Neapolský záliv a Řím, Part 1 (Tivoli, Caserta a Vesuv)

První díl cestopisu o nádherných - a skvostnými památkami hustě protkaných - místech jižní Itálie, na kterých jsem se pohyboval počátkem druhé poloviny září roku 2009, se mi vůbec nepsal dobře a ani fotografie na Rajčeti jsem nebyl schopen doplnit vtipným a úderným slovem. Ne, že by se snad zájezd s jednou – dnes již neexistující – brněnskou  CK nevydařil nad očekávání; právě naopak, tuto CK jsme si velmi oblíbili a do světa s ní vyrazili ještě několikrát. Nemohl jsem si stěžovat ani na počasí, i když úvod cesty vypadal v tomto směru přímo katastroficky, ale prostě jsem upadl do jisté deprese. První slova tohoto textu jsem totiž začínal psát těsně poté, co Slavia, samozřejmě naprosto nespravedlivě, prohrála v derby pražských „S“. Toto trauma je dnes naštěstí již dávno zapomenuto a v tabulce minulého ročníku ligy se již rudošský spolek z Letné potácel v tabulce daleko za sympatickým týmem z Vršovic … a v současné době je tomu nejinak. Toliko krátký úvod (koneckonců Itálie je zemí fotbalu zaslíbenou), po kterém následuje text starý již téměř devět let …

V úterý 15.9.2009, ve velmi časných ranních hodinách, opouštím rodný górodok a mířím k Brnu, odkud se odjíždí. Se mnou jede jako doprovod duo blond-girls (tedy má nejdražší - to samozřejmě musím napsat, protože to taky bude číst - manželka a švarná švagrová) a řidič, kterého nám v první etapě cesty dělá švagr Slávek. Ten se ovšem již dalších etap nezúčastnil a vrátil se hned do rodných luhů a hájů. Z Brna pak odjíždíme s obavami, protože pro místa, kde se máme pohybovat, slibují meteorologové minimálně na středu a čtvrtek bouřky, přívalové deště a odporně černou oblohu. A přitom ve čtvrtek si mám plnit jeden ze svých velkých snů, návštěvu Pompejí. Vždyť o ní zpívá i Vláďa Mišík.

Úterý je dnem, který celý trávíme v autobuse, takže déšť přes drtivou většinu území Rakouska nám ani nevadí. Alpy vidím přibližně ve stejné podobě jako měsíc předtím na cykloputování s Bobem, a tak přestávám věřit, že zde bývá někdy i modrá obloha a veškeré letní fotografie proto považuji za pouhý počítačový prodejní trik. Před hranicemi s Itálií se to začíná mírně trhat a na italské straně už jsou Hory jako na reklamních prospektech. Připojuji se k jednotlivcům, kteří pořizují první snímky přes okna "naší" Bovy, a v té chvíli ještě netuším, že si těchto fotek moc neužiju (blíže později). Kolemsedící se mi chlubí kapacitou karet kolem 3.500 snímků a já zůstávám, zatím, klidný. Již za tmy dojíždíme k hotelu Belmondo (Jean Paul ale přítomen nebyl), nacházejícímu se nedaleko města Tivoli, a já hned nabývám přesvědčení, že i v tomto hotelu, který má jen 2 **, se budu mít podstatně lépe, než ve Formulích a hostelech, které používají některé CK ze Šumperka a jeho okolí. Minimálně velká terasa a vlastní sociálka na každém pokoji mě k tomu opravňují. A má být ještě lépe. Bohužel pro počasí venku tato informace zatím neplatí.

Středeční ráno (16.9..2009) nezačne zrovna nejlépe. Radostně vybíhám na terasu našeho apartmánu a děkuji Bohu, že jsem si už dal velkou slivovici. Venku odporně lije, ale takhle to bolí přece jen o něco méně. Po – alespoň pro mě - nechutné snídani (bulka s máslem a marmeládou našince rozhodně nepotěší, a to jsem ještě netušil, že tuto kombinaci budu vidět na stole každé ráno) a dobré kávě nasedáme do autobusu. Po druhé slivovici mám příjemný pocit, že déšť postupně slábne. Naštěstí to není jen pocit a zbytek dne skutečně trávíme sice pod zataženou oblohou, ale suchou nohou. A navíc je opravdu příjemné teplo.

První naší programovou zastávkou je Hadriánova vila (Villa Adriana) u města Tivoli. Tato císařská rezidence, jejíž podoba byla inspirována slavnými stavbami starého Řecka a Egypta, pochází z I. poloviny 2. století a dosahuje rozlohy cca 120 ha. Z výkladu průvodce slyším, bohužel, jen menší část, ale to už je úděl nás fotografů. A protože je nás tam takových povícero (a je s námi i švagrová), slyším od své drahé polovičky méně nelichotivých slov, než bývá obvyklé. Největší úspěch slaví části s vodními plochami, tedy kruhové vodní divadlo a Kanópos, zdobený sochami. Zajímavé je i muzeum (kde ovšem kroužící strážci nedovolují fotit - i já jsem to zvládl jen asi 4x) a lázeňská část. Pro nás, příznivce zřícenin, je to ale malý EDEN (fuj, zase to prohrané derby) a malá pozvánka na zítřejší Pompeje.

