Na Žďár 08/17 pt.3 (a vláčky)

19.8.2017

Leckdy jsou zprávy ve sdělovacích prostředcích dramatičtější, než se nakonec projeví ve skutečnosti (vlastně je to pořád). Tak i týdenní příprava, že bude v sobotu hnusně poněkud změnila původní plány, co bysme mohli tento den absolvovat. Jenže ouha, ona sice v noci jakási studená fronta dorazila i s deštěm, ale nakonec se neprokázala zas tak drasticky, jak se původně počítalo. Takže sice silnice před penzionem mírně zavlhčená je, ale v podstatě již během snídaně je po dešti. Nicméně ještě chvíli vytrváme v místě, ale když i radarová data odsouvají srážky mimo Žďársko, sice s menším opožděním vyrazíme na výlet. Jen zatím bez vytčení delšího cíle, co kdyby se ještě nějaký déšť přiřítil, tak zatím do Žďáru, pak se uvidí. Abychom nejezdili jen pořád stejným směrem, vyrážíme kolem hotelu U Hrocha poněkud směrem jihovýchodním k vesničce Světnov. Je to taková neudržovaná okreska, ale z kopce, takže jsme v místě coby dup.

Nepřítomnost slunečního svitu a trošku zamotané uličky chvíli matou, zda na křižovatce z kopce, či do kopce, ale správnější je varianta do kopce, není to zas nic obrovského, pár desítek metrů po svahu kopce Na Lazech. Brzy přejíždíme hlavní silnici (které jsme se tímto chtěli vyhnout). Přejíždíme křižovatku a na dohledu už jsme v Polničce. Vlastně je ještě dopoledne, tak se chceme podívat konečně na provoz zahradní železnice. Oproti předešlým dnům je zatím prázdno, přece jen chladné ráno nevylákalo zatím příliš výletníku. Tak skoro jako jediní návštěvníci provádíme drobnou tržbu v přilehlém bufetu (ten je stylově zhotoven z vyřazeného bufetu, v interiéru je dokonce i pár sedadel ze starého motoráku).

Nezůstáváme dlouho, míříme k cyklostezce a k Pilské, či Piláku, jak se zkráceně říká žďárské přehradě. Dnes tu mají slávu. I přes pošmourné nebe se tu sešla vcelku početná účast při závodech dračích lodí. Nejsou tu jen tyto vodní dopravní prostředky. Několik odvážných družstev závodí i v disciplíně velkých paddelboardů. Je to vlastně taková novodobá náhražka surfového prkna. Paddelboardy jsou většinou z pevného pružného plastu s nafukovací komorou, k snadnějšímu transportu. Existují provedení pro jednotlivce, či rodinu. Tady pořadatelé dovezli už velké kousky pro desetičlennou posádku. Na paddelboardu se stojí, jako pohon slouží podle názvu dlouhé pádlo. Plavidlo má sice i jakýsi kýl, ale jak jsme mohli sami vidět, je to značně vratká loď. Když už se povede nasednutí – spíše nastoupení, je určitě náročné zachovat rovnováhu při samotné jízdě a oříškem je i vystoupení z plavidla.

Samotné dračí lodě mají startovat ale později. Ač je v jedné z posádek i sympatická paní hostinská, u které bydlíme, oželíme ji spatřit v posádce a pokračujeme do města. Před zámeckým areálem je o víkendech otevřen morový hřbitov z roku 1709. Původně ho vlastně taky projektoval Santini, ale po úpravě v dalších letech (1820) dostal půdorysný tvar, který má připomínat lebku. Šťastným řízením se ale nakonec v té době nákaza městu vyhla a hřbitov byl využíván k běžným pohřbům.

V současné době prostor slouží jako lapidárium, najdeme tu i sochy z nedalekého mostu přes Sázavu. Středu dominuje socha Anděla Posledního soudu. Socha je připisována různým autorům i době vzniku (1709, 1730?).

To už jsme vlastně u areálu zámku, původně klášteru. Zřejmě nejpozoruhodnější částí památky je kostel, Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše je původně gotická stavba, zbarokizovaná za účasti Jana Blažeje. Při předchozí návštěvě se nám podařilo útroby prozkoumat vcelku (končila bohoslužba), dnes se musíme spokojit jen přes mříž. I tak se pohled na velkolepý interiér jen tak neomrzí. Zkoušíme projít z areálu přes zahrady, jenže ouha, je tu plot, nicméně i zadní vchod do vstupního traktu do nového zámeckého muzea. A kupodivu, personál nic nenamítá, když si kola provedeme přes prodejnu suvenýrů, recepci i bufet…

Vždycky, když jsem přes Žďár projížděl, upoutala mě prodejna zámeckého pána. Je to vlastně takový supermarket pro stavitele, zahrádkáře a kutily, v podstatě jako Obi, či Bauhaus, ale hezky české. Takže sice vynecháme zámek, ale prohlídka obchodu s všemožným novým zbožím nakonec taky není nezajímavá. Ač je vlastně Žďár podle počtu obyvatel menší než Šumperk (rozdíl cca 5000), u nás nic takového nemáme, a kdo nutně potřebuje o víkendu něco kutit, musí povětšinou do Olomouce.

