Na přechodu Těšínských Beskyd, pt. 1

20.7.2019

Kdo čte moje články na Turistice.cz, mohl nabýt dojmu, že jezdím jen na kole, v zimě na běžkách a pěšky nechodím vůbec. No většinou to tak je, ale přeci jen provozuju i občasnou pěší činnost v horách, ale z velké části je to značení turistických tras, což až není zas tak zábavná činnost, abych z ní přinášel nějaké zábavné příhody (ale netvrdím, že se nepřihodí). Ono to značení obnáší cca 5 hodin samotného malování, takže se při tom nachodí tak maximálně 15 kilometrů, tedy nic co by stálo za řeč.

Ovšem předposlední červencový víkend za zmínku stojí. Když mě potkal v pátek kamarád s nápadem strávit dva dny v Beskydech váhal jsem asi 15 sekund.

Co že to naplánoval? Dvoudenní přechod východní části Moravskoslezských Beskyd, té části kterým se rovněž může říkat Těšínské Beskydy. Podle jména se dá odhadnout že leží poblíž známého města.

V sobotu ráno tedy stojí auto na ulici před obydlím, velké batohy ani nebereme, sice narychlo nemáme sjednané ubytování, ale předpověď slibuje teplou noc bez deště, stačí karimatka spacák, přinejhorším se schováme v nějakém přístřešku. Nejedeme žádnou objevnou trasou, převážně na moravskou dálnici (Mohelnice – Olomouc), pak směr Hranice, za nimi se odbočí na Frýdek-Místek. Tam se původní čtyřproudová prvotřídka 48 postupně přestavuje na regulérní dálnici (D48) s patřičnými uzavírkami a podobnými objížďkami, ale i tak jsme u zamýšleného ranního cíle v Dobraticích kolem 8 hodiny, takže na odjezd vlaku je i čas. Ano dál se chceme dopravit do východiště dráhou, doufaje, že do zítřka nikdo auto neodcizí (nakonec necháváme ho stát u kostela pod Boží ochranou).

Místní courák, jinak žlutý banán přijel takřka na čas, takže i v Těšíně máme důstojný čas na přestup. Elefant přijíždí s malou sekerou a vzhledem k tomu, že už je značně obsazen výletníky z předchozích stanic, průvodčí nás vyžene do patra do sedadel první třídy. Malým vzrušením je průjezd kolem Třineckých železáren, ale daleko zajímavější jsou kopce v okolí, hlavně ta západní strana (kde jsme u okýnka) jsou k vidění vcelku zajímavé kopečky (Malý Javorový 947, Ostrý 1044), ani jsme nezaregistrovali Jablunkov a už je konečná v Mostech u Jablunkova.

Vlak nakonec přijel s opožděním o 5 minut, což nám nijak nenabourává plány na další postup. Snad jen malá dírka v plechovce zapříčinila, že kozlovu desítku jsme museli zlikvidovat hned u nádraží.

Po průchodu pod tratí končí veškerá sranda a nastává krutá realita. Beskydy ač nejsou naším nejvyšším horstvem jsou ale takřka nejmladším (geologicky), takže všechny kopce jsou tu skutečně do kopce. Nijak se tu moc nenamáhají s trasováním cest v serpentinách a všechno jde kolmo do vrstevnic. Silničkou vystupujeme chatovou zástavbou k rozcestí Zuzana (chata), kde se jen mění povrch na přírodní a pro zvýšení adrenalinu sklon svahu ještě zestrmí. Naštěstí se vymluvím, že musím dělat fotky, naštěstí je na co koukat, na přesúdolní kopce, tedy vlastně už na Slezské Beskydy. Nad samotnými Mosty se zvedá sympatický lyžařský areálek, za ním nějaký vyšší kopec, patrně Gírová (840). Mladší kolega kopec přeci jen vybíhá rychleji, tak počká v první hospodě.

Naštěstí žádný kopec není nekonečný, takže po nějakých 300 výškových metrech se i sklon svahu zpříjemňuje. Poměrně holé svahy (něco zbytky horských luk, něco les po kůrovci) umožňuje relativně daleké výhledy na Slezské Beskydy i na hory na Slovensku. Podle tvaru tak bezpečně poznám Velký Rozsutec, tak vím kde je Malá Fatra, blíž by mohla být Babí hora, ale na otázku mi nedokážou odpovědět ani domorodci. Na nějaké Tatry je už silný opar.

