggendorf – Bayerische Eisenstein. Za tratí je jakási kamenná zídka s kovovým motivem vlaku a šipkou směr Ulrichsberg. Nutno jen dodat, že tato vlaková zastávka už už pár let neexistuje a místo ní vlaky nově zastavují ve 2 km vzdáleném Artzingu.

Pokračuji stále mírně do kopce po silnici, po pár metrech stojím nad severním portálem tunelu výše zmiňované železniční trati, s hezkým výhledem. Tady se k silnici opět připojuje značená cesta aby po pár metrech opět vklouzla do lesa a zkrátila další silniční serpentinu. Čekají mě ještě 2 zákruty a přicházím na Ulrichsberg, místo s restaurací a kostelíkem a výhledem do údolí. Je zde také malý hřbitůvek, v horských osadách nejsou klasické hřbitovy s kamennými náhrobky, ale obvykle kříž, od něhož na obě strany jsou dřevěné náhrobky se jmény zesnulých, někde to vypadá jako ozdobný plot.

Dále už silnice jde téměř po rovině a po cca 2 km a Ostré pravotočivé zatáčce přicházím na Rohrmunz. Tady už opouštím asfalt a cestu směrem k Landshutské chatě budu absolvovat lesní cestou. Za posledními domy vesnice cesta jen mírně stoupá. Jdu stále podél potoka, který ale neteče jak se mi zdá tím nejnižším místem údolí, ale jakoby po úbočí. Tady v Bavorském lese bývalo a stále ještě je mnoho uměle vybudovaných koryt, která sloužila k plavení dřeva. Je půlka března a tak se obávám, od kdy se budu brodit sněhem, zatím po něm nejsou ani památky. To se ovšem po pár stech metrech změní. Nejprve přecházím lesní silničku s asi 15 cm pokrývkou a po dalším asi 700 metrovém stoupání se dostávám na hřebenovou cestu, tentokrát už souvisle pokrytou sněhem.

Na cestě jsou upravované běžecké stopy, ovšem touto dobou (letos sníh nic moc) už opuštěné a navíc piktogramy upozorňují, že je mohou užívat i pěší, jen každý ve své stopě. Přemýšlím, jestli se dát po značené úboční cestě k Landshuter Hausu, ale protože nevím, kolik je tam ještě sněhu, radši jdu po široké lesní cestě. Po asi půl kilometru to stáčím doleva a pokračuji skoro vrstevnicovou cestou stále pokrytou sněhem dále na sever. Po chvíli se zleva ke mně připojí stezka, kterou jsem před tím zavrhl, spolu trochu stoupáme, nejprve míjíme odbočku na Breitenauriegel (1116m) a pak ještě značenou cestu E8. Na některých odbočkách jsou zde malé bílé válce se znakem první pomoci, nachází se v nich vybavení pro případ zdravotních nesnází.

Přicházím k Landshuter Hausu. Ještě před ním si všímám zbytků staveb a naučné cedule, která upozorňuje na zaniklou osadu Oberbreitenau. Zastavuji se u vchodu do chaty. Jsou sice Velikonoce, ale cedule u vchodu hlásá, že od začátku března do konce dubna je zavřeno. No nic, jdu dál, původně jsem chtěl jít na Greisskopf po cestě číslo 4 (traverzuje kopec z pravé strany), ale výrazné cedule zákaz vstupu a pěším ještě pár kroužících běžkařů, mě od úmyslu odradí. Jdu tedy lesní pěšinou (také po cestě č.4) ovšem severním směrem, přecházím běžkařskou trasu a začínám mírně stoupat. Tady už se 4-ka odděluje a já jdu po šipkách směr Geisskopf případně Aussichtsturm. Jedna velká serpentina a už mezi stromy rozpoznávám rozhlednu. Je dřevěná a ve tvaru hranolu, směrem vzhůru zužujícího se. Vstup se neplatí, první schody vedou kolem rozhledny na plošinu (asi 3 m výška), a teprve tady jsou dveře, kterými se ocitáme v útrobách věže. Po dřevěných schodech se dostávám na rozhledovou plošinu. Nejlépe je odtud vidět přes sjezdovky na Habischried a též trochu směr Bischofsmais. Ostatními směry jsou kopečky jen o trochu převyšující okolní stromy.

Na Geisskopfu funguje i občerstvení, ale bohužel, pro ukončení lyžařské sezóny k půlce března už zavřené. Končí zde jedna sedačková lanovka a několik vleků. Sníh tu ještě leží, ale vzhledem ke kontrastu k protějším holým kopcům nejspíš už nebude po celých sjezdovkách. Vracím se stejnou cestou k Landshuter Hausu. I když je dle tabule zavřeno, zkouším se dostat dovnitř a hle, pár hostů zde sedí, jedno žluté s pěnou není taky problém, po dotazu na pohledy, dostávám 2 kusy zdarma a ještě i razítkem můžu obohatit svůj vandbuch.

Od chaty jsem se rozhodl seběhnout po značené cestě č. 10, která docela strmě klesá, přechází několik můstků, a velmi brzy se setká s jedenáctkou, po které se mám v úmyslu vydat já. No, moc dobrý nápad to nebyl, na cestě je sněhová pokrývka, kterou pravděpodobně projel jen malý sněžný skútr, takže se slušně bořím a vzhledem ke stoupání postupuju značně pomalu. No snad po napojení na osmičku na hřebínku to bude lepší. Je. Teď už se jde poměrně dobře, sice je tu ještě pár běžkařů, ale dá se tu jít i pěšky a bez boření do sněhu. Cestou mě zaujala jen pěšina s odbočkou k chatě horské služby, která je ovšem zasněžená, takže používaná asi jen v létě.

Z Greisinger Hochwald pokračuji po tzv Winterfussweg (tedy zimní pěší cestě), klesáním kolem chaty Alpského turistického spolku (taky zavřené) na velkou křižovatku cest i běžeckých tratí. V létě se sem dá dojet autem a je tu parkoviště. Odtud mě pak vede značená cesta s železničním kolem v bílém poli v podstatě až do Degendorfu. Nejpve sbíhám do vesnice Greising s hezkým kostelem na kopci, poté pokračuji v klesání do Tattenbergu, a teprve za ním na chvíli opustím značku abych si cestu trochu zkrátil, místo Ostré odbočky vpravo, pokračuju rovně a přicházím téměř na křižovatku s hlavní silnicí Deggendorf – sedlo Rusel. Je tu větší vodní elektrárna, dají se zde domluvit i prohlídky. Dále už pokračují stále po havní silnici přes Mietraching do Deggendorfu k vlakovému nádraží. Ještě upozorním na několik starých kamenných rozcestníků, kteréjsem cestou viděla jeden vyřazávaný dřevěný, který trochu připomínal ten do Miloslavovy země.

Cesta je dlouhá cca 29 km, nejvyšší bod je 1097 m.n.m takže z Deggendorfu je potřeba překonat asi 700 výškových metrů. Na odreagování super.