Na skály Skleného vrchu, Klapuše a k Bohdíkovskému lomu

Cestopisy

Fotografie (75) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (75 fotografií)

Ruda nad Moravou

řeka Morava

Vstoupit do fotogalerie (75 fotografií)

Přicházejí Velikonoce a já chci podniknout další průzkum jesenických skal. Tentokrát ale zamířím do míst, kde to moje dušička ještě nezná. Prstíky ano, ty mi totiž už několik dní stepují v mapách.cz nad ikonkami objektů neživé přírody, jejichž největší množina se nachází poblíž Rudy nad Moravou na vyvýšeninách jménem Blýskač, Sklený vrch a Klapuše. To první kopčisko, jemuž témě nezdobí jen čupřina lesa, ale i telekomunikační stožár, jsem ale z plánů rovnou vypustil a soustředil se na zbývající dvě místa. Třetí bylo nahrazeno dalším vysoce interesantním – na závěr se stavím ještě v tom „suchém“ Bohdíkovském lomu! (Takže teď už jen dožít Bílé soboty a vyrazit na cestu...)

Ani nevím, jak je to možné, ale ráno zaspím a na trajfl k vlaku vyrážím bez nezbytného životabudiče. Kupodivu expres do Olomouce ještě stihnu a vzniklý adrenalin navýší nízký krevní tlak i bez obligátní kávy.

Mezipřistání v sousedním krajském městě pak využito k zakoupení její instatní náhražky. (Však to sami znáte – je to sice jen taková ta tma v grnku, ale je to horké, žaludek to zahřeje, a když přitom člověk čmoudem ze zapáleného žvára zateplí i sklípky plic, hned je mu líp!)

Spěšným vlakem jsem v Rudě nad Moravou kupodivu už před osmou hodinou ranní a po vyběhnutí ven z nádraží na dálku zdravím nejprve už mi známou skalní krásku u hlavní silnice. Pod viaduktem a přes most přes Moravu (v těchto místech je to už dost široká řeka!) na začátek Hrabenova. I když mám sebou podrobný náčrtek, přesto v tom nedočkavém fofru odbočku do luk přecházím, takže se musím dědinou asi 200 m vracet. Ale to vůbec nevadí, protože za plotem jedné zahrady se nachází dřevěné stavení, z něhož má oknem ven vystrčen hlavu bělouš... a tu se stáj otvírá a za uzdu z ní na zahradu vyvádí vraníka mladá krásná dívka.

Fotoaparát skučí nesmírným zklamáním - obrázek těchto tří nádherných živých tvorů by se jistě stal ozdobou Fotogalerie na Turistice i rajčeti, leč zlý osud mu do hledí objektivu nastražil „klacky“ v podobě všude čnících haluzí, plotů i elektických drátů!

Tož nic, popojedem dál...

Odtud mne zákruta polní cesty vede k rozcestí a vyhlídce na impozantní Blýskač, pak klikatě přes pastviny do lesů, v němž se schovává množství bizarního kamení. Prvním zkoumaným objektem se měla stát už skála v lesíku hned nad obcí. Jenže pastvina byla ohrazena el. ohradníkem (který se starému kozlovi nechtělo přelézat), a tak pro něj zůstala dál jen ikonkou na mapě. Stejně jako ty další, nacházející se o necelého 1.5 km dál v lese už nad lesní silničkou – bývalá paseka totiž zarostla vysokou a neprostupnou mlazinou, že by v ní něco mohl hledat leda blázen. Tak vysokým stupněm postižení, aby to bylo na ústav, zatím díky bohu netrpím, takže dál!

Po lesní silničce na její vyústění s „horní“ lesní asfaltkou, která vede po vrstevnici k jihu a nabízí několik velice hezkých výhledových míst. Kromě hlubokého osídleného údolí Moravy jsou vidět nespočetné hřbety vrchů okolní Hanušovické vrchoviny. Ty nejmohutněji vyklenuté až v dálce na obzoru patří Jeřábu a oblasti Králického Sněžníku.

