Na kole z Hořovic do Lednicko - Valtického areálu
Počáteční plány byly o něco rozsáhlejší, původní plán byl dojet až do hlavního města Rakouska, tedy do Vídně. Myslím, že už na začátku prvního dne jsme obě věděly, že cíl nakonec bude někde na území ČR. Vlastně ani nedokážu říct, proč se nám nechtělo za hranice. Asi by se to prodražilo a hlavně ta manipulace s kolama ve Vídni by asi nebyla moc veselá. Jelikož jsme se k téhle šílené cestě nakonec odhodlaly jen dvě, já - Pražanda a Eva – Plzeňačka, startem cesty jsme určily místo ležící přibližně na půl cesty – Hořovice.
10. 8. 2009 Den první
Cesta přes Prahu tentokrát nebyla nijak tragická. K Hlavnímu nádraží to na kole trvalo jen pár minut. Zakoupila jsem si lístek, mrkla na řazení vozů a šla vyčkávat před tabuli odjezdů, až se objeví číslo nástupiště. Pohoda, času mám dost, to bych tam mohla v klidu dostat i to kolo. Jo, krásný plány, ale číslo nástupiště ne a ne naskočit. Sakra, už jsem začínala být trošku nervózní, za deset minut to má odjíždět.... za pět.... UFF, KONEČNĚ! Tak a teď šup s kolem po jezdících schodech na to správný nástupiště. Hlavně, že jsem tu byla s takovým předstihem, abych se přesně tomuhle vyhla. Není nad tlačení obtěžkaného kola bagáží do schodů. Ještě mě míjí nějaká opravdu milá paní, která se tím náramně baví a jen tak mimochodem prohodí, že na druhé straně jsou přece výtahy. Moc díky! =) Ještě chci vidět, jestli mi vůbec vezmou kolo do vlaku, měla jsem si místo pro něj povinně rezervovat, což jsem samozřejmě neudělala. Kolo se naštěstí vejde, ještě aby ne, když nikdo jiný nejede, jen musím k 30 Kč jízdného přidat ještě 50 Kč na nesplněnou rezervaci.
V Hořovicích už na mě čeká Eva, osedlat kolo a HURÁ, můžeme vyrazit. No, nejdřív se ale musíme vymotat z Hořovic na tu správnou stranu a napojit se na cyklostezku. Naštěstí potkáme hlouček upovídaných dědů, kteří nám ochotně radí kudy kam, škoda jen, že každý trochu jinak. =) Nakonec jsme si ale vybraly tu správnou cestu okolo hřbitova a míříme směr Rpety, Felbabka a Křešín po cyklotrase č. 302. Tady se cesta rapidně zhoršuje, nic pro slabý nátury. =) No, prostě krapet horší kamenná silnice. A jen asi 2 km do další vesnice Jince. Začíná mě dost vytáčet moje kolo, které si usmyslelo, že když chci přehodit na 3-7, tak přehodí jen na 3-4 a nic většího mi nedovolí. Super, myslím, že než dojedeme do nejbližšího cykloservisu v Příbrami, tak se ušlapu k smrti. =) Několik km z Jinců po hlavní a nezapomenout zahnout Doprava. Tady nás překvapí sice krátký, ale o to prudší travnatý kopeček, na který naše naložený kola prostě nemají šanci. Cesta podél kolejí z Dominikálních Pasek do Bratkovic je pak zaslouženým odpočinkem. V Bratkovicích máme na vybranou mezi cyklotrasou po silnici a terénem. Dáváme se tedy raději po té vpravo – po silnici, přes Sádek, Drahlín a Obecnici. Správná volba, všude je plno stromů zralých i méně zralých špendlíků, myslím, že než dojedeme, tak z nás budou odborníci na mirabelky. =) Ve Lhotě u Příbramise obě Cyklotrasy opět spojují. Zvláštní, ale čím víc se přibližujeme k Příbrami, tím míň mě přehazovačka zlobí a než dojedeme na dohled, už zase funguje tak, jak má. Hodná holka! =) Část okolo Příbrami se jede jako po másle, rovinka, lehce písčitá cesta po okraji lesa. Neodoláme příjemně vyhlížející lavičce a ujíme něco málo ze zásob na dnešní den. Kousek do Bohutína po hlavní není moc příjemný, ale naštěstí je to vážně jen kousek. Do Vysoké u Příbraměsi vyšlápneme lehký kopeček. Zajímavé nářečí. Tady se nám také podařilo doplnit zásoby vody, díky dvěma