Nejen Jeseníky tour

Nejen den první ... spálené

Ten výlet se zrodil z nudy. Nuda je věc typická pro všechny postpuberťáky. Okolí se stalo imunní vůči jejich výstřelkům, a tak jsou užíráni nicneděláním a nuděním se. Trasu, jež vedla přes Praděd a Smrk Na Kralický Sněžník, jsem, jakožto typický student střední školy, zkopírovala odsud. Bylo však nutno ji upravit, neboť nemůžete po dvou neplnoletých dívčinách chtít, aby se trmácely sto kilometrů lesními pěšinami, či snad, nedej bože, spaly v lesích.

Tudíž se z původního bláznivého plánu pro turisty profesionály, stal bláznivý nápad pro turistky začátečnice, které požadují sprchu, lehký batoh a trasu pod 25 kilometrů za den, neboť již po druhém dnu začínají kulhat, což je způsobeno přebytkem puchýřů na místech, kde by je nikdo nečekal. Proč se harcovat po různých hotelech s plným batohem, když by v jednom mohly zůstat a na výlety vyrážet nalehko? Protože pocit z běhání koleček po stadionu se zdaleka nerovná tomu, když z bodu A doběhnete do bodu B.

Nejdůležitější informací v tomto cestopisu je, že slova: „na hory si vezměte rozchozené boty,“ jsou absolutní pitomostí. Puchýře se dělaly jak v nových, tak v rok intenzivně bez puchýřů používaných „trekovkách“. Za zmínku však stojí fakt, že v obou případech bylo puchýřů, otlaků a podobných legrácek více na nohou levých.

Jelikož jsme dívčiny pečlivé a svědomité, nejen, že jsme rezervovaly ubytování, ale nakoupily jsme i pláštěnky s gumičkou kolem rukávů a sprej proti hmyzu. Také jsme si daly práci s hledáním sprchového gelu, kterým je možno umýt i vlasy, jelikož jsme nechtěly táhnout láhev šamponu a ještě sprchového gelu, přičemž by šampon byl použit pouze dvakrát. Tento požadavek byl poněkud problémový, ale naštěstí se nám podařilo objevit Adidas Hair&Body. Voněl po citronech, a tak prošel náročným čichovým testem. I přes důkladnou přípravu jsme až večer před odjezdem ke svému velkému údivu zjistily, že se do Přerova máme přepravovat autobusem, ačkoliv jsme si byly jisty, že to měl být vlak. Vše se nakonec ke spokojenosti Českých drah vyřešilo, neboť ve správný čas jelo oboje. Dokonce i na ten pečlivě kupovaný sprej proti hmyzu jsem si ráno na cestě mezi borůvkovou buchtou a zubní pastou vzpomněla.

Pak vše šlapalo až na zádrhely jako zakutálené jablko zdravotníka jednotky hned v prvním vlaku a hledání toalet na vlakovém nádraží v Přerově. Ač jsme znaly cesty pro přesuny mezi vlakovým a autobusovým nádražím a oplývaly jsme i mapami Klubu českých turistů číslo 53 a 55, najít zdejší toalety se nám podařilo až při vzpomínce na rané dětství, kdy jsme skrz tento kolos putovaly s babičkou domů z prázdnin.

Naše pěší putování začalo zcela neoriginálně u Skřítka. Zde také vznikla první budoucí společná fotografie. Vlastně první den vzniklo nejvíce fotografií. Nejprve byla zvěčněna klikatá stezka pro turisty, ačkoliv hned vedle byla rovná cesta a poté nejhezčí zážitek dne Ztracené kameny. Opravdu se nám líbily a chvílemi jsme měly pocit, že snad ani nejsme potomky Čechů, ale Japonce a Američanky. Neustálé „Jé!“ a „Ó“ bylo přerušované jen pomyslným zvukem cvakání spouště fotoaparátu. Jelikož bylo horko a my ještě nebyly zběhlé ve zdolávání kopců, předběhla nás hned v půli prvního svahu fyzicky velmi zdatná turistka, na níž nás upoutaly především vysoké podkolenky. Na konci dne jsem měla odhalit důvod její podivné garderoby. Omluvou pro naši pomalost snad mohly být trochu větší batohy, anebo vysoká spotřeba borůvek, podle kterých jsme se promptně přejmenovaly na Borůvky.

Předměty, o kterých jsem nikdy neslyšela, byly sněžné tyče, které se mi velmi líbily, snad i víc než důvod, proč jen jedna část svahu je osázena klečí. Poprvé jsem ji viděla na živo a byla nadšena, že to nebyl jen výmysl poťouchlých učitelů biologie na druhém stupni základní školy. Onen důvod byl prostý. Jeden pokrokový správce panství osázel svou polovinu svahu již zmíněnou klečí, aby zabránil lavinám. Druhý, neméně osvícený a pokrokový, chtěl zachovat původní tvář KRAJINY, a tak nic nesázel a navíc ušetřil.