První zastávkou je Skalka. Turistická chata Kčt je obložena početnými výletníky, k tomu vyhrává místní, patrně populární skupina Kompresor, produkující převážně hity z období reálného socialismu (Turbo, Olympic, Kaťáci), to by se ještě dalo snést, ale původního zpěváka z indispozicí nahradil mladý mutující baskytarista, takže jsme občas zaslechli určitý nesoulad.

Po patřičném osvěžení postupujeme již v mírných svazích k dalšímu cíli, tady je civilizace značně hustá, sotva kilometr je vrch Kostelky (962) s lyžařským areálem a chatou Severka (tak ochutnáme borovičku). No a o další kilometr Čerchlaný Beskyd (945 m) s rozhlednou Tetřev. Rozhledna je ovšem spíš přízemního ražení a ze špinavých oken žádný velký výhled nehrozí. Po d ní je další hostinec, Kamenná chata. Protože na dlouhou dobu je to poslední výspa civilizace zvolíme nasycení zelňačkou a točeným Radegastem.

Následuje dlouhá pouť suchou krajinou. Suchou co se týče hospod. Sucho se ale podepisuje na samotných Beskydech, což má na svědomí i ničení lesního porostu. Poměrně táhlý výšlap se přimyká ke státní hranici na Velký Polom (1067) cesta, spíš pěšina je lemována značným počtem mrtvých stromů, sem tam i spadlých přes cestu. Nevím koho to napadlo (asi pána), ale potkáváme i dvojici na kolech, tedy vlastně s koly, kteří své kola občas pracně přemísťují přes padlé překážky.

Z této strany je Velký Polom celkem ještě mírně přístupný kopec, ale sestup na západní svah je značně prudší, takž to už i paní začínáme litovat (to už jsou ale daleko za námi).

Kratší zastávku, kde vypijeme zbylé plechovkové pivo si dáme u kaple u Muřinkového vrchu.

Kamenná kaplička z roku 1910 je důvodem k pěknému výletnímu výjezdu, chodí se sem jak z naší tak i Slovenské strany, k občerstvení je ale jen pramínek u kapličky.

Beskydy jsou přeci jen nižší, takž přirozeného bezlesí tu moc není, dřív se i ve vyšších partiích páslo, ale louky jsou už značně zarostlé, takže doufané vyhlídky jsou spíš jen symbolické. Další trasa je tedy stále hraniční hřebenovka, ačkoliv nevede přímo jen po vrcholech, někdy je mírně obchází, vlastně tak jak vedou staré lesní cesty. Někde u vrchu Čuboňov se červená značka stáčí do vnitrozemí pod malý Polom. V rozcestí Pod Malým Polomem červenou barvu vyměníme za modrou, Je to navíc i úleva, po značně kamenitých stezkách chvíli používáme pohodlnější lesní cestu s částečně zpevněným povrchem. Mám asi starší mapu Kčt, kde měla červená značka pokračovat přes Kozí hřbety, ale zřejmě tu došlo ke změně značení. Kozí hřbety – Václavičky je rozcestí, kde se zase přepojíme na červené značení, ovšem je to tras z jiného směru, konkrétně od údolí Morávky. Vlastně jsme zase na hřebenovce přes kóty 833 Lačnov, dál Motyková 886 víceméně ve smíšeném lese bez průseků, tedy i vyhlídek. To se ale nakonec blížíme k velké mýtině, takto i pasece a sjezdovce Slavíč. Důvod k veselosti je samozřejmě horská chata po 14 km bez vlastního občerstvení (cestou jsme snědli něco z vlastního chleba a vypili i bezalkoholovou šťávu).

Původním záměrem bylo sestoupit do osady Vyšní Kamenitý, kde byl tázán chatař na možnost noclehu. Ale protože i tam bysme maximálně spali na terase, je to skoro jedno. Škoda, že paní hospodská nechce nic slyšet o možnosti nějaké sprchy, musíme se tak jen spokojit s malou hygienou na WC. Tak si aspoň dopřejeme na dobrou noc pár dvanáctek (přesně tři). Jen za pomocí čelovek nacházíme poměrně rovné místo na louce nad chatou a přes větve pozorujeme sem tam probleskující hvězdy.

 
Pt. 2