Na sever za dalšími rozhlednami - 12. den: Trhový Štěpánov - historie a historický vodojem; Javorník - rozhledna Kalamajka; Petrovice - okruh 2,5 km po NS Do lesa za odpočinkem, zábavou a poznáním - menhir, minirozhledna Brána

Neprotahovalo to ani v noci, teplota v autě k ránu klesla jen na 22 stupňů. Bylo mi vedro, spala jsem špatně. Jen Otovi nevadí nic. To jeho spaní mu fakt závidím.

V půl 8 mne vzbudilo horko, v 8 vstáváme. To už je venku ve stínu 26 stupňů a vyhrožují, ze bude tepleji než včera, že může být až 35 stupňů. A k tomu od rána slibují silné bouřky všude s výjimkou části západních Čech. Tak tam nejsme. Zatím to však na ně nevypadá. Obloha je modrá jako vymetená.

Program náročný nemáme, ale na nedalekou rozhlednu jít musíme. Už teď vím, že půjdu pomalu.

Snídáme ve stínu auta a jsme spokojeni, že aspoň ten kousek stínu máme. Opravdu jen lehounce to protahuje.

Odjíždíme v půl 10, nemá cenu spěchat. Zastavujeme se opět v Trhovém Štěpánově. I když je to město s dávnou historií, které bylo založeno pravděpodobně před r. 995, jeho prohlídku neplánujeme. Ono toho tady původního ani moc nezbylo. Brzy po založení obce tady byla postavena dřevěná tvrz, která byla přestavěna na kamenný hrad, r. 1664 na zámek. Jenže r. 1741 zde propukl naprosto devastující požár, kterému podlehlo 40 domů i zámek. Jedinými památkami jsou zbytky zdí a kámen ze zámecké brány z r. 1668. Oboje je zazděno ve zdi domu čp. 26 proti obecnímu úřadu. Nezastavili jsme se ani u kostela sv. Bartoloměje, jehož základy pochází ze 14. století. Dnešní podoba je po novogotické přestavbě r. 1859. Snad původní je vysoká kamenná hradba. Zaparkovat nikde ve stínu nešlo. Viděli jsme ho z auta, když jsme okolo projížděli. To nám stačilo.

Na chvilku jsme zastavili jen v infocentru, které je v budově muzea a dnes by mělo být otevřené. Ota doufá, že budou mít pohlednici včera navštívené rozhledny Na Pasece. Budova muzea je sice otevřená, ale to je vše. Zachraňuje to obecní úřad, kde je dnes otevřeno, kam se autem vracíme. V rozpáleném městě chodit nechceme. Tam to konečně dopadlo dobře - Ota se spokojeně vrací s pohlednicí v ruce.

Ještě zajíždíme k historickému vodojemu, v jehož blízkosti jsme se včera pohybovali, ale pak jsme na něj zapomněli. Je z r. 1906, ale nic bližšího jsme se tam, ani nikde jinde nedočetli. Je to však zajímavá stavba.

Teď už jedeme do Javorníku. Nad touto obcí na Javornické hůře (583 m) je rozhledna. Je zamčená, ale klíče lze vyzvednout v obcích Javorník, Chlum, Zdislavice, Rataje, Kladruby nebo Tichonice. Je pravda, že doporučují si vyzvednutí klíče předem domluvit po telefonu. Jenže nemáme to telefonní číslo. Navíc si myslíme, že to dopoledne nebude problém.

Pro nás je nejvhodnější právě Javorník, navíc to je nahoru z této obce nejblíž - necelý kilometr. Tam však bohužel nikdo není. Zavřená je i hospoda. V Chlumu jsme dopadli stejně, až ve Zdislavicích jsme úspěšní. Klíče nám půjčili, dokonce nechtěli ani zálohu, ani vstupné. Jen pohlednici této rozhledny nemají.

Než to Ota všechno vyřídil, já našla trasu k rozhledně odtud. Nechce se nám to tady stále objíždět.

Pokud se autem dostaneme k lesu, bude to k rozhledně 1,6 km a půjdeme lesem. To snad zvládneme.