milým starším paním. A tak jsme se mohly vydat s novou energií do Třebska, Lazska a Milína. Trochu adrenalinu nám dopřály obří díry přes celou silnici hned za zatáčkou po krásném sjezdu do vesničky Pečičky. Ze Smololet nás pak čekala už jen příjemná lesní cesta, občas přes nějaký ten kořen či hup, až k Orlické přehradě. Teď už jen stoupání po kostkách na přehradu, pár fotek a šup k nejbližšímu místu pro koupání. To jsme našly v rámci kempu, ale podařilo se nám tam projít, aniž by nás kdokoli zastavil, tak proč ne. =) S naprostou odevzdaností jsme se svalily na travnatou plážičku a chystaly se k zaslouženému odpočinku. Než jsme se vůbec stihly rozkoukat, už si nedaleko nás roztahovali ručníky dva kluci a vážně to nevypadalo, že by zrovna přišli. =) Převlíkat do plavek se nám zatím vůbec nechtělo, a tak jsme jen tak lenošily a vymýšlely, kde budeme dneska nocovat, ještě když to vypadalo, že by mohlo i pršet. Za chvilku to klukům nedalo a oslovili nás, přisunuli ručníky blíž a dali jsme se do řeči. A že jsme se nestačily divit, musely jsme dojet až na Orlík, abychom potkaly dva moc fain kluky z Přeštic. Navíc nás zachránili, když nám nabídli nocleh v jejich stanu. Taková nabídka se prostě neodmítá. =) Evě to nakonec přece jen nedalo a šla se s klukama vykoupat, já byla na převlíkání pořád moc líná. Chlapci nám dokonce nabídli i večeři, buřty z ohně s chlebem a se zeleninkou. Asi začnu věřit na zázraky! Když začalo pršet, zalezli jsme do stanu a vytáhli karty. Tedy až po ještě jednom pozdním koupání, alespoň jsme měli celou pláž jen pro sebe. Nejdřív jsme hráli Oko a potom přešli na Kenta. Eva hrála ve dvojici s Kubou a já s Lukášem. Chudáci, měli prostě smůlu, na naše heslo nebyli vůbec schopný přijít a my jim zatím odhalili všechny, který byli schopný vymyslet. Juch! =) Pak už ale hurá na kutě, abychom zítra vůbec někam dojely.
11. 8. 2009 Den druhý
Stan byl na jednu stranu luxus, který nás na naší cestě potkal, ještě za deštivé noci. Ale jeden z kluků měl v sobě snad zabudovaná kamínka, páč i přesto, že stan byl celou noc otevřený jen na protihmyzovou síťku, tak tam bylo nesnesitelný vedro. S klukama jsme ještě posnídaly, pomohli nám s kolama do kopečka z kempu a domluvily se na odvetu Kenta v Přešticích. Okolo vrátného jsme opět prošly bez jakýchkoli problémů. Od Orlíku to pak neustále stoupalo a nevím, jak se nám to povedlo, ale hned asi na druhé křižovatce jsme špatně zahly. Ještě než jsme na to přišly, ptali se nás nějací lidé v autě, jak se dostanou na zámek Orlík, docela by mě zajímalo, kam jsem je vlastně poslala. =) Díky naší promyšlené odbočce jsme se navíc octly i bez mapy, a tak prostě jely podle cedulí někam směr Tábor. Jen těsně jsme minuly rozhlednu Onen Svět, projely kamenolomem a v Kovářově se konečně dočkaly Cyklotrasy. A odtud tedy po ní do Milevska, celkem příjemného městečka. Nakoupily oběd a hned ho i zbaštily, udělaly pár foteček, pochválily nezvyklou kombinaci modré s fialovou na domku na náměstí a vyrazily dál, tentokrát už naštěstí ne naslepo. Po cyklotrase 1059 do Přeštěnic, proslavených letními festivaly, Nadějkova, Jistebnice, kde jsme se vyhýbaly trasám pro místní maraton. To by asi nebyl terén pro nás. =) Odtud po 1175, prakticky po rovince, přes letiště do Tábora. Tábor už dávno známe, tak jsme jím jen prokličkovaly a pokračovaly směr Sezimovo Ústí, kde jsme mile překvapily mého dědu. Uvařily jsme si díky tomu i teplé jídlo a měly se možnost i osprchovat, takový luxus! Ještě k tomu televize, teplo, sucho (zase prší, co prší, přímo leje), postel a peřiny!
