Návštěva ledového krasavce.

O jakého ledového krasavce se asi jedná, říkáte si asi. Nebudu vás ale dlouho napínat a v následujících řádcích zjistíte, koho jsem tak nazval.

Poměrně nedaleko od mého bydliště, v Ústí nad Labem, konkrétně nad místní čtvrtí Vaňov, se nachází jeden z několika vodopádů v Českém středohoří. Byl pojmenován Vaňovský vodopád, dle již zmíněné čtvrti. Jeho výška činí 26 metrů, takže se nejedná o žádného mrňouse na naše poměry v Českém středohoří.

Po každé, když přijdou dlouhodobé mrazy, se tento vodopád změní v ledového krasavce, za kterým se vypravuje docela dost lidí, aby se pokochali touto nádherou. Mezi tyto návštěvníky jsem se taktéž zařadil. 

Začátkem března, konkrétně čtvrtého dne tohoto měsíce, jsem sedl do auta a vyrazil na návštěvu zmíněného vodopádu. Cesta z Velemína do Vaňova trvá přibližně 20 minut autem, což není dlouhá doba. Auto jsem odstavil pod Vrkočí, dalším místním unikátem v podobě skalního útvaru. Zaparkovat bylo ale docela složité, aut už tu bylo několik a hlavně, když někteří řidiči parkují, jak se jim zlíbí…. Některé vlastníky řidičských průkazů bych vrátil do autoškoly, aby se tam opět naučili parkovat. Ale to jsem odbočil.

Následně jsem se vypravil po značené cestě, jediné přístupové k vodopádu z Vaňova, nahoru. K mému ne moc velkému překvapení jsem zjistil, že má kondička přes zimu opět ochabla- podle toho také tento krátký výstup vypadal. Funěl jsem, hanba mluvit. Musím začít opět víc chodit, jezdit na kole, tohle prostě nejde.

Když jsem se pomalu ,,doplazil“ k vodopádu, spatřil jsem kromě jeho krásného ledového ,,ohozu“ i velké množství lidí. Hned mě napadla myšlenka, že to bude docela boj, si tuto krásu bez lidí nafotit. Vyčkávání se mi ale vyplatilo a několik snímků samotného vodopádu se mi podařilo pořídit. Při pohledu zpět na cestu odspoda jsem si říkal, že jsem měl ještě štěstí. Přicházeli další návštěvníci a pod vodopádem se to začalo docela zahušťovat. Sebral jsem se tedy a šel se podívat na výhlídku na skalním útvaru Vrkoč. Zde byl už klid, byl tu jen jeden pár, který mě požádal, jestli bych je nevyfotil- ochotně jsem jim vyhověl a asi další dva lidé, nic víc. Výhledy byly v oparu, ale to základní, Masarykovo zdymadlo, hrad Střekov, byly vidět. Z Vrkoče jsou krásné výhledy, řeka Labe zařezávající se do hlubokého Labského údolí je něco nádherného.

Po pokochání jsem se vypravil na zpáteční cestu. Dole jsem sedl do auta a vrátil se pět domů do Velemína. Byl to takový malý výlet, ale i ten se počítá, alespoň jsem zjistil, jak je na tom má kondička po této zimě-nezimě.