Loading...
18.8.2017
Původně jsem počítal s touto trasou na sobotu. Protože však předpověď počasí byla natolik deprimující, raději jsme jakoby tu část více ve Žďárských vrších zredukovali. Vynechat tu dnešní by určitě bylo škoda. I tak se ovšem průběh o něco změnil podle došlých zpráv od dalších výletníků. Značná část kolegů nás poslalo do Račína. Vstávám vcelku brzy, od včerejška se poněkud vyjasnilo, tak před snídaní trošku prozkoumám Škrdlovice, vlastně mě zaujala přítomnost hrochů u hotelu podobného jména. Jde samozřejmě o sousoší žďárského sochaře Milana Olšiaka. Jeho díla samozřejmě zdobí i jiná místa nejen v okolí Žďáru, ale podobná díla postupně objevíme i jinde. První kroky výpravy, tedy vlastně otáčky opět směřují k Dářku. Kolem přilehlého Nového rybníka (malý rybník pod Dářkem) stejně jako včera při zpáteční cestě (ještě tudy pojezdíme vícekrát)vede nás červená TZ, u dalšího Železného rybníka odbočujeme na lesní asfaltku. Povede nás dálková Evropská cyklotrasa č. 4, ale pouze pár kilometrů. Polní cestou se značením žluté TZ si užijeme trošku terénu, kousek v lese, pak polem. A protože jsme vyjeli i nějaké metry, do Račína se svezeme. Lákadlem a důvodem návštěvy je hotel Račín. Zde se podává vlastní výrobek místního minipivovaru, který se ovšem zve Richard. Netřeba rozebírat názvoslovné nuance, důležitá je kvalita a sortiment podávaných nápojů. Samozřejmě většina ochutná chmelový extrakt. Abysme ovšem netrpěli neznámem, dáváme si různé druhů k vzájemné ochutnávce. Zahradní hospůdka je příjemně rozpoložená u břehu rybníka Jordán. A k jménu obce koresponduje zde další Olšiakův výtvor, rak. Příjemné posezení pokračuje vcelku příjemným terénem. Tedy z kopce, ale zase do kopce, ale protože jsme vlastně pořád relativně vysoko, nejde o žádné velké výšky. Názvy rybníků Vepřovský a Nedvepřovský navozuje obec Vepřovou. Malým paradoxem je fakt, že u vesnice se nepasou prasata ale ovce.
Původně jsem počítal s návštěvou rodiště Karla Havlíčka (Borovou), ale bude muset stačit míst skonu jiného velikána. Na okraji Malé Losenice je u křížku skromná vyhlídka. Krajina se tu poněkud otevírá a snižuje do poněkud nižšího okolí Sázavy. Největší zástavba možná patří Havlíčkovu Brodu. Zbývá ještě poetická vesnička Modlíkov, Žižkovo Pole už naznačuje, kdo se do historie v okolí zapsal. Do Přibyslavi okreska míří krásnou alejí. Šířka cesty je kolem 5 m. Ozývají se hlasy, aby se takové aleje zrušily. Nebude lepší zrušit automobily?
Podle historických údajů u Žižkova Pole zemřel 11. října 1424 husitský vojevůdce. Tenkrát se samozřejmě jmenovalo místo jinak (Šenfeld, tj. Krásné Pole), na Táboritu upomíná od roku 1874 10 m vysoká mohyla podle návrhu Aloise Wiehla. Na výstavbu pomníka připspěla řada jedinců i spolků. Pěkně si je můžeme ověřit na podstavci válcového tělesa, zakončeného jehlanovou nástavbou s kalichem. Kolem pomníku je vysázeno pár dnes již vzrostlých stromů. Tradičně dubů, ale s národního hlediska i důležitých lip.
Město Přibyslav je rozloženo nad pravým břehem Sázavy již někdy od poloviny 13. století. V okolí byly stříbrné šachty, které ale neměly dlouhého trvání. K úpadku přispělo zřejmě obléhání husity. Snad i skon jejich velitele přispěl k tomu, že po dobytí města jej řádně vyplenili.
Dnes je město proslulé hlavně díky mléčným výrobkům. Asi hlavní pamětihodností Přibyslavi je mírně šikmá Věž (1497) s barokním kostelem Narození sv. Jana Křtitele. Na zámku tu mají muzeum hasiči a nesmí chybět pomník Jana Žižky. Pomník slavnému žoldnéři, lapkovi a mordýři (jak ho značili jeho protivníci) chtěli postavit místní již v roce 1882, ale povedlo se to až v roce 22.9. 1957 (odhalení). Autorem předlohy je Myslbekův žák Bohumil Kafka. Model vytvořil v roce 1935, ale zřejmě blížící se události (válka) neumožnily realizaci díla.
