Na Kubě
V roce 1983 jsem, ač fotbalový analfabet, vyhrál 54 000,- Kčs v sazce. Po Novém roce jsem si vystál frontu v Čedoku a koupil si zájezd na Kubu. Byl jsem mlád a chtěl jsem vidět svět. Nastalo úřední kolečko. Bylo nutno požádat o pas a výjezdní doložku. Výjezdní doložka, to byl doklad, který vám komunisti vystavili jen tehdy, když jste nedělal problémy. Po mnoha peripetiích jsem vše získal. Během několika měsíců jsem se naučil několik španělských frází, takže stačilo jen sbalit kufr a vyrazit.
16. 4. 1984 jsem odjel do Prahy. Všichni turisté se měli sejít v terminálu Vltava. To se také stalo. Čekala nás zde průvodkyně Věra, krásná a sympatická blondýna. Ve21 hodin jsme se nechali odvézt na letiště v Ruzyni. Odbavení bylo zdlouhavé. Přede mnou stojícího mládence si odvedli k důkladné osobní prohlídce. V letadle si mladík sedl vedle mne a po určitém čase se přiznal, že má bratra v Kanadě. Nepřímo mi tak přiznal, že na Kubu se rozhodně nechystal, což pochopili i komunisti a tak si pohlídali, aby jim neutekl s něčím důležitým, třeba s valutami.
Ve 23 hodin jsme se odlepili od země. Noc byla plná hvězd a my si to zamířili na západ. Z výšky 8000 m jsme se kochali pohledem na osvětlená města Evropy. Přeletěli jsme nad Amsterodamem i nad Glasgowem a světla zmizela. Ocitli jsme se nad Atlantikem a začala se podávat večeře. Bylo nám nabídnuto pečené kuře na žampionech s rýží.
Povídal jsem si se svým sousedem a rozhlížel se po letadle. S Milenou z Jablonce jsem se seznámil už v terminálu Vltava, dále tu byli tu mladí manželé, osamělá kráska, starší pán s rošťáckým pohledem nebo čtyři dámy důchodového věku, které se oslovovali Jaruško, Maruško, Drahuško a Věruško. Byli to prostě Holky z naší školky. Po osmi hodinách jsme přistáli v Montrealu. Byla zde krutá zima.
Z letadla jsme byli převezeni do letištního terminálu. Účastníci zájezdu se rozeběhli po obchůdcích a buticích. Nadýchat se kapitalistického vzduchu. Jen čtyři Češi nasměrovali své kroky k imigrační kanceláři, před kterou stál policista v uniformě kanadské jízdní policie. Ti už se při odletu na Kubu v letadle neobjevili. Socialistické Československo tak přišlo o čtyři páry zlatých českých ručiček, které odmítly podílet se na budování rozvinuté společnosti. Natankovali jsme palivo, usadili jsme se v letadle a pokračovali dále na jih. Nad New Yorkem řádila bouře a pohled na křižující se blesky pod námi byl úchvatný. Let nocí trval téměř deset hodin. Začalo svítat a k snídani jsme dostali chléb se sýrem žampiony a ananasem. Po čtyřech hodinách letu jsme vystoupili na letišti José Martí v Havaně, hlavním městě El primer país libre de América. Bylo 6 hodin místního času
Ovanulo nás tropické dusno a já od prvého okamžiku začal trpět rýmou. Jak jsem se dozvěděl, mohla za to stoprocentní vlhkost vzduchu. Rýmy jsem se zbavil až po pěti dnech. Z letiště jsme byli převezeni na pláž Santa María. V autokaru kubánské cestovky jsme se seznámili s naší další průvodkyní za krásami Kuby. Byla to krásná a štíhlá mulatka Izis. Ubytovali nás v apartmánech Villa los Piños. A k snídani jsme dostali toast, solené máslo, šunku, salám, sýr a ananas. Ananas zbožňuji a tak jsem požádal o nášup. Starší pán s rošťáckým pohledem, který seděl u naproti mně, kouknul na novou porci ananasu a pronesl: „Tak jemu donesli ananas a nás se vysrali.!“. Zalíbil se mi a tak jsme se vzájemně představili. Jmenoval se Mirek a byl z Příbrami. Ubytovali jsme se společně a po celou dobu pobytu jsme tvořili nesourodou dvojici, zvláště pak při večerních mejdanech.