12. 8. 2009 Den třetí
Třetí den by měl být kritický, ještě že nás čeká prakticky jen rovina. Máme namířeno k třeboňským rybníkům a tam snad žádné kopce ani být nemůžou. Jistě, ale nejdřív se tam musíme dostat. A hned na začátek pěkný kopeček od Lužnice do Radimovic. V Lomu jsme se vydaly po cyklotrase Rožmberského dědictví, tedy po č. 12. Pomalu začíná přicházet krize, už aby ty kopce skončily. Dostáváme se do lepší oblasti, krajina se vyrovnává a vesnice jsou navíc plné krásných domů stavěných ve stylu selského baroka – Svinky, Komárov, Klečaty, Mažice, Borkovice. Přes Veselí nad Lužnicí se konečně dostáváme k našim vytouženým rybníkům. To se to najednou jede. Navíc konečně potkáváme i další cyklisty, to se do teď moc nestávalo. Je vidět, že kopce moc lidí rádo nemá. =) Nejvíc nahuštěno je okolo Rožmberka, není divu, tahle cesta opravdu stojí za to! Líp už to snad ani jet nemůže, příjemná krajina, upravené silničky, rovina a milí cyklisti. Hned za Rožmberkem jsme přehlídly odbočku po modré značce po polní cestě do Novosedel a dojely až do Starý Hlíny. Než nám to ale došlo, tak už jsme si stačily osladit život točenou zmrzlinou. Nicméně Novosedlybyly povinná zastávka na cestě díky VÝBORNÉ pekárně, tak nám nezbývalo než to otočit a najít modrou značku, naštěstí to bylo jen kousek. Chtěly jsme dojet až do Jindřichova Hradce, ale kilometry v nohách už byly zatraceně cítit, tak jsme se rozhodly pro nouzové nocoviště u přístřešku na Jemčině. Přece jen to vypadalo, že asi nějaká ta kapka spadne, jistota je jistota. Než trávit zbytek večera ve společnosti komárů, šly jsme obhlídnout hospůdku u zámku. Servírka byla na oko tak přehnaně milá, že to bylo neskutečně protivný. Navíc nám udělali čáru přes rozpočet, když nám v osm zavřeli. Nezbylo tedy než jít začít vybalovat bivak k přístřešku. V noci bylo příjemně teplo, sice spadlo pár kapek, ale nijak naštěstí nelilo. Moc jsme toho nenaspaly, ale alespoň jsme zregenerovaly.
13. 8. 2009 Den čtvrtý
V noci sice moc nepršelo, ale teď to vypadá, že nám to chce počasí vynahradit. Ještě že máme na dnešní den takové krásné plány. Do Jindřichova Hradce už to není naštěstí moc daleko a tam nás čeká zasloužená výborná snídaně! Mňam!! Cukrárnu Kaštánek se nám daří najít celkem rychle a nad místní štrúdl s kávičkou prostě není. Počasí se mezitím začíná umoudřovat, ještě že tak. Tady také poprvé potkáváme rakouský pár mířící pravděpodobně z Prahy do Vídně, jen nechápu, nač tak šíleně velký brašny. Když už jsme tady, byl by hřích nezajet se podívat na zámek, i když už ho dávno známe. A potom už hurá dál na Horní Žďár, Dolní Žďár, Malíkov a Novou Ves. V kopci nás míjí naši známí z Rakouska, s Evou si jen vyměníme pobavený pohled, jo jsou to šílenci, šlapou jak zběsilí na převod snad 1-1. Nu, do kopce by to ještě nebylo tak divný, ale když je pak míjíme po rovince a oni stále šlapou jak zběsilí a stále na 1-1, tak už nezbývá, než jen s úsměvem zakroutit hlavou a jet dál. Po přejetí silnice pokračujeme dál po příjemné lesní cestě k hranicím s Rakouskem, okolo hotelu Peršláka dál až do Nového Vojířova. Odtud nás čeká stoupání k informační ceduli o Nové Bystřicia kolům se vůbec nechce. Uf. Pak už jen dolů do Bystřice na oběd. Horká polívka opravdu bodla! Asi po hodince lenošení v restauraci nepřijíždí nikdo jiný než rakouští cyklisté! Wow, máme dobrý náskok! =) Je nám celkem zima, a tak přemýšlíme o tom, že bychom se ubytovaly