Na zájezdě ROH do jižních a západních Čech - (retro)

Fotografie (7) • Foto: Franta

NA vrátnici domovského podniku se jednoho dne objevila vývěska, zvoucí odboráře na třídenní poznávací zájezd do jižních a západních Čech. Samozřejmě jsem neváhal a spolu s kamarádem se přihlásil - vždyť ochutnávka originálního plzeňského moku nebo karlovarského minerálního pramene byla stejně velkým lákadlem jako návštěva zámku Hluboká a hradu Karlštejna.

Odjezd byl stanoven na nekřesťanskou hodinu - na půl třetí ráno. Možná právě proto, že většina účastníků zájezdu se skládala z ateistů anebo členů kultu, klanějícího se „rudému teleti“. Soudruzi svým počtem tvořili sice jen nediskriminovanou menšinu, ale svým právem veta jakékoli rozumné připomínce notně strpčili průběh výletu všem nám ostatním pasažérům. Ještě než jsme se nalodili do útrob luxusní podnikové Karosy bez WC, přistavil u ní kurýr z blízkého pivovaru. Namísto tajné depeše byl ale z korby multikáry přeložen do kufru busu cenný náklad, sestávající ze dvou sudů piva a několika beden limonád. (To zřejmě pro případ ztroskotání). Papaláší si na palubě busu rozdělili funkce, byl stanoven velitel vozu a když soudruh Čestmír vydal povel řidiči: „Na Plzeň, soudruhu Josefe - stále drž azimut Plzeň!“ roztočila se kola busu konečně směrem vpřed. Od tohoto okamžiku už Čestmíra nikdo střízlivého neviděl, neboť soudruzi vytáhli ze svých zavazadel láhve s vodkou a začali hrát jakousi variantu ruské rulety, známou mezi dělným lidem pod názvem „flaška“.

Venkovní tma ještě ukolébala mnohé účastníky k posilujícímu spánku. Ne tak ale živě se bavící soudruhy, kteří kupodivu neseděli všichni pospolu na přídi busu, ale byli rozděleni na dvě skupinky. Ta druhá nám otravovala život v jeho zadní části. Zřejmě byl tento zasedací pořádek předem schálen už na poslední schůzi KSČ, neboť co kdyby někdo z nečlenů začal mít nejapné připomínky k vedoucí úloze strany anebo mu - nedejbože - začalo vrtat v hlavě, proč přátelská návštěva sovětských vojsk v naší zemi trvá už druhé desetiletí...

Za bodrého pokřikování těchto podnapilých soudruhů směrem k přídi a kormidelníkovi: „Zadek zdraví předek!“ a stejně vtipné odezvy: „Předek zdraví zadek!“nám cesta rychle ubíhala. Spát se v tom blázinci nedalo a tak jsme s klukama vytáhli karty a hráli duráka, kterážto hra se kupodivu na indexu zakázaných činností socialistického občana dosud neobjevila. Za ranního kuropění jsme sjeli z krásné (a dosud jediné) československé dálnice do města zvaného Velké Meziříčí. Zde jsme dostali půl hodiny rozchod na snídani. Mezi renesančními domy, jejichž fasády byly pokryty tolik typickými psaníčky, jsme s kamarádem a několika „normálními“ manželskými páry vyhledali mléčný bar. Zbytek účastníků šel zakousnut k vodce, po které je žízeň, i nějaké to pivo.

Pak už jsme pokračovali bez přerušení až do Jindřichova Hradce. Město nás přivítalo ohromnou mlhou a teprve po jejím rozplynutí se nám odhalily všechny krásy tohoto města. Tedy - jen těm - kteří využili dvouhodinový rozchod k procházce jeho historickým centrem. Mnoho nás kupodivu nebylo - soudruzi a jejich věrní přitakávači zapadli do nejbližší otevřené hospody. My ostatní jsme si prošli náměstí, lemovaná krásnými měšťanskými domy a zvenčí shlédli zajímavý kostel, na jehož polorozpadlé střeše hřadovalo několik stovek holubů.

„Hledám dům holubí“... zpívá zpěvák Schelinger v jedné ze svých písní. No vidíš, Jirko,,co ty sas ho nahledál a oni ho majú toť v Jindřichovém Hradci!

Největším zážitkem z města ale byl pohled z mostu mezi rybníky Vajgary na siluetu ohromného hradozámku a historických domů, kochajících se svou krásou na hladině toho menšího z nich.