Jdu dál. V jedné zatáčce na mne z lesa vykoukne i první vzorek neživé přírody. Ten mi prozradí, že tak jako jeho vzdálenější kolegové v této oblasti, patří i on do skupiny jemnozrnných břidličnatých šedých rul, doplněných kvarcity, fylonity a vápenci. Kromě nich se tady na tektonickém rozhraní vyskytují i keprnické ortoruly a rula dvojslídná s křemenem, muskovitem a biotitem.

Což všechno možná potěší odborníky na slovo vzaté, ale nás – tuláky, spíše zajímá romantická podoba skal. Do tvarů, kterými se může pochlubit pískovec sice mají hodně daleko, ale i tak se tady najde spousta zajímavých kousků. A co jim chybí na „kvalitě“, to zase dohánějí kvantitou.

V oblasti Skleného vrchu (609 m) jsem svou návštěvu směřoval jen do dvou nejdůležitějších míst. První se nachází u již zmiňované silničky, která zde pod jižním podvrcholem protíná paseku a vytváří velký oblouk. Od krmelce stojícího v nejvyšším bodě zákruty stačí vystoupat na konec paseky do řídkého lesa a člověk se ocitne v obřím skalním amfiteátru. Na první pohled se zdá, že svah o převýšení snad až 100 m tvoří jednolitá skalní stěna.

Jenže jak jsem pak při vlastním průzkumu zjistil, jedná se o tři až čtyři dlouhé skalní pásy mohutných mrazových srubů, vyskládaných ve svahu nad sebou.

Za ten neurčitý počet se omlouvám. Není to tím, že bych snad neuměl do pěti počítat, ale po oblezení stěny toho nejbližšího mrazového srubu o výšce stěny až 12 m, jsem postupoval stylem horského kamzíka - cik cak - mezi skalními stěnami a napravo od té poslední musel řešit jisté dilema. Stěna totiž nepřecházela volně na lesní půdu, ale tvořila schod asi dva metry vysoký a lesní svah tu byl poněkud strmější. Takže jsem po výpočtu úhlu dopadu ten skok „hlubokodaleký“ prozíravě zavrhl a raději ze skály sestoupil horolezecky.

Díky zvýšenému adrenalinu se mi přesný počet prostě vykouřil z hlavy a já se při dalším pinožení na podvrchol raději věnoval tomu, kam šlapu, a matematiku naprosto vypustil z hlavy.

Ale musím přiznat, že ve mně všechny tyhle skály zanechaly dost velký dojem, protože jsem tady tak velké a vysoké skalní výchozy vůbec nečekal.

Za zarostlým předvrcholem v úžlabině protínám lesní cestu a šplhám se k vlastnímu vrcholovému temeni Skleného vrchu, vzdálenému asi půl kilometru. Ten je kousek pod ním ozdoben působivou bělostnou skalkou s částečným výhledem do krajiny.

Moje další cesta vede lesem přímo k severu, neboť podle náčrtku se o padesát metrů dál má nacházet asi 200 m dlouhý skalnatý pás, směřující též k půlnoční straně. Je tam! A já už můžu prozradit, že to byl i o největší zážitek z návštěvy Skleného vrchu, protože se nejedná o žádné „drobečky.“ Nejvyšší bloky bělostných mrazových srubů, vystupující z vrcholového hřebene, dosahují více jak desetimetrové výše (ne-li daleko vyšší) a navíc tady v polovině délky skalnatého pásu člověk narazí na místo jako z pohádky. Místo, kde ze strmého suťového svahu vyrůstá několik pokřivených stromů a všechna ta suť má podobu jakýchsi břidličnatých dlaždic.