dřív a zbytek dne strávily v horký sprše. Nicméně kemp, který je nedaleko je jen pro soukromé účely Karlovy univerzity a ubytování v soukromí nás neláká. Takže ani dnes to nezapíchneme moc brzy. Nejhorší ale je vědomí, co nás čeká – hrad Landštejn. A na hrady to bývá většinou hodně do kopce. Většinou, naštěstí! Zázrak, ale celých pět km z Kláštera až na Landštejn to bylo skopce!! Nic jiného nás nemohlo víc povzbudit. =) Přivazujeme kola a jdeme na prohlídku za 30 Kč. Nejdřív na věž na výhled a potom na vystoupení rytířů a tanečnic, který bylo mimochodem dosti tragický.. Představení dravých ptáků jsme také vzdaly, na naše poměry za něj chtěly víc, než jsme byly ochotné dát. =) Cesta z Landštejna do Starého Města pod Landštejnem pro nás byla další radostí, jelikož to bylo dalších 5 km skopce! Takže cesta, které jsme se nejvíc děsily, nakonec byla nejlepším úsekem dnešního dne! A ze Starého Města pod Landštejnem už není daleko do krásného renesančního města Slavonice. Bohužel jsme sem dorazily už po zavírací době informačního střediska, ale to není problém. Myslím, že místní starší paní nám ho nahradila na 100 %. Lepší ubytování jsme si nemohly přát. Za 150 Kč jsme na poslední chvíli ubytovány v sokolské ubytovně. Velký pokoj, teplá sprcha, úschova kol. Večer vyrážíme na doporučení do hospůdky nedaleko náměstí, není nad řezané pivo po náročném dni! =)
14. 8. 2009 Den pátý
Slavonice mají jednu nevýhodu, na všechny strany je to z nich do kopce. Takže to neminulo ani nás, ale potom už jich snad moc nebude, přece jen, Morava už není daleko. Hranice s Rakouskem jsou prakticky na dosah, a tak je kolem i plno vojenských bunkrů. Nejen cestou ze Slavonic do Slavětína, ale i z Písečného do Rancířova. Rancířov je pak dokonalá ukázka pohraniční vesnice, polovina domů rozpadlá a druhá k tomu nemá daleko. Přesným opakem je hned následující vesnice Vratěnín, jejíž náves se má opravdu čím pochlubit. Z Uherčicsi vybíráme cestu vpravo, která by měla být po rovině. Ale opravdu jen měla. Od řeky si vyšlápneme pěkný kopeček. Původním plánem na dnešní den byl Vranov nad Dyjí, nicméně jelo to nějak moc dobře a ve Vranově jsme se ocitly už na oběd. Zámek tyčící se na skále vysoko nad městečkem opravdu stojí za pohled, zbytek města však už nikoli. Jen vybrat si oběd ve dvou místních samoobsluhách je fuška. Tady také končí veškeré rozumné cyklistické značení. Vydáváme se tedy po hlavní silnici směr Znojmo opět do kopce. Kopec? Serpentiny! Nápis na silnici, který je uprostřed zdobil, mluvil za vše – „Bolí?“. Pak už jen táhlý standard. =) Na jeho vrcholku by měla odbočovat cyklotrasa Doprava na vesničku Čížov. Značení je opravdu katastrofický, orientujeme se jen díky myslivně a božím mukám. Zahýbáme Doprava a doufáme, že to opravdu bude ta cesta, kterou hledáme. Než nám dojde, že je značená červenou turistickou značkou, jsme už na rozcestí pod Větrníkem (tisíce mušek a jeden traktor =). Alespoň, že jedeme dobře! Odtud z kopce do Čížova, Doprava a asi po kilometru po hrázi rybníka opět Doprava. Část cesty je jak o kolo, tak o hubu, tak raději vedeme. Stezka pokračuje po polní cestě a napojuje se na asfaltku. Zahnout špatně by v těchto místech nebyl problém, usvědčují nás v tom i dva protijedoucí cyklisté, kteří neminou asi jen díky nám. Značení vážně nic moc. Z Lukova už tedy jen po silnici. Ale to až po jednom pivečku, Litovel není špatný pívo..