Návrat na Ukrajinu XI.
Pro předchozí díl klikněte sem.
Černovice, druhý den. Druh konsumuje kvašáky. A to jsem si myslel, že já jsem ten experimentující. A zapíjí je kyškou. Zvláštní apetit, věru! Tu kombinaci jsem mu už včera vytýkal. Ale obé jej vůbec nepoznamenává. V průběhu dne se mu nic neděje. Přežil bez úhony.
Opouštíme pohodlné apartmá hotelu. Jen pro ilustraci, náš pokoj disponoval i sejfem. Opravdu marně jsme si lámali hlavu, čím bychom jej naplnili. Že by ty naše dva české pasy patřily až tak skrýt? Platba už kartou proběhla včera, tak jen hezký úsměv recepční, co nás zbavuje klíče. A bagáž uložit na vokzál, odkud se nocí vydáme do Lvova/Lembergu. Přiznejme, že vlaky sem se vozí nezávislou trakcí. Těžké dieslové lokomotivy a rychlík o patnácti vozech do Moskvy. Ale také nemožně (či úžasně, jde o názor) pomalý vláček do blízké Oknice v Moldavsku, co mnohokrát mine hranici. To by bylo svezení.
Teď však po svých ponovu na exkursi. Lístky! To je nápad! A ukrajinsky název naší vlasti pak přenecháváme snaživé místní v centru. Ať to trochu vypadá. Naše značně neumělá azbuka by asi mohla mást. Kam by pak pozdrav došel?
Co nás ale opravdu dovede rozveselit a ano také téměř vyděsit, je cena, kterou si účtují za pivo značky Stella Artois. Jasně, není sice místní, ale po lvivském a oboloni máme nárok na trochu toho Západu. Totiž tady si za ni počítají zhruba 14 korun. Trochu skepticky si ji prosíme u obsluhy našeho věku. A podezíravost, kupodivu, není na místě. Chutná jako ta naše licenční. Pak tedy lituji jediného. Svého zarytého nekuřáctví. Zde by jej měli u cizinců zakázat. Za drobný obolus, jedno euro, si koupíte velblouda standartního balení. A tak aspoň tu vodní dýmku, bych rozhýbal běh hospodářství.
Míjíme německý dům. Těší nás přednost ukrajinštiny němčině. To by asi málokdo hádal. Potkáváme také stejnou budovu, co slouží Židům. Černovice jsou v jejich dějinách velmi důležitým bodem. Roku 1908 se tady sešla izraelitská inteligence na historicky první vědecké konferenci jazyka jidiš, tedy řeči východoevropských Židů. A tabule s ukrajinštinou až na druhém místě. Ta organisace nás těší. Už brzy, naštěsí ne zde a naneštěstí ve městě o tolik větším, se přesvědčíme, že to rozhodně není pravidlem.
Vše hezké se tak brzy končí. Želíme odjezdu. I bychom tu, toulaví, spočinuli déle. Leč čekají nás ještě jinde. Nezpěčujeme se, jsme spokojeni s první černovickou návštěvou. Vždyť člověk se tak rád vrací.