Návštěva přírodní rezervace Březina.

Letošní zima opět očividně nebude mít asi moc dlouhého trvání, soudě dle téměř Jarního počasí, které v poslední dny zavládlo, alespoň u nás v Českém středohoří. Ono to ale v poslední roky není nic, co by nás mohlo nějak překvapit. Jednoduše, když už nám takové počasí zavládlo, není ke škodě, udělat si takovou předjarní procházku, například do míst, která v pravé zimní období, tedy i při řádné sněhové pokrývce, nebývají zrovna moc dobře přístupná. Jedno z takových míst je i nedaleko od mého bydliště. Jedná se přírodní rezervaci Březina. Ač není tak daleko, nebyl jsem schopný toto rozsáhlé území navštívit. Ale konec výmluv, musím se tam konečně vypravit, asi tak jsem to v daný moment viděl.

Na tento výlet jsem opět vzal mého věrného společníka, fenku Rinu, jak jinak. Cestu jsme si částečně urychlili autem, kterým jsme dojeli k rybníkům pod hradem Kostomlaty (Sukoslav) a odtud jsme už vyrazili konečně po svých. Cesta pěšky z domova by nám, ač to přímou čarou není moc daleko, zabralo hodně času, proto jsem využil svého vozidla.

Slunko se činilo, jak mohlo, ovšem přes stromy a horu Kleč (721 m.n.m) se jeho paprsky nemohly dostat, takže jsme první, nejnáročnější část našeho výletu museli jít v lezavém stínu. Chůzí jsme se ale jakžtakž zahřáli. První zajímavostí při našem putování byl sesuv na severním svahu třetí nejvyšší hory Českého středohoří- Pařezu (736 m.n.m.). Je to obdobný jev, s jakým jsme se mohli setkat za vsí Dobkovičky, ovšem rozdíl je v tom, že sesuv na Pařezu je přirozený, na rozdíl od toho za Dobkovičkami, kde za sesuv může člověk, příčiny tohoto maléru zde ale odmítám rozebírat, stejně to sem nepatří.

Sesuv na severní straně Pařezu nás ale zmátl. Stará cesta, i podle zelené turistické značky označující naučnou stezku Březina, vedla v místě, kde se ,,uvelebila“ ta halda zeminy a kamení. Najednou zjišťuji, že musíme jít přes sesuv. Ale ještě, že nás to sem zavedlo. S toho sesuvu jsou totiž krásné výhledy na hrad Kostomlaty (Sukoslav). Když jsme přelezli přes sesuv, na druhé straně jsem zjistil, kudy vede nová trasa. Ale to už je jedno, vzali jsme to holt ,,po staré“.

Dál už jsme s Rinou stoupali opět po naučné stazce hezky proti kopci. Kličkovali jsme mezi tekoucí vodou, která si to odněkud mířila dolů proti nám (na horu asi sotva). Tahle kličkovaná naštěstí netrvala dlouho a následně jsme se konečně ocitli na hlavní cestě, značenou dále i modrou turistickou značkou.

Slunko nás pořád vábilo, ale stromy mu pořád bránily proniknout k nám jeho hřejivými paprsky. Dlouho to už ale netrvalo a mohli jsme si konečně této životodárné hvězdy užít. Rozcestí u Velké Jedle bylo už slunkem pěkně zahřáté. Po zjištění, kudy máme jít dál, jsme dále pokračovali k našemu hlavnímu cíli, Vojenskému (Březinskému) rybníku. Po chvíli chůze po rovné cestě jsme se dostali na hranici bývalého vojenského prostoru, který se dříve na Březině nacházel. Dnes už to tak není, ovšem památky v podobě brány a zbytky plotu jsou patrné dodnes.

Na dalším rozcestí jsme museli jít vlevo, kde začíná kaštanová alej. Je to hezké, příjemné místo- cesta lemovaná stromy. Při pohledu vpravo na nás skrze stromy vykukovala hlavní velká louka, jenž je symbolem Březiny. Na jaře na této louce a v jejím okolí spatříme neuvěřitelné divadlo v podobě tisíce bledulí. Na ty jsme ale tentokrát s Rinou nenarazili. I když počasí připomínalo jaro, takhle brzo ty krasavice ještě nevylézají, musíme si tedy ještě počkat. Ono to ale uteče, čas nezastavíme, i kdybychom se na hlavu stavěli.

A jak tak koukám, už jsme u našeho hlavního cíle- Vojenského rybníku. Vpravo od cesty rybník, vlevo zbytky vojenských budov. Moc hezký pohled na ně není, takže jsme s Rinou raději rychle přešli Doprava k rybníku. Ten byl ještě pokryt ledem, ozařený slunkem.Vznikl s toho takový zvláštní nepopsatelný výjev.

Po prohlídce rybníku a jeho blízkého okolí jsem se pustil do jedné činnosti, která se později ukázala, jako málo reálná- hledání pramenu Milešovského potoka. Když jsem tak pořád pátral, došel jsem k názoru, že Milešovský potok vzniká z více pramenů, kterých je na Březině velké množství. No což, také užitečné zjištění. Následně jsme se s Rinou zašli podívat na hlavní březinkou velkou louku, z které jsme po prohlídce vyrazili zkoumat i její širší okolí. Mým hlavním cílem byly nějaké výhledy do kraje. Jenže, dlouho se nám nic nedařilo objevit. Když už jsem to skoro vzdával, v dálce se pohnulo stádo muflonů (alespoň myslím, že to byly mufloni) a při pohledu směrem, kde se nacházeli, jsem spatřil to, po čem jsem pátral, výhledy. Děkuji lesní zvěři. Výhledy nebyly úplně ideální, trochu překážely stromy, ale hlavní, královna Českého středohoří Milešovka, byla vidět.

Po pokochání výhledy jsme s Rinou pokračovali v dalších objevech. Jenže, jak si tak kráčím, najednou sem si pěkně nepohodlně ustlal na zemi. Byl to mžik, noha mi ujela na skrytém kousku zledovatělé zemi a už jsem odpočíval. Projela mě pravou nohou docela nepříjemná bolest, ale strážní andělé opět nade mnou stáli, takže s toho nebylo nic vážného, kosti zůstali celé a tu bolest jsem následně rozchodil. Když už jsem poděkoval lesní zvěři za výhledy, tentokrát musím také poděkovat strážným andělům, že nade mnou bděli, jsem přeci jenom slušně vychován…. Námitky se nepřijímají.

Při dalším průzkumu jsme narazili ještě na další výhledy, i když také omezené stromy- nejsem ale náročný. Návštěva Březiny byla na konci, takže jsme s Rinou zaveleli ke zpáteční cestě. Ještě, než jsme došli k autu, zastavili jsme se na sesuvu, abych se ještě jednou podíval na kostomlatský hrad.

Tak jsem konečně navštívil dlouho odkládanou Březinu. Návštěva se vydařila a to je to hlavní. Určitě se sem vypravím znovu a to až začnou kvést bledule, tohle divadelní představení si nehodlám nechat ujít.