Za zmínku též stojí, že celou cestu kolem Pecného, Jelení studánky a Petrových kamenů jsme šly proti davu turistů. Nevadilo nám to, avšak když jsme při sestupu k Ovčárně, kde se lidé začali povážlivě rojit, odpočívaly a kolem nás proběhla ona ranní „ponožkatá“ turistka, vážně jsme se zamyslely nad frekvencí našich pauz a shodly se na tom, že by k večeři bodly boloňské špagety. Na ty jsme si však ještě musely počkat, neboť nejprve bylo zapotřebí překonat dálnici na Praděd, který se mi líbil čím dál, tím míň. Již z protějšího svahu jsem si všimla, že jsem si jej trapně popletla s Ještědem a má neláska k němu ještě vzrostla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nejdřív musím dolů a až potom nahoru. Pohled na neutěšený vzhled nejvyššího bodu Moravy, jsem si vykompenzovala okurkou, která utěšeně utěšila můj hlasitě protestující žaludek. Ten mi totiž již ráno ve vlaku připravil horkou chvilku. Jako by nestačilo ono již zmiňované zakutálené jablko! Vláček stál tiše vprostřed polí a v tom někomu začalo opravdu hlasitě kručet v břiše. No jo, jela jsem již přes hodinu vlakem a ještě jsem neměla svou svačinu. Tím však odbočuji od Pradědu. Výhled nebyl až tak špatný, ale metelily jsme si to v rámci možností rychle pryč, neboť na nás začínala doléhat únava způsobená časným ranním vstáváním.

Konečně jsme se doploužily ke Švýcárně. Tam, sotva stoje na nohou, jsme pozorovaly, jak v kuchyni přemýšlejí kam nás uloží, ačkoliv jsme předem telefonovaly a momentálně byly zralé svalit se jak zralé hrušky. Naštěstí pro nás nakonec přestěhovaly nějakého Honzu, a tak jsme mohly šťastně padnout. Ovšem nikoliv obličejem do špaget, neboť ty na jídelním lístku nebyly, ale do borůvkových knedlíků sypaných skořicí. Při večeři jsem velice inteligentně podle vlajky v jídelně odhalila, odkud pochází název chaty.

Poté jsme, jakožto správné háklivky, vyrazily otestovat koupelnu. Naštěstí splňovala naše prosté požadavky na teplou vodu a čistotu. Tam jsem také, poté co jsem neprozřetelně vyfrotýrovala nohy, čehož jsem hned vzápětí za tlumeného skučení litovala, zjistila důvod oněch vysokých ponožek. To aby si dotyčná nespálila lýtka. Ne obličej, ne ramena, ne ruce, ne stehna, ale lýtka. Přes veškeré pokusy o udržení se vzhůru, zahrnující plánování trasy na další den, počítání průměrné rychlosti, která zdaleka nedosahovala oněch předpokládaných pět kilometrů za hodinu a opravě okna tak, aby se dalo otevřít, načež byla zcela v souladu se současnou dobou zdravotníkovi přidělena také funkce krizového manažera, jsme odpadly v osm večer.

budoucí společné - dva lidé, nikde nikdo, jenom doma photoshop

Kusé informace

počet kilometrů: 19

čas: 6h 41min

průměrná rychlost: 2,78 km/h

výdaje: 288 Kč

Trasa:

Ztracené kameny

Ztracené kameny

Ztracené kameny

povrch Ztracených kamenů

směr Praděd (kopec prostřed)

