Na skok do Kyjeva - 4.část
Ráno nás „děžurná“ ovšem v tomto případě v mužském provedení, budí už v 5 hodin. Protože 5 minut po šesté máme dorazit na konečnou do Kyjeva a je potřeba uklidit, umýt se a to musí zvládnout všech 60 cestujících ve vagónu. Opatrně slézám z lehátka dolů, abych nešlápl slečně pode mnou na hlavu, stahuji povlečení a nesu ho před oddíl průvodčího, kam se hází do připravených pytlů. Pak si stoupám do fronty na WC, je pouze jedno pro celý vagón. Nikdo se tam ovšem zbytečně nezdržuje, udělá hygienu a pustí dalšího. WC není nijak luxusní, WC je klasické se šlapkou na vyprázdnění, voda teče, i když chvíli tápu jak ji pustit, pak zjišťuji, že pod kohoutkem je páčka, kterou musím zmáčknout. Jinak mýdlo a WC papír bylo přítomno až do cílové stanice.
Přesně na čas přijíždíme k prvnímu nástupišti na Kyiv Passažirskij. Vagony jsou trochu zvláštně uzpůsobeny k výstupu cestujících, vlak pomalu dojíždí do stanice, průvodčí otevírá dveře, ale k tomu aby se mohlo vystupovat, musí pak ještě ručně odklopit kryt schodů. Vcházím do velké odjezdové haly a první co hledám, je úschovna zavazadel. Bohužel jsou zde jenom automatické úschovní skříňky, jak je známe z českých nádraží, kdy si navolíte čtyřmi kolečky uvnitř kód a ten pak požíváte při otevírání zvenku. Skříněk je určitě přes 300 a místo peněz se tam vhazují žetony, které si koupíte v okénku s obsluhou. Celá tato sranda mě vyjde na 17 UAH, což je na zdejší poměry relativně hodně. Volím si kód v kombinaci písmene a tí čísel, z písmen mě zaujalo zdejší „Ž“, protože je hodně nohaté a určitě ho nezapomenu a teď už se jen modlit, aby tam večer batoh byl.
Vycházím z nádražní budovy, přede mnou je parkoviště a stanoviště maršrutek, ale já hledám stanici metra. Po chvíli ji nacházím, je asi 100 metrů vlevo od nádražní budovy. Jízda metrem stojí 2 UAH (5 Kč), ale po výstupu musíte zaplatit znovu. U vstupu se nachází automaty na žetony, které pak vhazujete do turniketů. Automaty jsou buď na jeden nebo 5 žetonů a jsou samozřejmě na papírové bankovky (na Ukrajině jsou kovové jen kopinky, hřivny jsou všechny papírové). Beru plastový žeton s motivem zdejšího metra a jdu k turniketům. Jsou zde přesně takové, jaké byly v Praze po zahájení provozu metra, hodíte žeton, rozsvítí se zelené světlo a můžete projít, jinak Vás automatické „ruce“ skřípnou. Nevím, jestli jsem šel moc brzo, nebo pozdě, ale dopadl jsem jak vlk, v seriálu jen počkej…prostě čidla zareagovala a turniket mě na pár sekund „zabránil“ v dalším pokračování. Po chvíli asi pochopil, že se jen tak nedám a pustil mě. Vstup do metra připomíná tak trochu trasu A v Praze, dlouhé jezdící schody, jen místo vrchního osvětlení, zde jsou mezi jednotlivými schodišti prosvětlené sloupky s reklamou. Rovněž nástupiště stanice je podobné, jako ty na pražské trase A, mají trochu bohatší výzdobu.
Přijíždí modrá souprava metra, které ještě před lety jezdilo i v Praze, s trochou nostalgie vzpomínám na koženkové podélné sedačky a světla ve tvaru dudlíku. Rovněž funguje i bliknutí pří přejezdu třeba výhybky kde se mění napájecí kolejnice. Rozdíl je pouze v několika obrazovkách, které kromě reklamy ukazují i následující stanice, tedy jejich fotografie a názvy a to jak v azbuce, tak i v latince. Na druhé stanici si uvědomuji, že jedu opačným směrem než jsem chtěl a tak jen přebíhám do supravy na druhé straně stanice. Už vás tu nikdo kontrolovat nemůže, protože žeton zůstal v turniketu a vy můžete jezdit v podstatě tak dlouho, jak se Vám zlíbí.