Otázka kam zamířit ke svačině je domorodci zodpovězena U Kubínů. Průchod vede k příjemné hospůdce, zčásti obsazené jednou spřátelenou skupinou. Ale protože už mají skoro po obědě, přenechají místo ve stínu naší výpravě.
Hlavním lákadlem pro nás cyklisty je ale počátek cyklostezky. My tedy máme u Zábřeha (přesně Lupěného) cyklostezku po opuštěném tělese dráhy. Ta je ale vcelku krátká, necelé 3 km. Tady zrušili kolejí víc (nezrušili, ale více narovnali trať). Ta původní železnice se pěkně vlnila kolem meandrů Sázavy a přestože je ta stezka vlastně do kopce, nikoho neunaví. Nevýhodou je snad jen fakt, že je vlastně celá v přírodě, tedy obklopena porostem bez větších výhledů. Jediným zpestřením je vlastně nedaleký Ronov s další Olšiakovou sochou (drak) a kamenným mostem. Není to moc dlouho (2014) co jsem projížděli kolem Sázavy s kamarádem, tak to mám ještě v paměti. Zájemci by se mohli ještě vydat na nedalekou zříceninu, kterou ale nyní vynecháme.
Ta zrušená železnice je dlouhá skoro 10 km a vlastně po nějaké době už dosti nudná. Prostě jede se, žádný kopec. Naštěstí přichází Sázava a už jedna z reklam směřuje k místní cukrárně-bistru. Je potřeba ovšem projet celou vsí. Při tom míjíme hospodu, kde jsem se svlažovali před třemi léty. Do cukrárny nás tenkrát nenapadlo zajet. Ovšem není cukrárna jako cukrárna. V podstatě pěkná restaurace s nabídkou i běžných jídel (uzená klobása). K tomu nějaké ty laskominy a výčep. Čepují zase něco speciálního ze lvího minipivovaru ve Žďáru (Revolta). Tak si k tomu pěníku dám třeba štrúdl.
Ač je Sázava skoro na dohled Žďáru, musíme překonat další kopeček, který vlastně zavádí trasu opět na bývalou železnici, zde ale jen v podobě lesní cesty. Po cca kilometrovém úseku se spouští zpět do údolí a ač je na dohled osada Najdek, neodpustíme si malou zpáteční odbočku kolem řeky. Ty by někteří nespatřili sochu Mamuta (samozřejmě Olšiak), no a přes pár můstků v protějším svahu proslulou Rozštípenou skálu.
Po pár povinných fotech zpět k původnímu průběhu, malý kopeček a nad Hamry a Šlakhamry ke Žďáru. Samotný Žďár nad Sázavou je dopravně dosti zatížení, nakonec k centru přijíždíme po prvotřídce s číslem 19 (od Havlbrodu), ta se pod městským jádrem spojuje s č. 37. Vždyť kvůli ní vlastně vybourali i kus historického náměstí, což nevypadá moc hezky.
Samozřejmě jsme chtěli pokračovat v tom zdejším pivovaru, ale ten je aktuálně zavřený. Tak hledáme, kde že bychom něco pojedli i popili. Nakonec vcelku úspěšně posloužil Süssův hostinec. Název restaurantu evokuje jednu židovskou postavu. Nakonec, kdysi i tady bylo osídlení hebrejců, které, jak víme z velké části podlehlo jedné pitomé ideologii.
Dál už je to tak skoro tradiční, tedy na výpadovku směrem k zámku. Naštěstí se tu dá jezdit i po chodnících. No a pak se rychle napojím k cyklostezce k Pilské nádrži. Nyní jsme tu o něco dřív, tak se můžeme podívat i detailněji na zdejší rekreační areál. Včera jsme to kolem dosti odbyli, dokonce vynechali i skoro povinnou zastávku u sousoší hraničního kamene. Tady to Milan Olšiak podal tak erbovně. Český lev hledí na Moravu a Moravská orlice do Čech. Místo se ovšem přesně neshoduje s původním průběhem historické hranice. Ta pravá má být asi 100 severněji. Částečně by se to mělo dát najít v katastrálních mapách. Ale dnes je to poněkud jinak. Dalším katastrem je Stržanov, který ale dnes je součástí Žďáru, ale vlastně jde o již historické Čechy. V současné době podle krajského uspořádání vše patří do Vysočiny, což je vlastně tedy kraj Česko-moravský. Nakonec obdobně to platí např. i o kraji Pardubickém, který zabírá kus Moravy.
Státoprávní uspořádání opustíme, pokračujeme osvědčenou trasou k Polničce. Zahradní železnic ponecháme osudu, ale už včera se nám od pohledu zalíbila hospůdka Na hrázi pod Novým rybníkem u Dářka, tak si tu poslední zastávku dopřejeme zde.
Díl 1.
Díl 3.