Autem jsme se skutečně dostali po pěkné silničce až k lesu k mostku přes Pekelský potok. Mostky jsou tu dva a je to tu nějaké zajímavé. Jedna značka odporuje druhé. Jedna nás posílá na parkoviště za potokem, druhá nám to zakazuje. Při cestě z lesa zpátky do Chlumu je u mostku zákazová značka s dodatkovou tabulí. že to platí jen pro vozidla přes 3,5 tuny. Nakonec jsme se rozhodli si zákazové značky nevšímat a zaparkovat za potokem hezky ve stínu u skály. Je vidět, že zde auta parkují, dokonce jezdí i o kus dál. Cesta je široká, ale je hodně nerovná. Raději jdeme pěšky.

Šipky na široké cestě nás směřují k rozhledně, vede do mírného kopce. Na odbočce k rozhledně však šipka už není. Trochu váháme, na mapy.cz je za chvíli ještě jedna cesta, ale ta je delší a víc do kopce. Tahle cesta se nám líbí. Vede také do kopce, ale přes vrstevnice vede šikmo. Jdu pomalu, snad se ani pomaleji jít nedá. Ota vždy říká, že kdyby šel pomaleji, že už by se vracel. Ale zvládám to, jen jdeme najednou ve vysoké, i když trochu sešlapané trávě. To bude klíšťat.

Konečně vidíme rozhlednu Kalamajku, je šestihranná, spodní část je z litého betonu, vrchní část je dřevěná a zastřešená. Na původně holém, nezalesněném kopci byla r. 1931 postavena dřevěná čtyřpatrová věž s otevřeným vyhlídkovým ochozem. Koncem 30. let 20. století se zřítila. R. 1941 si tady německý wehrmacht postavil 9 m vysokou dřevěnou triangulační věž, která později sloužila jako rozhledna. Nikdo ji neudržoval a tak za mohutného větru dne 26. ledna 1955 šla k zemi. Od r. 2000 se na kopec konaly silvestrovské pochody, které se staly velice oblíbené. Začalo se uvažovat o rozhledně. Nápadů bylo mnoho, dokonce zde chtěl r. 2012 mobilní operátor Vodafon postavit kovový vysílač s rozhlednou. Až r. 2016 se začal zpracovávat návrh na stávající 25,7 m vysokou rozhlednu. Slavnostně byla otevřena v sobotu 27. listopadu 2021.
Je to zajímavá věž bez ozdob, vypadá však pěkně bytelně. Ještě kousek musíme do kopečka a jsme u ní. Moc se na sluníčku nezdržujeme a jdeme dovnitř. Uvnitř je příjemný chládek. Ale jen chvilku. S přibývající výškou se zvedá i teplota. Nahoře je nesnesitelně, že jsem si sundala tričko i krátkou sukni, kterou v tomto horku vždy nosím. Naštěstí 4 velká okna jdou otevřít - na ventilačku snadno. Ale při troše námahy, když se přitáhnou směrem do místnosti, tak se nechají i odsunout. Je to zajímavý systém ovládání. Hned tu proudí vzduch, i když skoro horký. Na oknech jsou kvalitní a podrobné popisy výhledů s fotografiemi, jen lavička mi už zase chybí. Těch schodů je opravdu hodně. Na dřevěnou vyhlídkovou plošinu ve výši 21,6 m vede 63 betonových a 42 kovových schodů, v závěru je ještě 22 točitých celokovových schodů. Za ideálního počasí musí být výhledy nádherné. Má být vidět Vlašimská pahorkatina (Velký Blaník, Mezivrata), Křemešnická vrchovina (Melechov, Křemešník, Stražiště), Grybla a Vlková, rozhledna Špulka, Vlašim, Trhový Štěpánov, Hřebeny, vodní nádrž Želivka, při dobré viditelnosti Ještěd. Jen my je máme dnes bohužel zamlžené, vzdálenější kopečky jako Ještěd už nevidíme. Ale i tak to je poměrně slušné.
Poměrně dlouho jsme se kochali, mezitím se to trochu vyvětralo. Pečlivě jsme okna zavřeli - to už šlo snadno. Chvíli jsme ještě poseděli pod přístřeškem vedle rozhledny a pak se vydali zpátky. Nezvolili jsme tu zarostlou cestu, ale jinou širokou, po které asi jezdí vyvážet odpadky. Mají tady dva koše a jeden kovový sud. Myslela jsem, zda to není nová přístupová cesta, po které bychom přišli, kdybychom se drželi šipek. Je to asi skutečně nová cesta - na mapy.cz zakreslená není. Trošku jsme si zašli, ale šli jsme po pohodlnější cestě z mírnějšího kopečka. Jen šipku k rozhledně jsme ani tady nenašli. Chudáci ti, co s sebou elektronickou mapu nemají. Cest je tu docela dost a není dle čeho se orientovat.