Dopoledne jsme šli na pláž. Vzhledem k vysokým vlnám, byl zákaz koupání. Přesto jsme neodolali a smočili se aspoň u břehu. Na pláži už ležela kráska, které jsem si všiml již v letadle. Pozdravil jsem ji, a zároveň upozornil, že kubánské sluníčko je zákeřné a ona by se mu neměla tolik vystavovat. Poděkovala mi a řekla, že si dá pozor. Chvíli jsme si ještě povídali. Jmenovala se Ingrid a byla sekretářkou ředitele dolu Paskov ve Frýdku – Místku. K obědu jsme si dali hovězí na cibulce s rýží a hranolkami, zeleninový salát, mangovou zmrzlinu a já požádal ještě o piñas, tedy ananas.
Odpoledne se všichni vydali opět na pláž, já se rozhodl jet do Havany. Na zastávce jsem nenašel žádný jízdní řád a tak jsem se čekajících lidí zeptal, kdy to pojede. Zde jsem poprvé slyšel rčení: „Ora cubana.“ Tím Kubánci vyjadřují svůj vztah k plynoucímu času. Není pro ně důležitý. Až to pojede, tak to pojede. Naštěstí to jelo brzo. U řidiče jsem si zakoupil dvaceticentovou jízdenku a postoupil do vozu plného halasných a temperamentních domorodců. Po čtyřiceti minutách jsem vystoupil v centru Havany. Havana byla na začátku padesátých let minulého století jedním z nejelegantnějších měst západní polokoule, a ani čtvrt století Castrova socialismu ji nedokázala úplně zničit. To se stalo až v devadesátých letech, kdy vyschnul zdroj financí ze socialistického tábora. Ale v době mého mládí to byla krásná metropole v kabátě španělského koloniálního stylu. Mé první kroky směřovali na Katedrální náměstí. Na Plaza de la Catedral jsem se kochal krásou Catedral de la Habana. V ulici Empedrado jsem si zašel do La Bodeguita Del Medio, kde trávil spoustu času i kolega Hemingway. Dal jsem si mojito, koktejl s rumem, mátou, limetkou a cukrem, zalitý sodou, a šel dál za krásami Havany. Na Plaza de Armas jsem si prohlédl Královskou pevnost (Castillo de la Real Fuerza) a Palacio de los Capitanes Generales. Slunce se klonilo k západu a já se vrátil do Santa María. Přišel jsem akorát k večeři. Podávala se bílá smetanová polévka, smažená ryba s hranolky a zeleninový salát, jako dezert mangový kompot a já požádal ještě o piñas. K večeři se dostavila též rudá squaw, v které jsem záhy poznal sekretářku Ingrid, nedala si pozor a na zdejším slunci se řádně připekla. Její sténání a pach spálené kůže nás provázel ještě několik dní. Po večeři na mne padla únava z cesty a z plánovaného posezení v baru prostě sešlo. Došel jsem na pokoj a usnul. Spánek pod lehkým prostěradlem a při plně zapnuté klimatizaci byl příjemný a osvěžující.
