Na Hukvaldy za vysokou přes oboru do Kozlovic.

Je 28.září 2012. Svátek má Václav a pro nás všechny to znamená volný sváteční den. Někam se musíme vypravit, protože meteorologové slibují hezký den. Typů máme několik, ale vyhrávají Hukvaldy. Chtěla bych zase vidět muflony a daňky v tamní oboře. Nemáme auto, ve svátek veřejná Doprava jezdí omezeně, ale přece jsme našli autobus z Valašského Meziříčí směr Ostrava.

Máme sbaleno a vyrážíme. Cesta je příjemná, za chvíli budeme vystupovat na zastávce Hukvaldy,Rychaltice - most. Tady je to. Stojíme připraveni u dveří, ale řidič jede dál, stáčí se někam doleva a pokračuje v jízdě. Zmonuje se nás panika. Jdu za řidičem s otázkou a dovídám se, že se musí na onu zastávku vrátit jinou cestou, protože se staví nová komunikace. A tak nás dovezl přímo dolů pod most, odkud pojedeme i dále. Tak prima. Nemusíme scházet z mostu. Nyní budeme čekat asi 17 minut na další spoj, ale to nevadí, je hezky, jdu k potůčku a fotím si vodu. "Mami něco jede" K zastávce se blíží nějaký autobus, ale to není ten náš. Ale jede na Hukvalkdy k hotelu. Prima, je to místní Doprava, kterou jsme v jízdním řádu ČAD nenašli.

Vystupujeme u hotelu a nyní už budeme šlapat jen pěsky. Projdeme kolem kostela a bránou do hukvaldské obory, kde na kopci trůní i Zřícenina hradu Hukvaldy. Mufloni a daňci se scházejí až na opačném konci obory, kde blízko hájenky mají i krmelce. Už jsem je tam jednou fotila, když mne tam zavedl zeť. Prý jsou tam vždycky, proto se na ně moc těším.

Zatím stoupáme k hradu, ale ne po asfaltce, mám raději lesní cesty. Asfaltka vede kolem sochy lišky Bystroušky, připomínající hudebního skladatele Leoše Janáčka, který se zde narodil a působil. Ale my plastiku nemineme, budeme se kolem ní vracet z hradu. Je podzim a všude na zemi jsou spadané kaštany. Pár si jich sbíráme, asi z nostalgie, vzpomínky na dětství. V lese i pak v parku vidíme pár vyvrácených a ztrouchnivělých stromů a na nebezpečí padání větví upozorňují i varovné tabulky. Naštěstí dnes nefouká vítr. To včera to muselo být asi děsivější.

A jsme na hradě. Opět se nám daří být mezi prvními návštěvníky. To je prima, snad se mi podaří nafotit hrad bez lidí. Již od paty hradu, kde jsou do kruhu lavičky, je vidět do krajiny. Ale nádherné výhledy nám otevírá teprve hrad se svými několika přístupnými věžemi a ochozy. Shledávám, že Hrad Hukvaldy je zajímavější svou členitostí než známá hřícenina Helfštýn, kterou jsem si docela zamilovala a jezdím tam často. Helfštým v současnosti proslavila i mezinárodní soutěž uměleckých kovářům Hefainston, probíhající na hradě každým rokem a tedy i výstava děl v podzemí, ale na Hukvaldech se mi líbí ta zákoutí, mnohá nádvoříčka a velmi bezpečné pohodlné schodiště na věže s lavičkami a odpočívadly. I zde probíhají divadelní vystoupení a koncerty. A dnes u příležitosti svátku sv. Václava se na hlavním nádvoří odehrávají rytířské souboje, soubory se střídají, občerstvení nechybí, prostě se dobře bavíme. Ale už jsem netrpělivá. Už se těším do obory na daňky a muflony. Nafotit hrad bez lidí se mi opět podařilo a nyní již je čas vyrazit. Lidí přibývá. Je po poledni a my jdeme nyní po asfaltce dolů opět kaštanovým porostem. Jsou to mohutné staré stromy. V jednom místě lidé obdivují i kořeny těchto velikánů pokrývající svah.

U pomníčku věnovaném Janáčkovi, odbočujeme vlevo do hlouboi obory. Ještě míjíme přírodní divadlo. Lavičky již jsou odšroubované, zbyly po nich jen betonové nožky. Blížíme se k místu, kde se pase stádečko vysoké zvěře. Tady to je. Ale nic nebo nikdo tu není. Prožívám docela velké sklamání, ale je mi jasné, že na toto místo asi chodí zvěř až k večeru. Máme smůlu. Pokračujeme tedy dále ven z obory směr Kozlovice. Hájenka na kraji obory je krásně opravená s upraveným okolím. "Prosím tě kam to lezeš, jsi normální? " volám na syna, který přelézá přes plot po žebříku se zábradlíčkem. "Tudy vede značka". Opravdu. Chceme-li do Kozlovic po zelené a ne do Frenštátu, musíme přes plot a pak ještě jednou. Trochu dobrodružství, protože u druhého žebříku mi překáží batoh a větev stromu. ale zvládáme to a šlapem dál.

Ještě máme časovou rezervu a tak místo na autobus do středu Kozlovic míříme ke Smiřákovu mlýnu. Je to pěkný koutek. Restaurace a ubytování v chatkách s parkovištěm přímo v areálu mlýna, muzeum starých nástrojů a nářadí, kovárna a nechybí ani mlýn s vodníkem. Tady se najíme. Dáme si nějakou specialitku. Ale máme smůlu. Kuchyň nestíhá a tak ji servírka stopla. Později se dovídám, že kuchyňka je malinká a její kapacita nestačí většímu náporu turistů. Při tom nás tam zas tak moc nebylo. Nevadí, jdeme tedy na autobus na zastávku Kozlovice střed. Stíháme v pohodě. Máme dvě možnosti. Buď jet za 15 minut do Rožnova a pak domů, nebo se zkusit najíst v restauraci přímo u zastávky a jet až za hodinu. Volíme druhou variantu. Pivovar Kozlovice nebo také Na fojtství vznikl rekonstrukcí hospodářských budov a je opravdu parádní. Stylové prostředí, rychlá obsluha, výborné jídlo. Ve dvoře je i muzeum bývalá škola a nechybí ani výstava starého hospodářského nářadí.

Nakrmeni a napojeni odjíždíme po šestnácté hodině přes Rožnov do Valašského Meziříčí. Zvěř vysokou jsme tedy neviděli, tak třeba příště.