Návrat na Ukrajinu III.
Pro díl předcházející tomuto klikněte tady.
Vydatně vyspáni na té Ukrajině kráčíme na autobusové nádraží v Iršavě. Putujeme s busem pouze do nedalekého Chustu, co byl krátkou dobu za panování Československa metropolí oblasti, než i jej vtělili k Horthymu do zmenšených Uher. Rovinatou krajinu u hranice s Rumunskem neshledáváme příliš zajímavou, i když tu zase můžeme spatřit mnoho z dnešních zvyklostí v zemi. Třeba ty ohromné paláce, které neoděny v háv omítky působí poněkud neutěšeně. Vzdáleně mi to připomíná Slavonii, Bosnu...Ale tam k tomu měli jiné důvody.
Chust/Huszt jsem měl možnost navštívit už loňského roku. Teď to ale bude přesně naopak, vlak nás odsud odveze. Napřed ale procházíme centrum a nespěcháme nikam. A když už tedy seznáme, že bychom se měli přesunout k dráze, unaveni máváme na taxi. I když...zemdleni ani nejsme, není k tomu důvodu, spíše to, že tady si to zkrátka můžeme dovolit. Těch pár ušmudlaných bankovek, co si šofér žádá, není pražádný výdaj.
A kam že se chceme ubírat? Láká nás Mrtvé moře, ta jeho ukrajinská mutace v Solotvinu. Vlak odjíždí za hodinu, pokladní se proto diví, že už po ní žádáme jízdenky. Cena se nám zdá více než symbolická. Mezeru v čase vhodně vyplňujeme borščem. Jak jsem kdy mohl jíst něco jiného? Obsluhující v takovém malém, zapadlém bistru musíme připadat co zjevení z jiné doby. Jistě nemá často zákazníky z naší republiky.
Jedno střídá druhé, sedíme na pohodlných dřevěných sedačkách vlaku, jenž jistě zažil Masaryka. Motorová jednotka se přímo plahočí okolo Tisy. Na druhou stranu dobrý poměr mezi cenou a časem trvání zážitku. Kdo pláče nad Českými drahami, nemá nejmenšího důvodu. Jedna návštěva tady a jeho mysl prozří. Jeden milý stařík nás láká k svědkům Jehovovým, česky samozřejmě. Jedině to jej ochránilo od chladného odmítnutí.
Abychom nezapomněli, k jezerům třeba vystoupit na první zastávce v Solotvinu. Spíše prý by se slušel tvar Solotvině, ježto však se snažím zachovat transkripcí původní název, tak Solotvinu. Málem nestíháme, protože nejsme znalí místních poměrů. Trochu vyčítavé pohledy pohledné průvodčí nás sice zamrzí, nu příště.
Toho národa! Sem se snad sjíždí Sovětský svaz se soudruhy ze všech republik, nejen Ukrajiny. Prvně se ale pokoušíme najít nějakou tu kimnatu, jak je to po jejich. I když plno, pro nás by se mohlo najít ještě místečko. Bloudíce, až nás zachraňuje čeština, potkáváme Borise, budiž to jeho jméno. Odváží nás autem, vyjednává a nakonec se dočkáme. Snad Vám nevadí společnost. Mladý student práv na prázdninách je ponořen v studiu. Nicméně je rád vytrhnut. My jako cizinci ze Západu jej zkrátka lákáme. Ne jako objekt obchodních zájmů ani jako exponáty v zoologické zahradě. Prostě jeví milý zájem.
Ale jdeme do vody, velím. Naše eskadra odchází na průzkum. A opravdu jsem v Izraeli. Léčivým bahnem se prý máme natřít, pomáhá to proti neduhům. Tak se tam plácáme a večer příjemně ubíhá vstříc půlnoci. Tady se snad nechodí spát. A když už jedna bábuška zaspala, to snad jen na moment. Má v mahazinu otevřeno, po obsloužení nás pivem v lahvi opět usíná.