Na skok do Krkonoš

S nápadem udělat si krátký výlet do Krkonoš přišla dcera Martina, která již několikrát tyto naše nejvyšší Hory navštívila se svým synem Mikulášem, kterému často dělal společnost náš Kuba. Snad aby nám to nebylo líto, nebo v rámci prevence proti případným podzimním depresím,nám navrhla, že si uděláme společný rodinný výlet a my jsme samozřejmě s radostí souhlasili.

Vyrazili jsme v pátek odpoledne, počasí odpovídalo konci listopadu, tu a tam nesměle vykouklo sluníčko, ale hlavně že nepršelo a modlili jsme se, aby na horách už nebyl sníh, i když to vypadalo, že Martina by ráda prověřila nového YETIho i v extrémních podmínkách. Chvíli jsme se vzájemně dohadovali s navigací, pak jsme se tak na půl řídili spíše intuicí a mlhavými vzpomínkami. Rychle se stmívalo a k cíli jsme přijeli již téměř za tmy. Řídíc se instrukcemi od majitelky penzionu, jali jsme se šplhat do příkrého svahu na Labskou u Špindlerova Mlýna. V závěrečné etapě se sice vyskytly menší problémy, ale nakonec jsme šťastně dojeli před náš penzion Apartmány Na Labské.

Ubytování bylo perfektní, vybalili jsme si věci, něco rychlého povečeřeli a zatím co Martina připravovala Mikuláše ke spánku, vyrazili jsme si s Janou na večerní procházku. Byl docela příjemný večer, ticho, klid, což nám, což nám,- obyvatelům panelákového sídliště, připadalo až neskutečné. Nebyla ani zima, vždycky jsem si Krkonoše spojoval s vánicí, mrazem a fičením pořádné fujavice. Vyšplhali jsme se do vršku až ke Krausově boudě a pak jsme se vrátili zpět. Trochu unaveni, ale dobře naladěni jsme ulehli ke spánku.

Ráno jsem nemohl dospat, hlídal jsem rozbřesk, konečně tma počala ustupovat rannímu rozbřesku a mně se naskytl prvý pohled na krkonošskou krajinu. Na hřebenech a v údolí Špindlu se válely chuchvalce mlhy, ale za chvíli, jako když se rozhrne opona, naskytl se nám i přes cáry mlhy úchvatný pohled na Kozí hřbety, na kterých se již třpytil sníh. Rychle jsme posnídali a já spěchal navigovat naší další dceru Janu, která za námi měla přijet ze sousední Pece pod Sněžkou. Ukázalo se, že ačkoliv v Krkonoších pobývá již několik let, její navigátorské schopnosti jsou minimální, takže docela slušně "zakufrovala", než se jí zdařilo najít náš penzion.

Za nedlouho jsme všichni společně vyrazili na první praktické seznámení s Krkonošemi. Samozřejmě, že sotva jsme ušli první stovku metrů, rozbolely našeho Mikyho nožičky, neboť nesnáší nudnou chůzi po cestách. Naštěstí u Krausovy boudy narazil na ovečku v ohradě, pak ho zaujala odstavená rolba, takže na bolavé nožičky zapoměl. Došli jsme pomalu k vrcholu, k lanovce na Labskou. Mlha se už téměř roztrhala a tak se nám naskytl skoro čarovný pohled na okolní část Krkonoš. Obešli jsme okraj lesa okolo sjezdovky, zatím bez sněhu, chvíli jsme strávili u ohrady s koňmi, pak jsme pokračovali lesem směrem k Benecku, ale pak jsme uvážili, že nic se nemá přehánět, otočili jsme to zpět, okolo Švýcarské boudy a poté do našeho přechodného domova.

Po obědě jsme se rozhodli sjet dolů k Labské přehradě. Labská přehrada,ač svou rozlohou (40ha), rozhodně nemůže být srovnávána s jinými známými přehradami, si přeci jen udržuje jedno prvenství, je nejstarší, vybudovaná byla již v letech 1910-1916 a je vlastně prvním vodním dílem na Labi od jeho pramene. Sloužila hlavně k zadržování vody při Jarním tání, neboť jeho vlivem došlo koncem 19.století k několika katastrofálním zátopám. Takže se jedná o technickou památku, z hráze přehrady je okouzlující romantický pohled na okolí. Když jsme se náležitě pokochali pohledem na přehradu a okolí, zajeli jsme do Špindlerova Mlýna, známého střediska zimních sportů, které nabízí více než 25km nejrůznějších sjezdovek v okolí a k tomu 14 lanovek a vleků s neuvěřitelnou přepravní kapacitou 17 500 lyžařů za hodinu. V horských hotelech, penzinech a apartmánech je zajištěno ubytování až pro 10 000 návštěvníků, kterým je poskytováno veškeré možné zázemí. Špindlerův Mlýn je i mimo lyžařskou sezónu vyhledávaným centrem turismu.

My jsme se vydali lesem podél horské silničky až k Dívčím lávkám, kde jsme se mohli obdivovat bystřině Bílého Labe. Bylo těžko uvěřitelné, že takový dravý potok je zárodkem naší největší české řeky. Občerstvili jsme se u místního kiosku a protože se valem stmívalo, pokračovali jsme cestou po pravém břehu Labe zpět k Špindlerovu Mlýnu. Celou cestu jsme se mohli obdivovat nádherným pohledem na hučící říčku, ženoucí se mezi kameny ve svém korytě. Vyšli jsme u skiareálu Medvědín, kde Mikuláš ještě objevil zbytky sněhu, takže jsme se ještě mohli i trochu koulovat. Miky si sice chtěl vzít sníh domů, ale naštěstí se nám podařilo mu to rozmluvit. Do penzionu jsme se zase vrátili až za tmy.Protože jsme druhý den už zase museli odjed do svých domovu, chtěli jsme si hor patřičně užít a tak jsme ještě vyrazili na noční tůru po okolí.

Druhý den jsme před polednem odjížděli. Náš pobyt v Krkonoších byl sice nesmírně krátky, ale rozhodně nezapomenutelný.Všichni jsme se schodli v tom, že tohoto krásného kraje se v brzké době musíme opět vrátit.