Počasí se zdá umoudřilo téměř zcela, tak vymýšlíme co s načatým dnem. Zvolíme k tomu včerejší Süssův hostinec, kde jedna něco poobědváme a skoukneme i mapu. Ve dvorku Radnice je naštěstí i otevřené íčko, tak si zajdeme i k informaci. Momentálně stále stojí i bez nutností se informovat se v IC zastavit. Pan vedoucí je mj. sběratel starožitností a pár kousků ukazuje i tady.

Vlastně nás v mapě zaujal název Vápenice, což nám bylo doporučeno, jako hezká vyjížďka. Znamená to tedy zamířit na výpadovku Brodská, u benzinky odbočit na Hamry. Vlastně ještě na kraji obce odbočíme na červenou TZ i místní značku Hamerského okruhu. Ta nás vede (včera jsme vynechali) k Hamroňovi, udává se jako kříženec šneka a žáby (ale můžeme si představit i jiné živočichy). Samozřejmě jde o další výtvor Milana Olšiaka. Hůře sjízdnou (ale sjízdnou) polňačkou vyjíždíme k Mamlasovi, což je vlastně první veřejná práce výše uvedeného umělce. Tady ještě příliš nehýřil fantazií, prostě velká betonová hlava. Polní cesta sjíždí k rybníčku Mikšovec, pak mírně do kopce k lesní asfaltce, pak už vlastně kousek k Vápenici. Názvem jsou ovšem dvě, to první je jezírko. Přemýšlím, k čemu mohlo sloužit, klidně to mohla být klauza k plavení dříví, ale naučná tabule prozradí, že jde o zatopený vápencový lom. První pohled totiž skutečně neodhalí žádnou lomovou nebo skalní stěnu, takže těžba probíhal vlastně do země.

Od jezírka jde všechno lesem, malé zdržení způsobila nesprávná odbočka jedno z členů (naštěstí měl na kole motor). K rozcestí Pod Adamovým kopcem nás vede modré značení, dál zelené. Po dvou zatáčkou je lesní cesta snad podle pravítka asi v délce 2 km. Vrcholem je Vápenice kopec (628 m). Vlastně i nejvyšší místo soboty. Odbočíme k souběhu žluté, která nás zavede už k známému místu u rybníka Jordán, tedy Račínu a pivovárku Richard, přesněji hotelu Račín. Kromě ochutnávky zlatavého moku i se zájmem sledujeme svatební veselí v stylové hospodě, zahrádka je naštěstí veřejnosti přístupná.

Domů to už máme vlastně kousek, tedy na okresku č. 350, pak odbočit na lesní asfaltku pod Kamenným vrchem. To je víceméně zkratka k cestě od Polničky, brzy jsme u hospůdky Na Baště, což je už vlastně součást chatové osady u Dářka.

 

20.8.2017

Neděle, tedy konec výletu. Odjezd bude jako vždy až odpoledne, takže co dopoledne. Sablit zavazadla netrvá dlouho. Už z vyprávění jiných výletníků se nám zamlouvala návštěv Žďárského kulturáku. Dnes nevymýšlíme žádnou složitou cestu, klasick na Polničku, jen kolem Pislké to sjedeme z Polničky po cestě a ne po cyklo (nazpět jo). Ale od přehrady neuhneme k zámku, ona tady totiž pokračuje podél Sázavy pěkná cyklostezka až do centra. Tím důvodem dnešní návštěvy je Modelové království Žďár nad Sázavou. No v podstatě masivní železniční model. V suterénní místnosti je místo pro, kde se pobaví snad každé dítě bez omezení věku. Velikost měřítka je H0 (há nula). Dráha je vymakaná do všech detailů, nejezdí jen vlaky, ale i auta a autobusy po silnicích. V pohybu jsou i postavičky. Krajina je uzpůsobena místním poměrům, takže zejména krajine a památkám Žďárských vrchů. Nemůže chybět Zelená hora, hlavní nádraží je samozřejmě Žďár, mají tu Skihotel, Pernštejn, továrnu Žďas, hřbitov i s pohřbem. Na rožni se otáčí sele, pivaři se nalívají dvanáctkou, slepice zobou zrní. Objevíme hasiče, jak hasí lesní požár, skauty na táboře, i scény poněkud lascivní.

Jezdí tu vlaky moderní (RailJet), zánovní (Vindobona) i historická pára. Konstruktéři modelu to mají vůbec vymakané, železnice má vlastně dvě patra. Na tom horním, s rozměrem cca 55 m2 se odehrává vše živé, dolní patro – je vidět průzory – vlastně slouží jako depo. Trať už je tak složitá, že se to všechno odehrává přes počítač, vypouštění vlaků, závory, pohyb automobilů i lidiček.

Nic nemůže ale trvat věčně, tak si ještě odskočíme na kafe či pivo do příjemné restaurace nad hradebním parkem, v podstatě už starou známou cestou k Pilské, podíváme se jak jezdí zahradní železnice, zamáváme pár opozdilcům Na Baště. Ve Škrdlovicích už je přistaven autobus, ale protože je odjezd naplánován na třetí hodinu, ještě dost času na oběd a poklidné naložení batožiny.

Nakonec i řidič autobusu zvolil pro návrat trošku odlišnou trasu, tak si té Vysočiny trošku užijeme přes Nové Město a kouzelný Jimramov, pak už klasika, Polička, Svitavy, M. Třebová, Mohelnice. I tradiční tiskovka na Koruně.

díl 2.

díl 1.