Toho využívají i místní prodejci čehokoliv, přichází paní, která nejprve nabízí nějakou mast, když nepochodí, nabízí i další věci, např. obaly na ukrajinské doklady. Tady se jí poštěstí a jedna cestující si obal kupuje, prodavačka měla úspěch. Z jednoho webu si pamatuji na obrázek metra na stanici Dnipro, stanice i samotná trať zde vede nad řekou Dněpr. Vyjíždíme z tunelu a zastavujeme výše zmiňované stanici.
Za éry Sovětského Svazu nám bylo vtloukáno, že tu mají „Vsjo Balšóje“, v případě řeky Dněpr to určitě pravda bude, myslím, že výpočet šířky této řeky by byl tak Vltava v Praze krát čtyři. Dělám pár fotek, metro, most, okolí a čekám na další spoj, chtěl bych se svézt ještě přes most. Zvláštní je, že směrem do centra jedou 4 soupravy metra za sebou, z centra až poté přijíždí jedna jediná. Vozy jsou vevnitř hojně polepené reklamou a to i včetně oken. Vezu se ještě jednu stanici do zastávky „Gidropark“ a protože už nic zajímavého tímto směrem nečekám, vracím, se zpět. Cestou po mostě v kopci přede mnou zahlédnu zlaté kopule nějakého chrámu….tam se musím taky podívat.
Vracím se metrem do centra, a abych si to užil, ještě přestupuji. Přestup je poměrně dlouhý a v podstatě mě nese dav lidí. Dokonce jsem si přečetl, mezi kterými hodinami je po poledni přestup uzavřen, ale nedopídil jsem se proč. Také přestupní stanice se na trasách jmenují jinak. Takže v mém případě přestupuji ze stanice „Chresčatyk“ do stanice „Majdan něznaležnosti (náměstí nezávislosti) a jedu ještě chvíli do stanice „Ploščaď Lva Tolstovo“.
Jedu vlastně na blind a tak jsem doufal, že v centru města budou k dispozici mapy s vyznačenými památkami a….Kyjev mě nezklamal. Na řadě křižovatek máte mapy s okolím a tím, co byste neměli přehlédnout. Po Bulváru Lva Tolstého přicházím k parku ukrajinského básníka a umělce Tarase Ševčenka. V parku je jednak jeho socha básníka a na okraji parku se nachází stejnojmenná univerzita. Budova univerzity je hezky opravené ve vínové a oranžové barvě, a před ní postávají hloučky studentů, chystající se na dnešní dávku přednášek. Po průchodu parkem se dostávám na široký bulvár…hádejte jakého jména…. Klasik ukrajinské literatury je v této oblasti velmi výrazně vidět.
Jen asi 200 metrů mě děli od Volodymyrského Soboru, hlavního chrámu Kyjevského patriarchátu. Tak pro to jsem tady, je to trochu jiná architektura než v našich zeměpisných šířkách. Chrám má modré kopule na nich zlaté kříže. Chmelnickou a Volodymyrskou ulicí přicházím k další zajímavé stavbě, „Zolotym Vorotam“ (Zlaté bráně). Ta byla nově postavena na zbytcích starověkého opevnění a původní brány, která zde byla postavena v letech 1017-1024 a byla součástí původního opevnění Kyjeva.
Pokračují Volodymyrskou ulicí k chrámu svaté Sofie – Sofijskemu soboru. Otevírací doba je od 10.00 hodin, což je až z hodinu, takže pokračuji dále. Tak jen ve zkratce, chrám založil kníže Kyjevské Rusi Jaroslav Mudry roku 1037.
Na dohled odtud je další chrám, tentokrát Michajlovskij zolotověrchnyj Soubor. Chrám z 11 století v krásné modré barvě se zlatými kupolemi. Michajlovskou ulicí scházím na náměstí nezávislosti (Majdan Neznaležnosti). Tady se nachází památník sjednocení z roku 2001, a zdejší plocha slouží trochu jako Staroměstské a Václavské náměstí v Praze, např ke sportovním akcím nebo demonstracím. Pod náměstím je obchodní centrum. Vůbec v Kyjevě je řada obchodních center pod úrovní ulice. Jelikož jsem ještě nejedl, využívám služeb místní Billy a kupuji si snídani. Z nám neznámých pokrmů mě zaujal čokoládový tavený sýr, čokoládu mám rád, sýry taky…jenže dohromady mi to nějak moc nejelo, žádný zázrak. U východu mě ještě kontroluje ochranka, jestli něco nepronáším, a já usedám na betonový obrubník na náměstí, snídám a pozoruji ranní hukot. Kolem památníku nezávislosti chodí stále dokola příslušníci milice, vůbec ochránce zákona zde naleznete na všech významnějších místech, nádraží, metro, náměstí, i na ulicích najdete více dopravních hlídek než u nás.