Přicházíme k autu, zdá se že nějaká bouřka přijde. Zatím se však vytahují docela nenápadné mraky. Je čas oběda. Pro jeho přípravu využíváme místa u skály, kde parkujeme, ale kde je nyní jediný stín za autem a pod zvednutými dveřmi. Nejdřív jsme však dali dohromady půllitrovku piva.

Než jsme se najedli, je po sluníčku. Jedeme vrátit klíče od rozhledny. Ota zkouší, zda pohlednici rozhledny nedostane na poště. Mají tam různé pohledy, ale tu, co potřebuje, tu nemají.

Jedeme se vykoupat k Novému rybníku. Včera se nám tam moc líbilo. I dnes potřebujeme ten pot spláchnout a hlavně se osvěžit. Někde možná sprchlo, nepatrně se ochladilo. Je "jen" 30 stupňů a hrozné dusno. Nezměnilo se to ani během koupačky. Jen se to začíná vyjasňovat.

Před sebou máme cca hodinový přejezd jihozápadním směrem. Jedeme do Petrovic. Během té doby 3x začalo pršet, ale vždy spadlo asi 10 kapek a zase přestalo. A to se nám zdálo, že jedeme do mraků.

Parkujeme u hřbitova na jihozápadním okraji. Chceme si projít naučnou stezku Do lesa za odpočinkem, zábavou a poznáním. Byla otevřena r. 2017. Je to 1,3 km dlouhá jednosměrná stezka, na které je 14 zastávek. Není to jen dětská stezka, jsou tam houpačky, skluzavky, lezecká stěna, ale je tam také napodobenina keltského obydlí, malá dřevěná pozorovatelna ptactva, nabízí se i výhledy do kraje. K příjemnému posezení lze využít i několik přístřešků.

Je půl šesté, tak doufáme, že snad bude trochu příjemněji, navíc půjdeme převážně lesem. Udělali jsme si tady cca 2,5 km dlouhý okruh, který nás dovedl k zajímavostem i mimo stezku.

Skoro hned na začátku trasy jsme zjistili další zajímavost, tato oblast se nachází v turistické oblasti Toulava. Je tady mapka trasy i stručné vysvětlivky. Tady jsme zjistili, že jednotlivá zastavení jsou i v místech, kde naučná stezka na mapy.cz zakreslena není, ale my si tam naplánovali cestu.

Z parkoviště jdeme po zelené. Nejdeme daleko a už se kocháme výhledem na rozhlednu Kuníček. První zastavení V průhonu je kousek od parkoviště. Tudy se dříve vyháněl dobytek na pastvu. Dnes je tady přístřešek a o kousek dál dětské hřiště Pokuston. Přicházíme na rozcestí U liščí nory. Právě tady je cvičiště norování. Všude jsou dřevěné směrovky pro snadnější orientaci, takže se nechá libovolně přecházet mezi jednotlivými zastaveními.

Tady naučná stezka odbočuje vpravo. Cestou se nám otevírá pohled na nedaleké Petrovice.

Míjíme přístřešek U tří bříz - dnes je jich tady víc, ale v době, když se zde pásl dobytek, tak tu skutečně byly jen tři břízy. Název si tedy toto místo zachovalo.

Po chvilce už vidíme vyhlídku Brána. Je to skutečně zajímavá ptačí pozorovatelna zhotovená z akátového dřeva. Jsou tady i tabule, zobrazující ptactvo. Ani se mi nechce věřit, že to vše tady může být vidět. Jen my v tom horku nevidíme skoro žádného. Je však vidět i jedním směrem do dálky. Proto je na vyhlídkové plošince malovaná tabule, abychom věděli, kde je osada Mandelec, rozhledna a osada Kuníček, vrch Hodětín, Zrálíkův les, Stražiště, vodojem Kuní, osada Týnčany a vrch Křemenice. Je to hezky udělané. Vrchol této vyhlídkové stavby zdobí vyřezávaná sova a dravec.

Přicházíme na rozcestí naučné stezky, která se zde rozděluje. Název Vlčí loh se vztahuje k době dávno minulé. Tady se dřív těžil písek na stavbu obydlí. Proto je zde terén nerovný, je tady spousta jam, kde později rádi lehávali vlci. Dnes už zde nežijí, ale původní název zůstal.

