Na skok do Kyrgyzstánu

Když jsme se si s kamarádem před cestou do Kazachstánu zjišťovali na webu ministerstva zahraniční podmínky pro vstup do této země, zaujala nás informace, že Česká republika je uvedena na seznamu zemí, jejichž občané mohou na základě dohody mezi Republikou Kazachstán a Kyrgyzskou republikou cestovat s kazašským turistickým vízem do Issykkulské, Talasské a Čujské oblasti Kyrgyzské republiky. Možnost dostat se do Kyrgyzstánu se nám asi dlouho, pokud vůbec, nenaskytne a proto jsme při vyplňování formuláře žádosti o vízum do Kazachstánu zaškrtli kolonku „dva vstupu“ a rádi zaplatili 50 euro (jeden vstup stojí 30 euro). Úředník, přebírající naše žádosti nás ujistili, že informace je pravdivá, ale má signály, že Čechům, kteří chtěli vstoupit do Kyrgyzstánu z Kazachstánu, dělala kyrgyzská strana potíže. Neodradilo nás to a naplánovali jsme si cestu z Almaty do něco málo přes 200 km vzdáleného Biškeku (za sovětských dob Frunze) autobusem, který absolvuje trasu přes přechod Kordaj/Leninskoje za necelé 4 hodiny, kdežto vlakem cesta trvá téměř 16 hodin. Rozdíl je tak velký, protože železniční trať obchází Hory. Mezi městy je i čilé letecké spojení, ale o letadle jsme neuvažovali.

V Almaty jsme si jedno odpoledne zajeli na autobusové nádraží zjistit spojení do Biškeku. Dozvěděli jsme se, že jezdí maršrutky od východu slunce do večera a odjíždí, až se zaplní. Druhý den jsme dorazili na nádraží kolem deváté, tedy dávno po východu slunce, zaplatili za jednoho 1 200 tenge (100 KZT = 11,55 CZK) a za necelou půlhodinu už jsme byli na cestě. Před odjezdem policista zkontroloval doklady, ale kontrola byla jen formální, na můj pas se ani nepodíval. Asi 100 km před hranicí jsme prošli ještě jednou kontrolou dokladů, tentokrát důkladnou. Museli jsme předložit i na zvláštním lístku vyplněný a při vstupu do Kazachstánu orazítkovaný doklad o vstupu do země. Na samotné hranici všichni cestující vystoupili a šli jsme k celní a pasové kontrole. V hale bylo několik kontrolních stanovišť. V budkách, před kterými se řadily fronty, seděli vojáci. Když přišla řada na nás, k nelibosti těch, kteří čekali za námi se fronta zastavila. Kazachům a Kyrgyzům stačí k překročení hranice občanský průkaz, takže odbavení probíhá poměrně rychle. Chudák voják v budce, když dostal do ruky naše pasy, nevěděl co s námi. Vyřešil to tak, že zavolal velitele směny a ten s našimi pasy někam odešel. Pravděpodobně zjistit, jestli nás můžou pustit. Po chvíli přišel a k úlevě naší i těch, kteří stáli ve frontě za námi, jsme mohli pokračovat. Celní kontrola sestávala z pouhého otevření batohu. Nějakých 100 metrů ke kyrgyzskému stanovišti jsme přešli pěšky. Voják z budky nás poslal ke kontrolnímu stanovišti pro cizince, kde trvalo trochu déle než údaje z našich pasů přepsali do počítače. Hranici jsme tak překročili v podstatě bez problémů a na dohodnutém místě spolu s ostatními spolucestujícími počkali na maršrutku.

Od hranice do Biškeku nám zbývá 20 km a začíná pro nás být aktuální nocleh. Během cesty jsem se v autobuse sblížil se sousedem, na kterého jsem se obrátil s prosbou, jestli by nám nemohl doporučit cenově přijatelný hotel. Byl to sice Kyrgyz z Biškeku, ale už řadu let žijící v Kanadě, takže nám poradit nemohl, na holičkách nás však nenechal. V Biškeku na něho čekala sestra a autem nás zavezli k hotelu Semetej, kde jsme se na jednu noc ubytovali za 300 som (100 KGS = 37,32 CZK). Naštěstí jsme měl v batohu asi pět plechovek českého piva a mohli jsme se tím pádem Ildarovi a jeho sestře za jejich ochotu alespoň trochu revanšovat. Za sovětských dob sloužil hotel jako rekreační středisko pro důstojníky letectva. Recepční nás upozornila, že teplá voda teče jenom večer. To nám nevadí, protože hned po ubytování si jdeme prohlédnout město.