=) Do Znojma tedy po silnici přes Mašovice, několik serpentin dolů a opět každodenní rituál hledání ubytování. Tentokrát nám íčko ještě nezavřelo, a tak dostáváme mapku Znojma i s adresami levného ubytování. Po několika marných pokusech týkajících se středních škol a ubytovny sázíme na penziony. Safra plno. Ale dostáváme tip na penzion U Parku a myslím, že nic lepšího nás nemohlo potkat. Milá paní domácí, velký pokoj s peřinami, televize, koupelna, úschova kol na jak dlouho chceme. Luxus a navíc moc příjemná atmosféra („jako doma“ =). Večer opět vyrážíme do ulic na večeři. Další plus pro Znojmo, restaurace výborná, jídlo super a víno taktéž. Veltlínské zelené nemá chybu! =)
15. 8. 2009 Den šestý
Celé dopoledne máme vyhrazené pro prohlídku Znojma. Díky moc hodné paní domácí nám odpadá starost o kola. Z Žižkova náměstí jsme to stříhly ulicí Jana Palacha okolo zbytků hradeb až k Velké Michelské a dolů k Radniční věži. Odtud nejkratší cestou směr Znojemský hrad, okolo pivního koloniálu, Jižní přístupovou cestou až k rotundě Sv. Kateřiny. Překvapil nás nádherný výhled na údolí Dyje a na kostel sv. Michala i s jeho menším dvojčetem. Vstup do hradu byl za pouhých 20 Kč, díky rekonstrukcím. Nás však uvnitř nic nelákalo. Zajímavější by byla návštěva interiéru známé Znojemské rotundy, za to však vyžadovali 90 Kč, a to se nám zdálo trochu moc. Pokochaly jsme se tedy ještě výhledem a vydaly se zpět ke kostelu sv. Michala a Svatováclavské kapli. V kostele určitě stojí za vidění kazatelna..=) Na hlavní Masaryko náměstí už to není daleko. Prohlídku místního kláštera odkládáme na neurčito, přece jen je trošku z ruky. A tak nezbývá než zase obtěžkat kola, zamávat Znojmu a vydat se dál. Znojmo ale stálo za to! =) Skopce k řece, okolo kláštera do Nového Šaldorfu, kde se zrovna konala nějaká místní slavnost, kroje, tance, barevný střapce a tak. =) Odtud po silnici až do Havraníků. Ju, jen jsem to neřekla Evě a cyklotrasa uhýbala Doprava do Konic. Ten kopec jsem jí opravdu nepřála. =) Za Havraníkama doleva na Šatov s malovaným sklepem. Podívat jsme se chtěly, nejen do tohoto sklípku, ale kam bychom potom dojely? A tak tedy dál po místních rovinkách do Chvalovic a Dyjákoviček. Následující vesniceHnízdo nás sice nevítala na nějakém šíleném kopci, to by tady snad ani nešlo, ale vzpomínky zanechala dost podobný. Trošku mi z tohohle zapadákova běhal mráz na zádech, trošku jak ve vyprázdněném městečku divokého západu. Korunu tomu nasadilo ještě pomalu projíždějící policejní auto. Brr. Navíc trošku zmatečné značení a zdržely jsme se tu víc, než bylo třeba. Ve Slupijsme se dojely podívat na místní vodní mlýn, alespoň nějaká zajímavost v tomhle kraji. V klidu poobědvaly a okolo Zámeckého rybníka, přes Jaroslavice, Hrádek a Dyjákovice, se pomalu nořily mezi pole. Rovina, pole, všude kam se podíváš. Trošku jak konec světa. Kilometrové rovné výseče mezi poli na všechny strany. Ale na druhou stranu, zase to jelo jak blázen. V Novém Přerově jsme se zastavily na Zmrzlinu a pro trochu studené vody. A odtud už jen pár dlouhých rovných kilometrů do Mikulova. Ještě jak naschvál jsme si celé město objely dokola, než nás cesta pustila do jeho centra. Počkaly jsme, až přejede vláček motoráček =) a pan výpravčí ručně zvedne závory, a vyrazily do kopce hledat ubytování. To jsme ale ještě netušily, co nás čeká. Všude plno, penziony, ubytovny.. To není možné! Pán v ubytovně nám vše objasnil, v Brně se jede Velká cena a