Pokračujeme rovně k přístřešku U čtyř lip, které sem jako národní stromy byly vysazeny r. 1908 na oslavu 60 let vládnutí císaře Josefa I.. Byl to totiž on, který 23. 12. 1898 povýšil Petrovice na městys. Od té doby má i erb, který mu tehdy byl přidělen. Dokonce zde byl současně odhalen kámen s letopočtem 1848 - 1908 a nápisem F. J. I.. Po 2. světové válce tady byl vysazen les, který celé toto pietní místo skryl. Až r. 2008 došlo k jeho obnově vykácením stromů. Jen ten kámen jsme tam neviděli. Je tam však pařez smrku, který byl vysazen r. 1916. Po 101 letech byl poražen. Prý je kompasem i kalendářem. To prvé chápu, to druhé moc ne, i když je to na informační tabuli nějak popsáno.

Na lesním rozcestí odbočujeme vpravo po neznačené cestě k menhiru, který byl vztyčen v části V Horách. Chtěli tím připomenout nejstarší obyvatele tohoto kraje, kterým byl keltský kmen Bójů. Byli to oni, co na našem území stavěli vztyčené kameny. Když už je tu kamenný menhir, tak tu samozřejmě musí být i kamenná lavice.

To už jsme se dostali na zelenou turistickou trasu a po ní se vracíme. Ještě jsme zašli k dalšímu dětskému hřišti, hlavně proto, že jsme viděli, že je tam něco ukrytého. Jenže jsme už nepokračovali po spojující části naučné stezky, takže nám zůstalo ukryté keltské stavení Polozemnice částečně zakopané pod terén. Netušili jsme, že je tam. Bylo horko a už jsme chtěli co nejdřív být v autě a někde se ubytovat.

Okolo altánu Vlčí loh jsme po zelené prošli okolo Jarní studánky. Vyznačuje se tím, že voda se v ní objevuje jen na jaře.

Je to zajímavá pohodová cesta. Spadlo pár kapek. Ani jsme si nic proti dešti s sebou nevzali a přesto jsme doufali, že se rozprší. V tom horku by nám trochu vody nevadilo. Jenže skoro dřív než začalo, tak zase vždy přestalo. Šli jsme pomalu, četli si uvedené cedule. Trvalo nám to docela dlouho. K autu jsme přišli skoro v půl sedmé.

Jen mne mrzí, že sem z Plzně nejede nějak rozumně autobus. Určitě by to moje vnoučata zaujalo. Ti by si to určitě taky užili. Nu, musím něco pro ně najít blíž.

Nejradši bychom tady zůstali na noc, jenže je to moc blízko stavení. To se nelíbí ani mně. Koukám do mapy, jestli nás něco blízko nezaujme, ale nezdá se. Už se víc nezdržujeme a jedeme do Smolotel. Za půl hodiny jsme tam a jen doufáme, že mnou vytypované místo na parkovišti u hřbitova nás nezklame. Ještě jsme nezaparkovali a už vidíme, že to bude fajn. Je to v kopci, přesto je tu skoro rovina a najde se i místo bez stromů. Víc nepotřebujeme.

Ota hned otvírá pivo z pivovaru v Hořicích, já jdu dělat večeři. Až teď jsme si vzpomněli, že jsme nekoupili chleba. Ale nakonec kousek chleba Otovi k snídani zbyl, já si vezmu jogurt s müsli, to mi bude stačit. Nemusíme tedy zítra ráno honem někam do vsi a můžeme v klidu vyrazit na zdejší okruh po naučné stezce Okolím Smolotel.

Zdá se, že se bude i dobře spát. Je 9 hodin, je 23,3 stupně a rychle se ochlazuje. Na západě se to zatahuje, možná že nakonec skutečně sprchne.

Do 10 hodin posloucháme zajímavý pořad s vnukem malíře Alfonse Muchy, který mimo jiné v 60. letech skládal písničky pro Olympik. Od západu silně blýská, u nás droboulince prší. Jen se přestalo ochlazovat. Teplota se zastavila na 22,2 stupních. Neustále jsme doufali, že se rozprší, místo toho přestalo úplně. Vzdálenou bouřku slyšíme stále, ale nepřibližuje se. Necháváme nedovřené zadní i boční dveře a jdeme spát. Až když jsem ty boční otevřela dokořán, usnula jsem. Snad mne to v noci nevyplaví.