Vydáváme se po Kyjevské ulici k hlavní poště, kde se nám podařilo sehnat pohledy. Od pošty jdeme po prospektu Čuj k náměstí Ala-Too, kde před se před sochou Svobody podíváme na střídání stráží. Nejen monstrózní socha Svobody, ale i např. monumentální pomník vojáků revoluce před muzeem umění nebo určitě více než 20 pomníků významných osobností (tři viz fotogalerie) v parku u Puškinovy ulice svědčí o tom, že Kyrgyzové hledají svojí identitu. Městskou Dopravu v Biškeku zajišťují trolejbusy. Nevyužíváme ji, ale zaujalo nás, že vozidla jsou čínské provenience. V den našeho pobytu byla teplota vysoko přes dvacet stupňů a protože pitná režim se musí dodržovat, stavili jsme se na pivo v zábavním centru Rosija. Kyrgyzstán je na tom ekonomicky podstatně hůře než Kazachstán, ale v Rosiji je vidět, že i tady jsou lidé, kteří mají dost peněz. Žebrající děti nekompromisně vyháněla ochranka. Zajdeme i do bazaru Oš, který doporučují všechny bedekry. Přestože turistické průvodce bazar Oš doporučují a těch několik málo cestovních kanceláří, které nabízejí návštěvu Biškeku, jej mají v programu, neliší se od jiných orientálních bazarů a nabízené zboží sestává hlavně z čínské veteše. Ale podařilo se nám tu sehnat typické kyrgyzské pokrývky hlavy – kalpaky. Při návratu do hotelu objevíme bar, kde se dá platit kartou, což nám umožní ochutnat kyrgyzský koňak. Placení kartou není v Biškeku tak rozšířené jako v Almaty. Když jsem platil, tak se přišla na tu atrakci podívat polovina personálu. Je už tma (v Biškeku je veřejné osvětlení v provozu jen na náměstí Ala-Too a nejbližším okolí) a začíná pršet, proto si bereme taxík. S řidičem se dohodneme, že nás druhý den zaveze k jezeru Issyk-kul za 100 dolarů, které nemáme, takže se dohodneme na zaplacení v místní měněn tzn. 4 100 som. Před usnutím si ještě zajdeme na pivo do hotelové restaurace, kde jsme jedinými hosty. Mezitím se déšť změní ve vichřici, která přeruší dodávku elektřiny. Výtah tím pádem nefunguje, ale číšník nám po schodech posvítí baterkou. Bez elektriky voda vůbec neteče, nejen teplá, takže hygienu musíme nechat na ráno.

Taksíkář Nurbek je před hotelem podle dohody v půl šesté a vyjíždíme k Issyk-Kul. Než se vymotáme z Biškeku vidíme polámané stromy a strhané troleje – následky noční vichřice. Jedeme na východ podél železniční tratě spojující Biškek s městem Balykčy (za sovětských dob Rybackij) ležícím u západního cípu jezera, nejdříve úrodnou rovinou a pak silnice i trať prochází malebnou horskou krajinou přes Ťan-šan. Z časových důvodů jsme o cestě vlakem ani moc neuvažovali a jak jsme se sami mohli přesvědčit, v době naší cesty vlaky stejně nejezdily. Opravoval se most poškozený kamennou lavinou. Cílem naší cesty není Balykčy, ale asi 300 km od Biškeku vzdálené Čolpon-Ata. Cesta včetně zastávky na občerstvení v Keminu trvá 5 hodin. Že to není vinou stavu silnice, ale dodržováním povolené rychlosti 60 km/h., podrobněji popisuji v jiném článku. V Kyrgyzstánu prakticky neexistuje meziměstská autobusová Doprava. Kdo potřebuje někam jet, postaví se k silnici a řidiči, který jej sveze, zaplatí. Nechám zastavit mamince s dítětem v náručí. Jak jsem předpokládal, jela s děckem k lékaři. Zaplatit si samozřejmě nenecháme.

V Čolpon-Ata je řada rekreačních středisek a sanatorií hojně navštěvovaných i obyvateli Almaty, kteří sem jezdí raději než k bližší přehradě Kapčagaj kvůli čistější vodě a vzduchu. Byli jsme zde v polovině května, kdy je ještě studená voda. Sezóna začíná až za tři týdny. Alespoň symbolicky si v jezeře smočíme nohy, prohlédneme si město, poobědváme a odjíždíme zpátky do Biškeku. I na zpáteční cestě se znovu stavíme v Keminu u prodavačky občerstvení, s kterou jsme se seznámili ráno.

Na autobusové nádraží v Biškeku přijíždíme už za tmy a maršruta do Almaty nám ujíždí před nosem. Nezjišťujeme kdy pojede další, stejně by nám to nikdo nevěděl a s pomocí Nurbeka si vybíráme jedno z mnoha aut, jejichž řidiči nabízejí odvoz do Almaty. Cena je pevná, 2000 tenge nebo 500 som za osobu a auto odjede jen plně obsazené s tím, že zpátky z Almaty také nabere pasažéry. Cesta v plně obsazeném autě je pochopitelně méně pohodlná než v maršrutce, ale utěšujeme se tím, že bude rychlejší. Na hranici to ale na rychlejší cestu nevypadá. Každý se před nocí chce dostat domů. Naše auto popojíždí v koloně k závoře, kde stejně opět všichni kromě řidiče musíme vystoupit a ke kontrolnímu stanovišti jít pěšky. I cesta pro pěší je přehrazena závorou, na kterou se tlačí nervózní dav, který vojáci jen tak tak zvládají. Nás jako cizince bez problémů pustí mimo pořadí. Na kazašské straně hranice na dohodnutém místě počkáme na auto a přeci jenom rychleji než maršrutkou se dostaneme do Almaty.

Při vstupu do Kazachstánu přes mezinárodní letiště se nemusí cizinci registrovat na policii. Z Kyrgyzstánu jsme vstupovali přes silniční hraniční přechod a byli jsme v Kazachstánu ještě týden. S registrací jsme se neobtěžovali a žádné potíže jsme kvůli tomu neměli.