Mikulov praská ve švech nejen díky českým nadšencům, ale i zahraničním.. Vysvobodí nás až místní, kteří nás navedou na moc hodnou starší paní a my máme kde spát! HURÁ! Večer vyrážíme opět na večeři a ochutnat místní víno. Doporučenou máme Alfu, nechápu jak, ale nemůžeme jí najít (Já to chápu, neměla jsem brejle =). Ne, že by nestála přímo na náměstí pod zámkem.. Usedáme tedy do jiné, pokud se nepletu, myslím, že se jmenovala U Sudu nebo tak nějak. Výběr vína nic moc, trošku překvapivé na to, že jsme na Moravě. Dávám si tedy dvojku rozlévaného a vlastně ani nevím, co to nakonec bylo (něco rakouského..). Největší šok je ale jídlo, teda skoro největší. Opravdu vajíčka plovoucí v oleji a fazolky posypaný chilli kořením nesplňují úplně představu o chutné večeři. Ale naprostou korunu tomu nasadí pivo, které nosí na stůl v podobě, kdy celou sklenici naplňuje jen pěna. Že by nějaká moravská specialita? No ale vím, že tady bych si teda pivo nedala ani za nic. Ne, že by nedošlo, vznikl z toho jen asi 2cm podmírák, ale..
16. 8. 2009 Den sedmý
Stejně jako včera i dneska máme na dopoledne v plánu obhlídnout město. Tady je toho o něco víc. Nejprve se tedy vydáme na náměstí do íčka a odtud na nejvyšší kopec v okolí, na Sv. Kopeček. Kopec je to slušnej, vedro taky, ale stejně tak i výhled. Odtud přes zámek a zámeckou zahradu ke Kozímu Hrádku. Nahoru už ani nelezeme, vyhrožují nějakým vstupným. Ještě několik obdivných pohledů na Dietrichsteinskou hrobku a už je načase jet dál. Sice to není dnes daleko, posledních několik km, ale kdo ví, jak to zase bude s ubytováním. Vracíme se tedy zpět dolů k železnici a podél ní se vydáváme do Sedlce a podél rybníku Nesyt až k Hraničnímu zámečku, první památce Lednicko-Valtického areálu. Odtud po vinařské cyklostezce směr Lednice. Nu, trošku nás to přinutilo k zajížďce, ale nevadí. Cestou se již začínáme ptát na ubytování, ale ty ceny jsou naprosto šílené. Míříme tedy k hlavnímu dnešnímu cíli – zámku Lednice. V plánu máme i jeho prohlídku, není času nazbyt, za pár minut zrovna jedna začíná. Bez většího zaváhání jsme se rozhodly pro první prohlídkový okruh, tedy reprezentační sály v 1. patře. A rozhodně to nebyla chyba, právě naopak. Měly jsme štěstí i na slečnu průvodkyni, která vše podala naprosto srozumitelně a ještě s nádechem humoru. Viděly jsme nádherný lustr (přes 700 kg měl, kluk jeden třípatrovej), dřevěné stropy, koupelnu se záchodem ve tvaru ryby, čínské tapety a hlavně fascinující dřevěné točité schodiště vyřezané z jednoho stromu. (Nu a obraz v poslední místnosti bych taky brala. =) Příště navštívíme třeba 2. prohlídkový okruh – pokoje v 1. patře – nebo tropický skleník. Ještě poobědváme v zámeckém parku, dáme si točenou zmrzlinu a podle informací se vydáváme hledat nesrovnatelně levnější ubytování do nedaleké Břeclavi. Cestou projíždímeNS Lužní les a já se nějak nemůžu nabažit. V Břeclavi vyjedeme přímo u zámku, no, už je to trošku rozbořený zámek. Hned naproti němu stojí hokejová hala, která se otřásá pod náporem fanoušků, a všude kolem postávají hloučky policistů. Jaké štěstí, alespoň nás správně nasměrovali k adrese našeho budoucího nocležiště. Nebydlíme sice přímo v centru, nýbrž v části Poštorná, ubytování V Soukromí, ale do centra to není nijak daleko. První nutná věc, nakoupit večeři a snídani, teplé jídlo zase až zítra. Na doporučení poté vyrážíme do sklípku nedaleko zámku. Ten má ale k naší (i jeho) velké smůle v neděli i v pondělí zavřeno. =( Hned u zámku z druhé strany se ale nachází také hospůdka a to velice milá a příjemná hospůdka. Ale víno tu opět není hlavním nápojem, a tak ve vinařské oblasti dochází na ochutnávku dalšího druhu piva, tentokráte Zubr. No, Plzeň je Plzeň..=) (Nu a „Otočená kofola..“ =)