A jedeme zase dál. Krajina kolem se rapidně mění. Ubývá dědinek a okolo nás je to všude samý rybník. Je poznat, že už jsme na jihu Čech. Za Třeboní dokonce projíždíme po mostě přes cíp toho našeho největšího - Rožmberka. „ Starý, podívaj sa, labuť, labuť!!“ křičí nadšeně manželka jednoho z papalášů, přilepená obličejem na okenní sklo. Soudruh manžel, vytržen z důležitého stranického rozhovoru, se po ni zdálky ohlédne a odsekne: „A tož já vidím enom husu! Ale zato velikú!!“

Hodinu před polednem dorážíme na Hlubokou. Soudruh Čestmír, nacházející se v hlubokých alkoholických mrákotách, je z velitele vozu degradován na obyčejného pasažéra. Jeho nástupce jde zajistit celému zájezdu do restaurace oběd a my ostatní spěcháme na prohlídku zámku, jehož silueta připomíná jednu známou královskou stavbičku až z kapitalistické Anglie. Prohlídka interiérů stála opravdu za to - vždyť je to jedna z nejznámějších památek u nás. A také jsme si od průvodkyně všichni za uši zapsali upozornění, abychom si vážili toho, jak se náš vyspělý socialistický stát vzorně stará o historické památky a kolik na jejich opravu ročně vynaloží korun...

Po dobrém obědě se přesunujeme o několik kilometrů dál k velikého rybníku jménem Bezdrev. Na jeho břehu stojí lovecký zámeček Ohrada s interiéry, nabitými ulovenými trofejemi a které udělaly velikou radost všem soudruhům nimrodům, schopných zatím ještě zvládnout jeho prohlídku po vlastních vrávorajících nohou. Já si ještě s kamarádem odskočím na prohlídku vedlejší miniZoo. Zde nechtěně vyslechneme komentář jedné z našich komunistických paniček, která u voliéry s cizokrajnými bažanty informuje své kamarádky: „ Šak sú to všecko enom takové barevné slépky!“ Pak už se vracíme po břehu velké vodní plochy, nad jejíž hladinu vyskakují kapři, k našemu vozidlu.

Přes město Písek se dostáváme na okraj západočeského kraje a když se potom před námi na lesnatém vrchu objeví zubatá silueta Hradu Radyně, vím, že už jsme na dohled krajskému městu Plzni. Pak projíždíme křížem krážem jeho předměstí a potom i centrum a hledáme, kudy se dostaneme k místu, jež se stejně jako to v matičce Praze, nazývá Bílá hora. Když už to hledání trvá nějak moc dlouho a všichni vidíme, jak jsou ti chudáci papaláši nemožně neschopní, neboť jsme dokonale zabloudili, vytahuji z kabely turistickou mapu a jdu dopředu za řidičem. Nově zvolený velitel vozu mi ji sice chce z ruky vyškubnout, že on sám, ale řidič se mne zastane a chce, abych si sedl vedle něj a navigoval ho. Chvílemi jsem sice trnul, zda se mi to povede, ale naštěstí to vyšlo...

Po ubytování v kempových chatkách vyrážíme po skupinkách na průzkum centra města. Zde nás samozřejmě nejvíc zaujme náměstí s mohutným chrámem, jehož kostelní věž je ta nejvyšší u nás. Pak se jeden známý nabídne, že nás zavede do pivnice Rotundy, kde prý čepují nejlepší pivo v celé Plzni. Útrata sice nebyla nejlacinější, ale šak žijeme enom raz, néé???

Po návratu do kempu nás čekala večeře. Nezúčastnil se jí - stejně jako návštěvy města, na které se tolik těšil - jenom soudruh Čestmír, který ve své chatce vyspával hluboké delírium. Pak jsme zasedli uprostřed chatek k tábořišti, kde byla slavnostně naražena první bečka „brumovského kozla“. Akce se ale nezdařila, neboť se pípy - stejně jako ve filmu Slavnosti sněženek - chopil jeden všeuměl a všechna drahocenná tekutina vystříkala na dámské prádlo, visící na šňůrách před jednou z chatek. Rozzuřená majitelka nadměrných bombarďáků a podprsenek se sice snažila bouřlivě protestovat, ale byla s přehledem umlčena jedním z našich papalášů. Ten ji napřed upozornil na to, že vystavenou částí své garderóby soudružka narušuje mravní výchovu socialistické mládeže a pak ji velmi důrazně poslal do míst, kam slunko nikdy nezasvítí...

Druhý sud už byl naražen úspěšně a než byl zcela skonzumován, tak se někteří soudruzi začali od radosti vozit na dětské skluzavce. Když byla skluzavka rozbita – a pivo vypito – šlo se na kutě...

Druhý den jsme po snídani naskákali do autobusu - (tuto Bílou horu naštěstí náš moravský pluk přežil) - a pokračovali do Mariánských Lázní. Na okraji města jsme zaparkovali bus a společně s námi dlouhou ulicí do centra vyrazil dokonce i soudruh Čestmír. U první otevřené hospody se nám ale ztratil. My ostatní jsme obdivovali hlavní třídu, plnou obchodů, která stoupala do kopce až na hlavní náměstí, obklopené krásnými lázeňskými domy a kolonádou. Hlavní atrakcí se ale pro většinu stala „Zpívající fontána“. Po návratu k busu jsme ze silnice do trávy odkulili tělo bezvládného Čestmíra a soudruzi, jdoucí za námi, jej několika rutinnými fackami dokonce na několik minut přivedli do stavu jakéhosi polovědomí a ten byl schopen se s námi odpotácet do lůna vozu. Horší, že hned potom začal chrápat jako rodilý námořník!