Mé nožky pak po lesní cestě radostně zamíří k nižšímu vrchu honosícímu se nadmořskou výší 548 metrů a názvem Klapuše. Oklikou nad údolím je vzdálen pouhého třičtvrti kilometru, přesto mi ale cesta k němu trvá skoro třičtvrti hodiny. Možná se divíte, jak je tohle možné, ale není třeba v tom hledat žádnou záhadu. Auta potřebují ke svému pohonu benzín či naftu... a člověk je holt také stroj, jehož motor potřebuje k plnohodnotnému výkonu zase jiný (naštěstí daleko chutnější) přísun pohonných hmot. Naštěstí jich mám sebou v batohu dost... a žena mi na cestu nachystala dokonce i dva voňavoučké kuřecí řízky. K posezení poslouží kmen smrku padlého přes cestu, ale při konzumaci svačiny mírně znejistím.

Zatímco všude vůkol panuje božský klid, narušený jen tichým ševelením hmyzu a cvrkotem lesního ptactva, z oblasti Klapuše se ke mně nese burácivý rachot motorových pil! Když se pak ocitnu v sedélku na rozcestí, z něhož pod svahy kopce se zajímavými skalními útvary klesá lesní cesta, nastává okamžik pravdy!

Lesní dělníci totiž operují právě v té oblasti, kde se má podle jednoho ze šumperáckých kolegů (zde na Turistice známého pod tou aristokratičtější přezdívkou) nacházet svět skal, jenž ho před lety naprosto uchvátil a o němž psal ve svém příspěvku Bohdíkovské skály 3 aneb utrpení nad Aloisovem, a který se mi stal inspirací k dnešnímu výletu.

Na jedné straně jsem pochopitelně zklamán tím, že neuvidím lokalitu, jíž byl tak nadšen, ale není třeba házet čagan mezi trnky!

Na Klapuši se totiž nacházejí i další „skalní světy“, jak mi prozradí náčrtek z map.cz, který prozíravě nesu v kapse manšestráků.

I zavrhnu cestu směřující do náruče nevrlých dřevorubců a namísto toho se lesem - cestou necestou - pustím k vlastnímu vrcholu Klapuše. Od něj má totiž dolů do údolí směřovat 300 m dlouhý skalnatý pás, na který kolega při svém průzkumu nenarazil.

Skály nezklamou a tvoří je mrazové sruby různé výše, délky i bizarnosti. Tak jako na předchozím Skleném vrchu, jedná se i zde o rulové kamení s příměsí slíd, křemene, muskovitů či biotitů... ale raději už dost, neboť rozepisovat se podruhé o něčem stejném mi připadá jako nošení medvědů do Beskyd.

Nejen turistické značení, ba ani ta pořádná pěšina bohužel pod úpatím skal žádná nevede, takže se místy jedná o prostup nefalšovanou džunglí. Díky bohu ale žádnými liánami ohrožován nejsem a musím si dávat pozor jen na to, abych se díky dotíravým haluzím mlaziny pod úpatím skal nevrátil domů jako jednooký.

Skalní pás končí kousek nad horní lesní silničkou, od níž se pak od zatáčky táhne dolů ke spodní komunikaci přibližně stejně dlouhý pás už nižších skalních výchozů. Ten mne ale po všem tom viděném ve vyšších polohách už moc nenadchne.

Zlatým hřebem dnešního výletu se stává návštěva nedalekého opuštěného suchého lomu u Bohdíkova. Překvapí mne nejen ta 40 m vysoká stěna, připomínající svým vydutím „sketbórdovou“ rampu (ty ostatní dosahují snad i dvojnásobné výše), ale také nesmírná rozloha rovinatého dna s remízky, kde se prý pořádají letní tábory. (V jednom takovém, jak mi tvrdil, prý tady kdysi pobýval i kolega z práce...)

V krásném prosluněném popoledni pak mé nožky po asfaltové komunikaci zabočí směrem k jihu a nejprve okolo Moravy a poté po hlavní silniční komunikaci míří nazpět na nádraží k Rudě, z něhož mi po 14.hodině odjíždí vlak nazpět k domovu..

Poslední aktualizace: 8.6.2019

Na skály Skleného vrchu, Klapuše a k Bohdíkovskému lomu na mapě