Druhý den byla k snídani smažená vajíčka toast a bílá káva. Já měl už připravenou speciální porci ananasu. Servírkám se mladý štíhlý muž z Čech líbil a mně to v té době lichotilo. Při každém jídle byl na stole vždy připraven džbán s pitnou vodou. Dědek Mirek tomuto džbánku říkal „aqua pumpa“. Dědek se při snídani pochlubil, že jeho a další dva turisty přivedla vojenská eskorta, když vlezli do prostoru, kde operovala kubánská lidová armáda. Po snídani nás čekala okružní jízda po Havaně. Projeli jsme se po známém nábřeží Malecón, kdy do něj bušili přílivové vlny. Navštívili jsme Národní kubánské akvárium. Bylo založeno v roce 1960 a zaměřovalo se na "výzkum a ekologickou výchovu". Nachází se zde sbírka korálů a jiných tropických rostlin a tvorů, ale oblíbené je především známé delfinárium a lachtan. V centru Havany jsme zhlédli Kapitol i havanskou starou katedrálu, kde jsem včera již byl. Prošli jsme se po Paseo de Martí, nasedli do autokaru a jeli do Santa María na oběd. Dali jsme si rizoto s mletým masem, hranolky, zeleninový salát a pro mne speciální porce ananasu. Odpoledne jsme strávili na pláži a v místním baru, kde jsme ochutnali koktejl Presidente Dulce, směs rumu vermutu a grenadiny, zdobená třešní a plátkem pomeranče. Po večeři nás čekala návštěva proslaveného baru Tropicana, výkladní skříně socialismu. Tropicana je nejznámějším kubánským nočním podnikem. Byl založen původně k pobavení amerických turistů a obchodníků 30. prosince 1939. Skoro stovka tanečnic, od té nejbělejší po tu nejčernější se tu vrtí v rytmu samby. Při daiquiri, což je ledová tříšť s rumem, cukrem a citronovou šťávou, jsme se příjemně bavili.
Následujícího dne jsme se po snídani ráchali v moři a posedávali u baru. To nám na celé dopoledne. Po obědě jsme se společností Cubana a jejím vrtulovým a hlučným IL-18 odletěli do Santiaga de Cuba. Let touto linkou byl opravdový zážitek. Iljušin se třásl už na letišti, ještě než ho nastartovali - asi strachem. Ubytovali jsme se na hotelu Balcon del Caribe a šli na večeři. Zde jsem poprvé ochutnal banánovou kaši podávanou k vepřovému masu. Byla dobrá. Po jídle jsme seděli na terase, pili cervezu a ron, tedy pivo a rum a povídali si. Jak večer plynul, nás bylo na terase čím dál míň. Když tok řeči a pití vyschnul, šli jsme spát.
Santiago je druhé největší město ostrova s téměř půl milionem obyvatel. I přes svou velikost působí oproti Havaně velmi klidným a ospalým dojmem.
K snídani jsme dostali smažená vajíčka a silnou kávu mocca, podávanou v malých šálcích. Holky z naší školky si ji lily do klasických hrnků a chlemtali ji jako meltu. Celý den pak byly tuze hyperaktivní. Celý den jsme pak jezdili po Santiagu a kochali se památkami města. V centru města jsem objevil továrnu na doutníky, šlo vlastně o dílnu. Vstoupil jsem a ovanula mne silná tabáková vůně. Sledoval jsem dělníky, jak šikovně smotávají a ořezávají tabákové listy a to do té doby, než mne vedoucí dílny vyhodil. Hlavní městské atrakce jsou soustředěny kolem koridoru od náměstí Parque Céspedes vzhůru přes náměstí Plaza de Dolores až k velkému parku Plaza de Marte. Vše propojeno ulicí Calle José Antonio Saco, která je hlavní nákupní třídou a částečně pěší zónou. Na Céspedes Park jsme si prohlédli radnicí katedrálu i dům Diega Velázqueze, prý je to nejstarší dům na Kubě z r. 1522. Volnou chůzí jsme se přesunuli až k Plaza Dolores. Potom nás autokar dovezl ke kasárnám Moncada, kde jsme