Z náměstí vede největší třída Chresčatyk, a jak už jsem říkal, jak v SSSR bývalo všechno „Bolšóje“, Evropská třída v Praze je před touto 8mi proudovou komunikací jenom menší uličkou. Bulvár lemují obytné a kancelářské budovy, řady z nich byla vystavěna v 50 tých letech, nicméně tyto stavby se žádnou uniformitou nevyznačují. Po bulváru přicházím na „Besarabskij Market“ což je jednak klasická tržnice a jak jsem psal už u Lvova, hygienické podmínky prodeje některých potravin jsou pro nás tak trochu exotičtější, a jednak opět podzemní obchodní centrum. A protože mě v tu chvíli přepadla poměrně rychlá velká potřeba, rozhodl jsem se navštívit místní veřejné WC. I v obchodních centrech se tu na záchodech platí a tak se zkrouceným obličejem, po vydání 2UAH, jsem spěšně vyrazil ke kabince, musím říct, že po velmi čisté podlaze i celé místnosti. Jen otevření dveří na kabinku zase pro změnu vyrazilo dech mně….byly tam jen turecké šlapky…i když musím uznat perfektně čisté.
Po úlevě pokračuji po bulváru Lesi Ukrajinky, chci se totiž dostat k Dněpru, tam, kde jsem viděl ze stanice metra zlaté kopule chrámu. Stoupám do kopce a kolem projíždí trolejbusy, jsou moderní od běloruské firmy Bogdan, mají elektronické směrové tabule, které v azbuce i latince ukazují hlavní zastávky. Jen přímo na zastávkách nejsou ani jízdní řády ani mapy tras. Prostě musíte vědět čím a kam jet. Procházím čtvrtí, kde probíhá čilá výstavba, moderní výškové obytné budovy, každá bude mít určitě více jak 100 bytů. „Noví Ukrajinci“ se prostě mají na co těšit. Přicházím na hřeben nad Dněprem, konečně jsem na vrchu, ale žádné chrámy nevidím. Stojím na mostě nad bulvárem „Družby naródov“ a najednu uvidím na protějším kopci velkou sochu….to je přece „Mať Ródina“, vzpomínám si na jeden díl mé oblíbené „Cestománie“. Tak tam jdu.
Sbíhám po bulváru dolů, kolem staveb nových bytových domů a jedné kanceláře se vzorovým bytem abych po použití několika přechodů na velké křižovatce vystoupal parkem až k soše. Monument je 100 metrů vysoký a v době mé návštěvy se ale nedalo dojít až k soše, protože probíhala rekonstrukce schodiště. U sochy se také nachází muzeum velké vlastenecké války, jsou zde výjevy z partyzánských bojů, do pietní atmosféry se linou tóny „Vstavaj strana narodnaja“, pod sochou stojí proti sobě 2 tanky…na rozdíl od pražského růžového je jeden modrý a druhý oranžový…oba puntíkaté. Z prostranství před sochou je výhled na Dněpr a taky konečně objevuji ty zlaté kopule, co jsem ráno viděl od stanice metra a není to nic jiného než slavná „Pečorskaja Lavra“. Než se k ní ale dostanu, prohlížím si za 3 UAH muzeum vojenské techniky, které je asi 200 metrů od sochy. Je zde vystavená vojenská technika od 2 světové války do současnosti.
K hlavnímu vstupu do Kyjevsko-Pečorské Lavry je to ještě asi 500 metrů, komplex monastýrů a chrámů, v dolní části Lavry je přístupný jeskynní systém s pochovanými světci, jen u vchodu Vás zkontroluje pop, jestli jste dostatečně zahaleni, věřící pak v kobce zapalují a zanechávají svíce. Lavra je takové město ve městě, jsou zde i chrámové obchody pro obyvatele lavry, sehnat se tu krom suvenýrů dá například čokoláda nebo perník s motivy lavry. K vidění je tu také nejvyšší zvonice pravoslavných chrámů (95metrů). Celý areál je zapsán na seznamu UNESCO.
