Loading...
Superkrásné říjnové ráno rozdráždilo nervové buňky a dalo podnět k zamyšlení, kam vyrazit na popolední zdravotní vycházku. Ta poslední (zato ale první) výprava do terénu se zdařila, což takhle dnes navštívit nějaké skály? Už se mi po těch šutrech docela stýská a navíc nejsou nejbližší nijak daleko – stačí zajít na Přední vrch a Mladcovskou skalku, stejně už jsem tam dobré tři roky nebyl!
Rozum nebyl proti, teď už jen počkat na časové znamení, které ohlásí poledne a vyrazit napříč sídlištěm Jižní Svahy dolů k novému kruhovému objezdu před čtvrtí Mokrá.
Cesta z kopce naštěstí vedla chodníky ve stylu cik cak, takže koleno nemělo důvod protestovat. Od „kruháče“ vedla moje trasa do mírného návrší okolo restaurace U Barcúchů, a pak velký kus po rovině městskou částí Mokrá, rozkládající se v zastrčeném údolí, až na samý její konec. Cestou jsem míjel docela zajímavé vyšší bytové domy, které před časem prošly revitalizací a já jejich obyvatelům tiše záviděl, jaký zde mají k životu klid.
Odtud zástavbou už s rodinnými domky a vilami kousek po silničce vedoucí nahoru na Mladcovou, ale v první zatáčce jsem ji opustil a dál pokračoval ulicí Pastviska. Jen co jsem po ní odkráčel první desítky metrů, ozval se mi za zády srdceryvný nářek a já, když se otočil, uzřel, že za mnou běží zoufale sténající tříbarevná kočka.
Ne, nic se jí chuděře nestalo – to zvířátko se jen nutně potřebovalo s někým pomazlit!
Po chvilce jsem spokojeně vrnící chlupaté klubíčko položil zpátky na vozovku, přiložil prst ke kšiltovce na pozdrav a při chůzi pod zahrádkářskou kolonií popřemýšlel, co na mně ty kočky vlastně vidí...
Silnička překročila potok a zamířila do čtvrti nových honosných vil na Klabalce, moje nožky ale odbočily po pěšině po břehu vodoteče, minuly transformátor a záhy vkročily do lesa. Spadlé listí tvořící na zemi pod poloobnaženými kmeny stromů téměř souvislý, okrově žlutý koberec, mne nadchlo. Ne tak už chodník, která byl ještě před několika lety normálně průchodný, ale nyní najednou plný překážek v podobě vývratů či močálů. A než jsem ta místa obešel, ztratil spoustu času. Lepší to nebylo ani o kus dál v údolíčku nad ruinou starého jezu. Ba právě naopak – tohle místo bylo naprosto neprůchodné a já musel (koleno nekoleno), vyšplhat nahoru na zarostlou paseku a bičován šlahouny vegetace obdařené ostrými trny, probít se až na konec mýtiny k lesu. Tenhle byl ale notně mladý a taktéž neprostupný, takže nezbylo, než se spustit znovu k potoku a okolo něj raději obcházet močály. Ty aspoň nepíchaly jak vzteklé vosy!
Na posledních stovkách metrů k lesní cestě vedoucí odsud z údolí nahoru k silnici se naštěstí chodník objevil (dokonce už bez jakýchkoliv překážek) v celé své kráse a já nad potokem znaveně usedl na hromadu klád, abych na chvilku spočinul.
Následovalo stoupání po silničce hvozdem a dvěma táhlými serpentinami jsem se dostal až na lučinatý hřeben, kterým prochází hodně frekventovaná silnička ze Zlína přes Mladcovou do Holešova.
Po překročení hlavní komunikace mé nožky odbočily na vedlejší silničku vedoucí okolo chatové kolonie a po několika stovkách metrů odbočily na lesní cestu, která vrstevnicově probíhá po západním úbočí Předního vrchu. Ano, to je to kopčisko, jehož pravidelný zalesněný kužel připomíná při pohledu z centra města sopku, ale žádnou velehorou není, neboť jeho nadmořská výše dosahuje pouhých 420 metrů!
Okolí lesní cesty nabídlo zajímavosti v podobě solitérů vysoko čnících nad okolním, místy prokáceným porostem a také pohled na pestrou změť listí dosud se držícího na stromech, kterou nesčetnými teplými odstíny vybarvil mistr malíř Podzim. Mezi stromy jsem na protějším hrbu zahlédl i tmavou masu Mladcovské skalky, ale já pokračoval úvozem mezi ní a Předním vrchem dál prudce do kopce a nakonec se vyšplhal až do sedla pod Prostřední vrch. Tohle jméno si na mapách asi nepřečtete, ale je to výrazná vyvýšenina mezi Předním a Zadním vrchem a jeho témě porostlé bučinou zdobí několik výrazných pískovcových skalek a balvanů. A také tábořiště.
Od něj jsem vrátil na cestu a prudkou pěšinou pracně vyšplhal na vrchol toho nejpřednější kopce Mladcovských vrchů. Kromě nové rozsáhlé paseky s výhledem na protější lesnaté výšiny jsou tu k vidění hezky tvarované skalky, na jejich perforaci zapracovala jak eroze, tak zub času. To stěny nevysokého mrazového srubu, probíhajícího v délce mnoha desítek metrů východním hřebenem Předního vrchu, zdobí i díla lidských rukou a pod největší, asi pětimetrovou skálou se nachází ohniště.
Po návratu na vrchol se ty předchozí, už viděné skalky, najednou ocitly ve velmi příznivém nasvícení a já tu s nimi a mým fotoaparátem strávil ještě nějakou tu chvilku z mého rychle ubíhajícího vycházkového času.
Pak už nezbylo, než trochu „hrábnout do koní“ a za cenu mnohých bolestivých připomínek, kterými mne častovalo koleno, sestoupit do sedla pod Mladcovskou skalkou a poté po strmé pěšině vyšplhat k úpatí její severozápadní stěny. Tu jsem obešel, ale ty do skály vytesané schody, vedoucí na její zarovnaný vrchol, jsem tentokrát z programu mé túry raději vynechal. Pak už nožky po hřebeni zamířily k další blízké, takové spíš rozčapenější skalce a od ní mne pěšina z lesa vyvedla na silničku, kterou jsem se okolo chatové osady vrátil na mladcovský hřeben s hlavní silnicí.
Do obce Mladcová to odsud bylo okolo hřbitůvku a tenisových kurtů jen něco málo přes kilometr, ale mně ta cesta trvala snad tři čtvrti hodiny. On je ten hřeben se silnicí totiž odlesněný a v dnešním pozdním odpoledni se z něj otvíral na sídliště Jižní svahy a kus Zlína moc krásný výhled. Kromě toho, jak už jsem se zmínil, je ale tahle silnice také velmi frekventovaná a já musel při chůzi i při focení co chvíli uhnout před těmi rozfofrovanými, navzájem se předhánějícími osobními vozy, do pole.
Od středu Mladcové už byl klid a boční klidná silnička klesající dolů do Mokré umožnila uzavřít mé dnešní „kolečko“ a na samém konci se k domovu vrátit místy, kterými jsem už po polednách prošel...