mohli obdivovat ručně vydlabané díry po střelách Castrovych kompaněros na čerstvé omítce budovy a k prohlídce hřbitova Santa Ifigenia s hroby kubánských hrdinů José Martího, Manuela Céspedese, podnikatele Emilia Bacardi aj. K obědu jsme toho dne měli vepřové ragú s rýží a jako dezert byla zmrzlina. Odpoledne jsme se koupali v hotelovém bazénu, vybudovaném na skalním masívu tyčícím se nad mořem. Kol bazénu byla bílá zeď domu s několika dveřmi mahagonové barvy. Před jedněma takovýma dveřmi stál mahagonový mládenec v mahagonových kalhotách a bílé košili, takže z něj byla vidět jen bílá košile bělmo očí a zuby. Po večeři jsme zašli do místního kabaretu. Byla tu větší společnost. Češi a několik Kubánců. Pili se koktejly, kouřili se doutníky, povídalo se a tančila se samba. Průvodkyni Věrku jsem požádal o tanec a kupodivu jsme sambu brzy zvládli a na parketu nám ostatní tanečníci udělali prostor k vlastní exhibici. Po produkci jsme sklidili zřejmě zasloužený aplaus. Kubánec Sergio, který se domníval, že Věrka je má přítelkyně, mi nabídl svou ženu za Věrku. Slečna průvodkyně se od toho okamžiku přestala cítit dobře a požádala mne, abych ji doprovodil na pokoj. Vyhověl jsem jí.
Druhý den jsem do bazénu skočil ještě před snídaní. Ráno bylo vlahé a koupel příjemná. Po snídani jsem usedl k baru a v družném hovoru s přítomnými jsem zde setrval až do oběda. Odpoledne jsme se opět kubánskou aerolinkou přesunuli do Havany. Hned na letišti nás naložili do autokaru a vezli na Varadero. V autobuse bylo dusno, a proto jsme požádali Inéz, aby se otevřela ventilačka. Inéz oslovila řidiče a on ochotně vyhověl. Autobusem zavanul příjemný větřík a z několika českých úst se ozvalo úlevné: „No!“ a řidič ventilaci zase zavřel. Inéz mu pak musela vysvětlit, že španělský zápor „no“ je vlastně český hovorový souhlas. Řidič pochopil a ventilačku zase otevřel.
Po ubytování v hotelu jsme šli na večeři. Podávala se formou švédských stolů. Vzal jsem si trochu masa, trochu zeleniny a hromadu ananasu. Rýži a brambory jsem odmítal, to jsem měl i doma.. Stejně tak jsem učinil i při snídani. Při večeři jsme se spřátelili s Kanaďany, kteří nás považovali za Rusáky. Při posezení v baru jsem se jim snažil vysvětlit, že Rusové nejsme. Teprve, když jsem jim vysvětlil, že jsme z Prahy, pochopili, že jsme Jugoslávci.
A protože Varadero je oblíbené turistické středisko s bílými písčitými plážemi a moderními zábavními středisky setrvali jsme v blahé nečinnosti celý příští den.
A v libém povalování se na pláži a vysedávání na vysoké barové stoličce jsme pokračovali i další den dopoledne. Po obědě nás naložili do autokaru a vezli na jih do Rancho Luna. V našem autobuse se objevili dvě krásné latinské dívky. Jedna štíhlá, druhá velkými boky a s pevnými prsy. A právě ta se mi zalíbila. Svou chabou španělštinou a angličtinou jsem je oslovil. Dívky byli vstřícné a tak jsem se dozvěděl, že jsou z Venezuely a studují v Havaně a v našem autokaru jsou proto, že jejich autobus do Cienfuegos jim ujel. Štíhlá se jmenovala Arabela a ta plnější Helen. Cesta nám neuvěřitelně rychle utekla. Před večeří na hotelu mi Milena vtiskla do dlaně několik korálku. Posadil jsem se ke krásným indiánkám a pokračovali jsme v konverzaci. Když jsem jim na krk připnul jabloneckou bižutérie, zažil jsem neuvěřitelný příliv latinských emocí. Po večeři jsem si dal u baru panáka rumu a zaťukal na dveře jejich pokoje. Zůstal jsem až do rána.
