Nebezpečí na souši

Během našeho cestování jsme často slyšeli o mnoha amazonských záhadách. Každý den tady někdo vidí neidentifikovatelné létající objekty. Snad každý má přítele nebo příbuzného, který nějaký viděl.Obzvláště časté jsou roje tisíců maličkých hvězdiček, které se vznášejí nad hladinou řeky. Pohybují se společně ve tvaru létajícího talíře. Mnoho lidí tvrdí, že je právě toto UFO zavedlo do bezpečí. Dokonce i guvernérka říká, že jí a jejímu manželovi toto UFO jednou při plavbě řekou za strašlivé bouře zachránilo život.

Ale nejen záhady se pojí s životem na řece. Jsou tady i reálná rizika. Samotný název naší lodi „Piraiba“ označuje rybu, která je dost velká na to, aby pozřela celého člověka najednou. Mnoho lidí mě varovalo před těmi obrovskými masožravými rybami, které občas sežerou nějakého nešťastníka, který spadne do vody. Piraiba váží až 350 liber (asi 159 kilogramů), má velikánskou tlamu a ráda plave podél břehu. Je to obzvlášť nepříjemná ryba.

Příbuzným piraiby je kandiru – maličký sumec s tlamou ve tvaru vývrtky. Vplave vám do některého z tělesných otvorů, kde se vám díky svým ostnatým žábrám uhnízdí, dokud není odstraněn chirurgicky. Je to celkem běžné.

Indiáni nás naučili, jak se při procházení džunglí ochránit před hadím uštknutím. Lesní stezky jsou úzké, takže skupiny lidí musí procházet po jednom. Spící had může být vyrušen prvním z řady. Další osoba ještě projde a třetí je pak často uštknuta. Takže nejdřív šel jeden, pak druhý, potom byla mezera, a až pak třetí. Protože jsem vůdce skupiny, byl jsem právě ten třetí. Co si pamatuji, tak asi třikrát jsem viděl svinutého hada připraveného ke kousnutí.

O některých stvořeních, jako například o velkých ještěrech, jsme jen slyšeli, ale nikdy jsme je neviděli. O existenci těchto ještěrů nemám žádný důkaz, ale minimálně v polovině z padesáti osmi vesnic, které jsme navštívili, jsme o nich slyšeli. Vždycky nás varovali, když jsme šli někam, kde se ještěři vyskytovali. Amazonské kočovné kmeny odhadovaly, že jsou ještěři asi sedm stop (asi 2 metry) vysocí a asi patnáct stop (asi 4,5 metru) dlouzí. Tito lidé se při svém cestování džunglí dostávají do míst, kde žádný bílý muž ještě nikdy nebyl. Džungle je velmi rozlehlá a hluboká. Ještěři jsou známí tím, že jsou schopní najednou sníst velké rostliny, nebo dokonce stromy. Když jsem o tom slyšel poprvé, myslel jsem si: „No jo, indiáni. Jsou to jen prostí lidé a tohle jsou pouhé historky.“ Ale o ještěrech nám řeklo tolik lidí. Byli to milí, prostí, bohabojní lidé, kteří žili v souladu s přírodou. Pojem korupce jim byl cizí a většinou mluvili pravdu. Nikdy nás nijak nepodvedli, takže jsem neměl důvod nevěřit, že ti dinosauři někde v Amazonii opravdu žijí.

Tu první noc jsme už o půl deváté všichni spali. Všichni kromě kapitána, který tiše řídil naši loď směrem na západ, směrem do neznáma. Druhý den jsem brzy ráno vešel do chrámu a byl jsem překvapen nádherou, s jakou se Božstva vyjímala na tom překrásném místě. Okna byla kolem dokola celé naší lodi, a jak vycházelo slunce, poprvé jsem uviděl scenérii džungle všude okolo nás.

Do svého deníku jsem napsal: „Zdá se, že jsme v bažině spolu s tisíci různými druhy hmyzu. Jedna úžasná věc, kterou tady na řece prožíváme je, že vidím tolik rozličných forem života, které jsem nikdy dřív neviděl, dokonce jsem o nich ještě nikdy ani neslyšel. Je to až zvláštní, že jsem žádné z těch zvířat, ptáků a hmyzích druhů neviděl v žádné knize, které jsem za svůj život přečetl. Dokonce jsem je neviděl ani v žádném americkém či evropském zoo, a tady je máte všechny za oknem hned, jak se probudíte. Ani se nebojím. Všechno to vypadá být zařízeno tak přirozeně a pobyt uprostřed téhle divoké džungle na mě má uklidňující účinky. Jako bych byl v minulém věku – Satja-juze, Trétá-juze nebo podle vědeckých odhadů v pravěku.V této džungli se za tisíce let nezměnilo vůbec nic.Všepronikající civilizace je mi teď tak vzdálená…“

Když jsem začal oblékat své Božstvo, ucítil jsem velmi silně svou závislost na Něm. Nebezpečí je na každém kroku a já vím, že potřebuji Jeho milost. Jak jsme pluli po řece, pocítil jsem vděčnost za to, že můžu Boha oblékat právě tady.

Po přednášce jsem hodně dlouho mluvil s oddanými. Řekl jsem jim: „Pokud máme být úspěšní, musíme fungovat jako vojenská jednotka.“ Po dvou a půl dnech cesty jsme si uvědomili, co tady vlastně děláme. Přišli jsme kázat do Amazonie, a když jsme opustili Manaus, opustili jsme také veškerou civilizaci, což znamená, že tady v džungli neplatí žádné zákony ani řád. Když jsme navštěvovali vesnice, věděli jsme, že tam nebude ani policie, ani armáda, která by nás ochránila. Nic. Samozřejmě že indiáni nebyli stejní jako před stovkami let. Mnoho lodí už plulo Amazonkou a s místními lidmi obchodovalo. Mnozí dokonce nosili západní oblečení. Ale je jedno přísloví: „Můžeš vzít člověka z divočiny, ale nemůžeš vzít divočinu z člověka.“ Jejich kontakty se západní civilizací byli minimální. Takže se dá říct, že to byli stejní indiáni jako před tisíci lety.

-----------------------------------------------------------------------

Úryvek z knihy Bubnování na Amazonce, Indra Dyumna Swami.Vydalo nakladatelství RadhaRaman Publishing © 2004.Publikováno se svolením vydavatele. Ke koupi zde (cena jen 30 Kč):http://www.radharaman.net/knihy/amazonka.php

Fotogalerie