Návrat na Ukrajinu X.

Moderní Černovice  •  Fotografie (5)  • Foto: GRAZER

Předchozí díl tu.

Okamžitě nás město strhává svou rušnou atmosférou. Černovice. Spěchající ulice, hlasitý ryk automobilů a možnost kulturního vyžití stojí v naprostém protikladu k uplynulému. Ti následující dnové nesou se ve znamení jiné turistiky. Až tu si pořádně uvědomujeme úzké duchovní sepětí západu Ukrajiny s habsburskou monarchií a tedy i s našemi zeměmi. Ani ostudné panství ruského medvěda nemohlo zcela zničit to jedinečné genius loci.

Rakouské stopy v Bukovině  •  Foto: GRAZER

Člověku ihned přijde na mysl, že toto přeci není Ukrajina. S takovými fasádami domů, s takovou zjevnou podobností do našich jako by ani neopustil republiku. Vždyť i Josef Hlávka tady stavěl. Budova university, jež byla založena v 19. věku, hovoří za vše. Duchovní svatostánek s červení cihel a zelení parku doslova láká ke studiu. Aspoň náhlédnout by se chtělo. Z našeho nápadu se netěšíme dlouho. Totiž ochranka resolutně požaduje sjednanou schůzku uvnitř. Škoda. Jen se přiblížit budově je nám tedy zapovězeno. Teď mně napadá, chtěli jsme přeci za Hlávkou. Padlo by jméno na úrodnou půdu?

Obědváme. Popíjíme pivo. Pochutnáváme si na obém. Vše vyřešeno. Hotel. Kam se dále vydat. Prostě paráda. Máme neskutečnou radost za fungující infocentrum. Byť by šla komunikace na slovanský způsob, volíme angličtinu pro prověření, zda i ostatním jsou s to pomoci. A taky že jsou. Leták vyhotovený v němčině pro nás, putující, podává vědomost o všem potřebném.

Touláme se těmi dávnými uličkami, kde by se třeba ještě našel starý Žid Kohn. Většinu z nich potkal smutný a, žial, tak známý osud, že to mnohému ani nepřijde zvláštní. Co by nám řekl mladý Celan, bychom dorazili v jeho patnáctiny? Dovedl by si představit, co vše se přihodí?

Zástavba v Černovicích  •  Foto: GRAZER

Ale nechme být mrtvé. I dnešek tu potřebuje neustrnout. Na náměstí potkáváme protestní stánek za Juliji T. Tu jí nedají zahynouti. V čas naší návštěvy ještě nestonala v arestu. Teď sice leží oranžový sen v troskách, ale neztrácejme naději, myslí si tady. Možná si budoucnost vyboxují. Proč ne?

Nicméně dnešní Ukrajina již není tím divokým Východem, co snad mohla symbolisovat vísa v 90. letech. Cestovat sem se smí bez úřední šikany a lidé jsou za takové šťastni. V Černovicích rozhodně. Dnes památka UNESCO, jíž se staly po našem odjezdu. Své ocenění si zaslouží. Čtvrtmilionová metropole Bukoviny nás dnes zcela uchvátila. Zítřek se ponese v podobném duchu.