Návrat na Ukrajinu IX.

Předchozí díl zde.

Budík řve jak v první den školy po dvou letech vakací. Neodbila ani šestá. Dokonce i kohout ještě spí. A venku je podivně, říjnově sychravé šedivo. Za to všechno však máme dnes v plánu cestu do rušného velkoměsta, co bude překypovat životem. Černovice, tedy Černivci (a rádo německy Czernowitz), metropole Bukoviny a (ještě) součást již zahynuvší habsburské monarchie.

Ale dlouho nám potrvá pouť. Skorem do poledního. Nastupujeme do dalšího z ukrajinských autobusů a klimbajíce ani nevnímáme okolní krajinu. Je nám třeba přestupu v Kolomyje. Už jsme tu navykli na naprostou netečnost těchto úředníků v pokladnách. Další spoj vyjíždí v ideální čas. Je tak zrovna kdy se zakousnout do křehké snídaně. Tento kraj vynikal před druhou válkou velkou minoritou Židů a jejich štetlů. Taktéž Kolomyja, jen ji budeme muset prozkoumat příště.

Teď už jsou to spíše úrodné roviny s rozbitými cestami. Ale dojezd je triumfální. Hrají úžasný hit o Moskvě. K těm bulvárům v Černovicích prostě nezapomenutelné. Ale neměli jsme se nechat zlákat hudbou. Většina osazenstva vystupuje u rušné křižovatky. My neznalí zůstáváme v domnění, že konečná spoje je i tou naší metou. I když se možná spojilo obé. Neuvěřitelná tržnice, spíše malé město. A vězte, že u Prutu. Tady už je z něj dospělá řeka se všemi neduhy. Pomalá, líná a poněkud zapáchající. To že je ten čirý potok?

Všechno možné i nemožné se tu nabízí. V tento dopolední čas, kdy údy jsou čerstvé a dychtivé poznávání, bychom však raději to opravdové město. Tak jen zamávat na taxi. Do centra. Nemáme už dlouhou cestu. Stylově vyloženi u nádraží obdivujeme jeho rakousko-uherské vzezření. Černovice. Nebo San Francisco? Do oněch pověstných kopců však tramvaje nestoupají. Poutník se musí spokojit s trolejbusem (potkáváme i ty české výroby). Ale nohy jsou nejjistější.