Ráno před snídaní jsem se šel vykoupat do bazénu a těšil se na snídani. Dívky však na snídani nepřišli. Byla nalezena jejich skupina a obě děvčata byla okamžitě přesunuta do Cienfuegos. Byl jsem smuten.
Odpoledne jsme jeli do Cienfuegos. Navštívili botanickou zahradu. S 97 ha je jednou z nejstarších institucí svého druhu na ostrově. Byla založena v roce 1901 Edwinem F. Atkinsonem a jeho manželkou. Dnes má zahrada velkou sbírku tropických exotických rostlin seskupených do 670 rodů a 125 botanických rodin. Největší sbírky tvoří orchideje, palmy, fíkusy a bambusy. Cienfuegos je jedním z hlavních přístavů Kuby, je centrem obchodu s cukrem, stejně jako kávou a tabákem. V centru města jsme navštívili Cathedral de la Concepción Purisma s krásnými vitrážemi a Parque José Martí. Po večeři v hotelu Rancho Luna, jsme se opět posadili v baru, kde jsme vydrželi až do půlnoci.
Další dva dny jsme strávili povalováním se na pláži, u bazénu a na barové stoličce, ale protože se během těch několika dnů z naší nesourodé skupiny stala skvělá parta, nebyla o srandu nouze. K našim večerním flámům se postupně přidali manželé Novákovi z Doks, dvě dětské lékařky z Prahy a další.
Třetího dne jsme jeli do Trinidadu. Trinidad je krásné provinční městečko v provincii Sancti Spiritus. Spolu s nedalekým Valle de los Ingenios je od roku 1988 zahrnuto fondu světového dědictví UNESCO. Starší části města jsou dobře zachovalé, zatímco některé části města mimo jiné turistické oblasti jsou velmi havarijním stavu. Město mne svou krásou rozhodně okouzlilo.
Následujícího dne byly Velikonoce a tak nám kuchař k snídani upekl vánočku. Někde se dočetl, že Češi si vánočku pečou. Také tento den, jakož i dne příštího jsme pokračovali ve flámování.
Až 30. 4. jsme se přesunuli do Havany. Ubytovali jsme se v hotelu Nacional. Pak jsme se dopravili na poloostrov Península Zapata, kde se nachází vůbec největší mokřiny v celém Karibiku. Lodí jsme se dostali k rekonstruované vesnici původních obyvatel Tainů. Po prohlídce vesnice jsme navštívili krokodýlí farmu. A v místní restauraci ochutnali krokodýlí maso.
Poslední podvečer jsme prochodili po Havaně a pomalu se s Kubou loučili. Prošli jsme se po nábřeží Malecón i po starém městě. Zašli jsme i do nejvyššího hotelu Cuba libre a z jeho nejvyššího patra jsme si udělali několik snímků stmívající se Havany. Bylo to jako stmívačka ve filmu.
Druhý den Kubánci slavili Svátek práce. Na letiště jsme odjížděli Havanou plnou svátečně oděných lidí. Lidé se veselili a z tlampačů se ozýval hlas Fidéla Castra. Projeli jsme centrem Havany a krátce před polednem jsme už byli na letišti José Martí. Pět hodin jsme čekali na odlet, ale dočkali jsme se. V letadle jsme se všichni zklidnili a každý z nás se ponořil do čerstvých vzpomínek. Jen nad New Yorkem jsme trochu ožili. I z té výšky bylo vidět, že město leží na několika ostrovech. Po mezipřistání v Montrealu už jsme jen seděli a tiše rozprávěli. Slunce zapadlo, setmělo se a po dvou hodinách se začalo rozednívat. A za neuvěřitelně krátkou dobu nám vyšlo slunce znovu vstříc. Začal nový den. Byla to nejkratší noc mého života.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Havana
Půjčovna autPříspěvky z okolí Na Kubě