Dalším bodem programu byla návštěva města Karlovy Vary. Tady je zcela zbytečné se o nich podrobněji rozepisovat - po prohlídce kolonády, parku a výstavných ulic s luxusními obchody jsme se s kamarádem shodli na tom, že „Karlyvarly“jsou jedním z nejhezčích měst u nás !

Mnoha serpentinami jsmese potom s busem vyšplhali nahoru nad město a pěknou krajinou jsme už v podvečer dorazili do vesnice Krásný dvůr s nádherným zámkem. Na ubytovně jsme obdrželi tak nechutnou večeři, že takovou bychom si nedovolili nabídnout ani našim valašským prasatům a tak jsme se někteří rozezlení jedinci vydali nahoru na zámek do vinárny. Zde jsme si chuť spravili velice chutnou krmí, zvanou „Katův šleh“ a po jakémsi tom pivečku jsme zamířili zpět do hajan...

I poslední den našeho zájezdu jsme se vzbudili do překrásného jitra. Po snídani ale mně i kamarádovi velice rychle zmizel úsměv ze rtů: nejenomže byla zavrhnuta prohlídka krásného zámku, ale dokonce padl návrh, abychom namísto hradu Karlštejna navštívili tu naši matičku stověžatou !! Vyřvali jsme si hlasování, ale bylo nám to houby platné - na Karlštejn jsme chtěli jen čtyři a my čtyři jsme se chtě nechtě museli podvolit té tupé většině. A víc řvát už jsme nemohli, neboť nám bylo pohroženo vysazením a zápisem aktu do našich kádrových materiálů, ach jo...

Projeli jsme městem, které kdysi proslulo svou „rudou září“ a když jsme vzdali poctu zavražděným obětem v Lidicích, stala se dalším našim cílem už jen česká metropole. Ještě před vjezdem na pražská předměstí jsme odbočili na letiště Ruzyně, kde jsme asi hodinu hleděli s otevřítýma hubama na startující a přistávající letadla. Akorát jsme nepochopili, jak mohli ti okolostojící lidé tak rychle uhodnout, že pocházíme z Valašska...

Dalším našim cílem byla Letná. Zde jsme zaparkovali Karosu s chrápajícím Čestmírem a šli pěšky okolo letohrádku Belvedéru na nádvoří Pražského hradu. Neopomněli jsme tu samozřejmě navštívit velkolepý chrám svatého Víta a odtud jsme se vydali k chrámu sv.Mikuláše, prošli si Malou stranu a po Karlově mostě na druhý břeh Vltavy.

„Co je to za veliký barák, mladý pane?“ptal se nejstarší z nás jednoho Pražana při pohledu na Národní divadlo.

„A odkudpak jste, strejdo?“vyzvídal domorodec.

„No přeca od nás - z Brumova,“ odvětil mu strýc Juřenčákůj.

„Tak to je - věřte nevěřte,milý strejdo - blázinec pro Valachy!“

Juřenčák mu pěkně poděkoval a praví: „Ná šak sem si hned myslél, že by to pro vás Pražáky bylo moc malé...“

Po tomto extempore už jsme zamířili přímo na „Staromák“, dali si tam dobrý oběd a pak se pustili do prúzkumu historického centra té naší Prahy stověžaté. Ale všechno krásné má svůj konec, čtyři hodiny, věnované na prohlídku rychle uplynuly a my museli zamířit nazpět... U autobusu jsme se stali svědky neuvěřitelného výjevu: ten nejvýše postavený soudruh zájezdu prohrabával s pomocí manželky nejbližší popelnice a vylovené skleněné předměty - prázdné láhve od cizího alkoholu a coca coly - opatrně ukládal do přichystané igelitky: „ No co čumíte, ogaři, šak já jich sbírám!“ rozkřikl se na nás. A vůbec mu nevadilo,že se okolo nás zastavují cizinci a s velikým zájmem pokukují, jak vlastně vypadá takový socialistický žebrák! No opravdu - chudáci papaláši...

Následovala vyhlídková cesta přes celou Prahu, někde za Českým Šternberkem jsme se ještě stavili na poslední večeři a pak už jen nekonečná anabáze k domovu. Někde před Brnem se z hlubokého třídenního delíria probudil soudruh Čestmír, protřel si své zarudlé zraky a rozkřikl se na řidiče: „ NÁ KRUCINÁL, JOSEFE, GDY UŽ KONEČNĚ BUDEME V TÉJ Plzni ?!?“