Od Lavry pokračuji po Moskovském bulváru, zde si u bábušky v trafice kupuju pohledy, jeden za 1,20 UAH, a hledám metro. Přícházím na konec bulváru a naproti mně stojí kulatá budova se zeleným „M“ Nejprve jsem si myslel, že se jedná o výstaviště, protože M se podobá německému znaku pro výstaviště „Messe“ teprve po chvíli si uvědomuji, že je to znak podzemní dráhy. Stanice „Arsenalnaja“.
Tak rychle dolů. Schody jsou dlouhé asi jako na Náměstí Míru v Praze. Konečně dole ale…ale začínají tu další schody, vypadá to, že stejně dlouhé jako ty první. Tahle stanice musí být asi víc než 100 metrů pod zemí. Tentokrát přecházím na zelenou linku č. 3 do stanice Syrets. Podle mapky v metru, by tudy měla vést městská okružní železnice kolem Kyjeva, což jako milovník kolejové Dopravy nemůžu vynechat. Jenže vstup je zavřený a podle jízdního řádu začíná odpolední provoz až o půl páté. No nevadí, mám ještě hodinu a železnice vede skutečně kolem celého Kyjeva, tak pojedu metrem ještě na nějakou jinou stanici.
Vystupuji na stanici „Livoberežnaja“, jenže po výstupu nevidím žádný ukazatel ani samotnou železnici. Teprve po chvíli nacházím uličku, která vede podél trasy metra na železniční zastávku. Vstup na nástupiště je přes turnikety, ale pokladna je ještě zavřená. Na nástupiště se dá projít i bez placení, ale protože chci jízdenku, počkám si na obsluhu. Po chvíli přichází „bábuška“ pokladní a nadává na ty, co už na nástupiště proklouzli. Platím 1,70 UAH a k mé nevoli dostávám jen žeton, který mizí v útrobách turniketu. Za chvíli přijíždí jednotka RVR je z dob SSSR, má úzké automaticky otevíratelné dveře, což docela kontrastuje s prostorem uvnitř, protože zdejší vlaky jsou širší než ty naše a v uličce by klidně mohli stát 2 kočárky vedle sebe.
Cesta probíhá po perifériích Kyjeva a je tu kolem 15ti zastávek. Trochu si říkám, jak je to asi výdělečné, na každé stanici jsou dvě pokladní, jízdenka stojí v přepočtu asi 4,50 Kč, vlaky zde jezdí jen ráno a pak odpoledne a večer a jedou okruh v obou směrech. Taky zde chodí prodejci, jeden nabízí francouzské bagety, zapomněli jste koupit chleba? Mám tu pro vás dobré „svježije“ bagety. Na slovo „Svěžije“ se holky co seděli naproti mně, začaly smát. Asi vědí o čerstvosti zdejších baget své.
Přijíždím do stanice „Pivničnaja“, což je zastávka u hlavního Kyjevského nádraží. Přeložit bys se to dalo asi jako „sklepní“ stanice. Jelikož mám ještě čas do odjezdu, jdu do místního supermarketu. Procházím zastřešenými průchody, kde je umístěno třžiště až k místu konečné tramvají. Tramvaje zde jezdí na několika oddělených sítích (většinou jsou české výroby), jízdné je 1,50 UAH a prochází se turnikety stejně jako v metru.
U zastávky je supermarket, kde si kupuji věci jídlo na další noční cestu vlakem do Užhorodu a vracím se na nádraží. Heslo ke skříňce jsem nezapomněl a batožina je na svém místě. Vlak odjíždí až kolem 22 hodiny, tak mám ještě trochu času. Nad nástupišti je zastřešený přechod nad kolejemi a jak zjišťuji na druhém konci nádraží je malé železniční muzeum a jsou zde i československé lokomotivy.
Ty nás konec konců povezou i na zpáteční cestě Směr Užhorod. Začíná pršet a já se těším, až se natáhnu v teple vozu na lůžku.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Ukrajina
Půjčovna aut