17. 8. 2009 Den osmý
První den cestování bez bagáže. Wow! Sice je pondělí a tudíž mají všechny památky zavřeno, ale to neva, hlavně se projet a pokochat. =) Ještě než opustíme město je třeba udělat několik důležitých věcí. Nejprve koupit pohled a známku a poslat pozdrav dědovi, objevit bankomat a hlavně zjistit, kdy nám to zítra jede do Prahy. Asi opravdu přestávám chápat logiku Českých drah. Opět je nutná rezervace pro kolo. Jasně proč ne, ale ta rezervace stojí 70 Kč! Rezervace 70 a pokuta za to, že si to nezarezervujete 50?! No, myslím, že rezervovat už si to nikdy nebudu..=) Prohlídka Břeclavi už ani není nutná, jediné co tu stojí za pohled je zámek a moderní kostel a obojí nejde minout.
Cyklotras je v tomhle kraji tolik, že v každé mapce jsou zachycený jiný, je to celkem sranda. Nicméně vyrážíme z Břeclavi po cyklotrase č. 42 až k hraničnímu přechodu Poštorná a odtud dál do Valtic. Cesta nic moc, zase je kolem nějak moc polí, jen teď už se trochu víc vlní..=) Ihned zamíříme k baroknímu zámku. Lidí je tu opravdu minimum. Projdeme dostupné prostory, nahlédneme do zahrady a už na nás útočí hlad. Hned pod zámkem se nachází restaurace s lákavou nabídkou salátů, nejde odolat. Je to výborné, jen ta obsluha zase nějak hapruje. Není nad jídlo zdarma! =) V informačním centru se optáme na cestu ke Kolonádě na Rajsně, prokličkujeme rozkopaným náměstím, mineme sklípek s nabídkou ochutnávky 100 druhů vín a směřujeme po červené ke Kolonádě. Cesta v pohodě až na posledních asi 200 m, kdy se před námi zvedl neuvěřitelný stoupák. UFF. Skoro se zvedá přední kolo, ještě že je tak krátký. V normálních dnech je kolonáda přístupná jako vyhlídka, dnes ale máme smůlu. I když on je dostačující výhled i od její paty. Z Kolonády se vracíme dolů do Valtic a pokračujeme na Belveder. Ten je ale v tragickém stavu a turistům nepřístupný. To Randezvousvypadá mnohem lépe. Randez-vouz neboli také Dianin chrám. Náš nenápadný pokus o jeho návštěvu samozřejmě skončil neúspěšně, jistě, je pondělí. Po červené značce pokračujeme dál po příjemných lesních cestách ke Sv. Hubertovi, gotické trojboké kapli patrona myslivců a lovců. Stále po červené ke Třem Gráciím. Jedná se o tři bohyně – Artemis, Afroditu a Athénu, které se nacházejí ve stejném uskupení jako Tři Grácie z obrazu P. Rubense. Obklopuje je půlkruhová stavba, která je však veřejnosti nepřístupná a to nejen v pondělí. Na vnitřní straně oblouku se nachází kolonáda s 12 iónskými sloupy a výklenky vyplněnými sochami umění a věd. Odtud jsme se vydaly okolo zchátralého Nového Dvora Doprava k Apollónovu chrámu, který se tyčí nad Mlýnským rybníkem. Travnatá plážička pod chrámem je doslova zavalena lidmi. Vydáváme se dál po žluté, zpět podél rybníka, okolo Rybničního zámku zpět do Lednice. Ani tentokrát neodoláme točené zmrzlině. Mňam! Zámeckým parkem se i přes přísný zákaz vydáváme na kole k Minaretu. Od něj je přes jezero plné ostrůvků vidět přímo na zámek Lednice. Druhou stranou parku se vracíme zpět a pohledy na Minaret přes vodní hladinu opravdu stojí za to. Přímo z parku vede zelená značka k poslední památce tohoto areálu – Janovu hradu. Tak tahle stavba určitě stojí za návštěvu. Sice se v názvu nachází slovo HRAD, ale rozhodně se nejedná o žádnou středověkou zříceninu. Jedná se o stavbu z 18. století a s hrady ze středověku má pramálo společného. Cestu domů odtud už známe, po zelené Lužním lesem. Sluníčko nakonec přestane trucovat a na ty nejkrásnější místa se vyklube zpod mraků, a tak můžu udělat i posledních pár fotek. Večer vyrážíme na večeři do Penzionu U Michlů. Název sice hezký, ale osazenstvo zahrádky a jídlo už nás zas tak moc nenadchly. Přesouváme se tedy do našeho oblíbeného a ověřeného podniku nedaleko zámku. A opět nezklamal. Dokonce jsme i dostaly repelent a opravdu účinný repelent! =)
18. 8. 2009 Den devátý
Nikam na cesty s kolem už se nechystáme, jen dojet na nádraží. Cestou se ještě zastavíme v pekařství, abychom si tu dlouhou cestu trošku osladily. Při koupi lístku se pani na pokladně diví, proč už nemáme i jízdenky pro kola, když máme rezervaci. No, ČD. Koupíme počteníčko a pomalu se přesouváme na nástupiště. Ach, ach, zase schody..=( A pak už jen zabrat kupé a užívat si jiného dopravního prostředku než je kolo, prostředku, který se pohybuje, aniž bychom musely cokoli dělat. Ale do Prahy se nám teda vůbec nechce. Komu by se chtělo po týdnu svobody. Ale nic jiného nám nezbývá. A tak se přes Brno a Pardubice po třech hodinkách cesty ocitáme v Praze Holešovicích – výluka. Evě ale pokračuje vlak do Plzně z Hlaváku, a tak rychle metrem přesun, uf, stíháme, ale o fous. Tak see you soon zas na nějaké podobné naplňující dovolené. =)
Tak na závěr jen takové malé shrnutí. Nechápu, jak se nám to podařilo, ale za celou cestu nebyl ani jeden defekt. To mám opravdu radost, občas jsem se bála, že nepřežije zadní kolo. Počasí nám také přálo, za celý týden pršelo jen jednou. O štěstí na ubytování ani nemluvě. Snad to tak vyjde i příště. =)
Za ten týden jsme si, myslím, vybudovaly takovou malou úchylku na točenou zmrzlinu. Nejlepší je prostě ta Opočenská. Z mé toužené ochutnávky moravských vín se stala ochutnávka nových druhů piva jako Litovel, Zubr a Bernard. Eva se naučila pít víno alespoň v podobě vinného střiku a k mé velké radosti i kafe. =) (To už se to tak na dovolený občas spustí..=) Moravské restaurace, alespoň ty které jsme navštívily, byly, co se týče jídla a obsluhy, dost šílený. Teda až na tu hospůdku v Břeclavi. (Jo, Otočená kofola..a ten druhej byl taky dobrej =).
Z navštívených měst nás nejvíc zaujalo Znojmo. Ve všech ohledech. Určitě bych se ještě někdy znovu podívala do Lednicko-Valtického areálu a Slavonic.
A poslední, co nás vážně celkem zajímá, je kolik km jsme vlastně ujely. Ani jedna jsme neměla tachometr, a tak jsem to měřila až doma přes bikemap. Zase to není naprosto přesně, ale jen pro představu. Stejně jsme vždycky nejvíc najely ve městech při hledání ubytování. =)
Takže, pondělí, z Hořovic na Orlík, 60.8km.
Úterý, z Orlíku do Sezimova Ústí, 67,4km
Středa, ze Sezimova Ústí na Jemčinu, 69,2km
Čtvrtek, z Jemčiny do Slavonic, 58,6km
Pátek, ze Slavonic do Znojma, 73km
Sobota, ze Znojma do Mikulova, 73,5km
Neděle, z Mikulova do Břeclavi, 28km
Pondělí, po památkách Lednicko-Valtického areálu, 45km
A kolik je to teda celkem? Cca 465,5
To není marný..=)
Více cestopisů na http://svetybezhranic.webnode.cz/
Přidat do oblibených uživatelů
Lednice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Na kole z Hořovic do Lednicko - Valtického areálu