Naše cesta pak pokračuje do Caserty. Ozdobou města je barokní královský palác (Palazzo Reale), který je vlastně italskou obdobou zámku ve Versailles. zajímavostí je, že se v jeho interiérech točily, mj., scény z filmu Star Wars: Epizoda I - Temná Hrozba. K zámku přísluší anglický park s průzorem o délce 3 km a vodními kaskádami, vrcholícími fontánou bohyně Diany. Sice opět chybí sluníčko a modrá obloha (zrovna tady ovšem celkem hodně), ale když jsme byli ve Versailles, tak i pršelo. Více mě mrzí, že nedaleký tříposchoďový akvadukt není součástí „exkurze". Tím je denní program vyčerpán a odjíždíme se ubytovat. Hotel na „horním" předměstí Gragnana má sice 3*** hvězdičky, ale je přibližně na stejné (pro některé prý spíše horší) úrovni, jako, již popsané, Belmondo. Ovšem jeho poloha je úžasná. Kolem pohoří Monti Lattari a z pokojové terasy fantastický výhled na Neapolský záliv (přes Santa Maria La Carita, Torre Annunziate, Torre del Greco a další městské aglomerace až k Neapoli) a jedinou činnou sopku na evropské pevnině, tedy Monte Vesuvio - slavný Vesuv. Večer je už krásně, svítí hvězdy, cigárko, slivovička i pivečko na terásce chutná a o to více se těšíme na zítřejší program. Na slova průvodce, že jediný mrak na obloze vypadá bouřkově, si vzpomeneme až asi o půl 3 ráno, kdy nás vzbudí hromobití, doprovázející bouřku. A k tomu prší a prší …

Naštěstí jen asi do půl šesté, takže ve čtvrtek (16.9.2009) vstáváme do slunečného rána. Sice je mírný opar, ale začínáme být optimisty. Protože je zde prý občas hezky jenom ráno a později už vítězí Smoke On The Water, vyrážíme celkem brzo (zase po tom sladkém blivajzu na snídani) autobusem k úpatí vulkánu, jehož základ tvoří sopka Monte Somma. Dnešní vrchol je ve výšce necelých 1.300 m.n.m. (původně to bylo údajně přes 3.000) a poslední výbuch je datován do roku 1944. Autobus nás vyveze až překvapivě vysoko, ale posledních cca 160 m převýšení už musíme překonat po svých. Počasí nám přeje, cestou předbíháme tři italské výpravy, které nejsou na tempo jesenických horalů evidentně zvyklé. Nahoře nakoupíme pohledy (i s vrcholovým razítkem), movitější švagrová i dary pro svou početnou rodinu. Taky ochutnáme víno, už jen proto, že je údajně ze svahů Vesuvu a s příchutí síry (a taky, samozřejmě, pro ten pocit zbohatlíka, který si zachlastá i vysoko nad Pompejemi). V soudcích nabízené oba dva druhy se dělí dle zavěšených štítků na red a white. Objednávám si rosso a mladý Ital mi s radostným voláním "ja, ja, červone" točí ze soudku bílé. Na druhý pokus je už úspěšný, česky mi poděkuje za odevzdanou tvrdou měnu a já se oddávám ochutnávce. Bohužel, kromě mých spolusouputnic se přidává i několik kousků černožlutého bodavého hmyzu. Dopíjíme proto celkem rychle (žádná hitparáda to stejně nebyla) a vydáváme se na zpáteční cestu.

Tuto část italské expedice ceníme celkem vysoko, jenom mou radost zkalila slova kolegyně, která v té době byla na Stromboli, že viděli i ono barevné vystoupení sopky (výtrysky lávy jsou tam prý 2-3x za hodinu), zatímco ta "naše" vypadá spíše jako uzavřený povrchový důl. Potom už jenom čekáme asi půl hodiny u autobusu na jednu zbloudilou duši. Holky si skočí na záchod, já pro suvenýry. Zbytek času trávím - s plechovkou jedenáctistupňového Kozla v ruce - odbornou debatou na téma úroveň českých a moravských pivovarů s řidiči autobusu a náčelníkem výpravy. Díky tomu jsem byl později tímto skvělým průvodcem upozorňován na lepší značky pěnivého moku i na obchůdky, v kterých se nakupovalo lépe a levněji. Hlavně v centru Říma se to opravdu hodilo.

No a potom již nasedáme do autobusu a, za mírně se horšícího počasí, ujíždíme z "rachotícího" vulkánu směrem k hříšnému městu, které sopka (napadlo mě zahltila a tím i Jára Cimrman) potrestala, tj. k Pompejím. Ty už ale budou obsahem 2. části tohoto vyprávění.

(psáno v září 2009)