svahy bez kleče

modravé dálavy - dálavé modravy

sněžné tyče

hořké zklamání

výhled z Pradědu - to nejhezčí na něm Den druhý ... promočené Vzbudila jsem se brzy. A potom ještě jednou, dvakrát, třikrát. Nakonec mě to přestalo bavit a před sedmou jsem se vybatolila z postele. Poučena z pondělí jsem se důkladně namazala opalovacím krémem a nahoru do batohu si dala kšiltovku. Takto nachystány jsme vykoupily zásoby půllitrových vod a venku před chatou je přelily do našich lahví, neboť minulý rok jsme neopatrně načepovaly v jednom horském hotelu a následující čtyři dny nám nikdo nezáviděl. Ranní mlha a chlad nás vůbec neznepokojovaly. Když jsme šly po hřebenu, vítr dul a viditelnost se postupně snižovala až dosáhla přibližně dvaceti metrů, počaly jsme mít obavy, které však rozehnal stoupající adrenalin a cesta dostala příchuť dobrodružství. Potkávaly jsme jen „krosnaře“ a „profesionály“. Ovšem pod jedním sešupem, kde se vzala, tu se vzala, kouzelná babička s hůlkami. Dostavila se ve čtyřech vydáních a nás to začalo bavit. Klínovec v mlze byl nádherný zážitek, ale bohužel jsem se doma dozvěděla, že to není Klínovec z televizního počasí. Ale i tak byla mlha nádherná. Před Červenohorským sedlem začalo mírně mrholit, což nám dalo příležitost vyzkoušet „profesionální“ pláštěnky na batoh. Od té chvíle jsme u těch, kteří absolvovali „Setkání v mlze“, začaly hodnotit profesionalitu podle způsobu přikrytí zavazadla. Někteří zakrývali, někteří ne, takže dělení bylo snadné. Jen kus před Ramzovou jsme měly problém. Člověk, který růžový dětský batůžek zakryje průsvitnou pláštěnku, profíkem je nebo není? V sedle nastala chvilková nejistota, neboť rozcestník nespolupracoval a přes cestu, kde jsme nakonec naši „milovanou“ červenou objevily, nebylo vidět. Pokračovaly jsme mlhou a náhle se vedle nás zjevil obrovský hotel. Takto husté mlhy jsme využily a beze strachu z nechtěných pohledů jsme přímo u rozcestníku nahradily kraťasy kalhotami. V Sedle pod Vřesovkou se spustil déšť. To, čeho turisté využívali jako cesty, se změnilo v horskou bystřinu, naimpregnované boty byly na nic, protože déšť stékající z pláštěnek po lýtkách (já se jich snad nezbavím) si tekl spokojeně vrchem a do komfortu měla nastalá situace daleko. Daleko byla také Ramzová. Přesněji řečeno jsme musely na Keprník, Šerák a pak jenom sejít do Ramzové. Takto jsem to psala domů. Má naivita neznala mezí. Nakonec jsme se pročvachtaly nahoru na Keprník a pořídily druhé budoucí společné foto. Též jsme úspěšně trefily na Šerák a zahájily šestikilometrový sestup k Ramzové. Mlha, déšť naštěstí ustal, vlevo sráz, vpravo příkrý svah, cesta kamenitá, nohy ochozené a mozoly. Nebyl to už adrenalin. Bylo to mučení. Bohužel však platí úsloví: „nahoru můžeš, dolů musíš.“ Po dlouhých hodinách jsme se dopotácely do údolí. Pohled na nás byl pro bohy. Zmáčené, neboť při přeháňce, která nás stihla v polovině sestupu, jsme neměly síly natáhnout si pláštěnky. Aspoň batohy jsme zakryly a ploužily se dál. Pohledy divé, mírné záchvaty smíchu, kulhání a snaha udržet se vzhůru. Měly jsme několik přání: jídlo, trafiku, teplo. První jsme navštívily jednu z místních restaurací. Již venku nás lákali na špagety Carbonare a Bolognese. Zamířily jsme ke vchodu, tam cedule „Restaurace za rohem“. Odkulhaly jsme za roh, kde byla stejná cedule a navíc šest schodů. Naštěstí jsme byly u cíle. Vyšly jsme po schodech a spatřily křesílka, svíčky, k našim uším dolehla tichá hudba. Chvíli jsme přemýšlely, ale nakonec jsme se rozhodly hodit pocit nepatřičnosti za hlavu a objednaly si horké kakao se šlehačkou. V o něco lepším stavu jsme se belhaly hledat penzion U Štefana. Přivítala nás milá paní, koupelna s rohovou vanou a zlatými kohoutky, pokoj se dvěma obrazy a noviny, za které jsme byly obzvlášť vděčné, neboť na trafiku jsme nenarazily a na další chůzi naše nohy neměly silové fondy. Zůstaly jsme při vědomí jen tak dlouho, abychom vyndaly nasáklé noviny ven z bot a dopřály si horkou sprchu. budoucí společné - dva lidé, nikde nikdo, jenom doma photoshop Kusé informace počet kilometrů: 21 čas: 7h 41min průměrná rychlost: 2,73 km/h výdaje: 544 Kč (300 Kč ubytování Švýcárna) Trasa: Červenohorské sedlo 6,5 km Šerák 8,5 Ramzová 6 km ráno u Švýcárny chodníček Klínovec hotel v mlze ani ne 30 metrů kostelík kilometr od Ramzové - zastávka na focení, neboť to nešlo dál Den třetí ... ztraceny Poté co jsme vyburcovaly paní majitelku ze spánku, vyrazily jsme kolem budovy ČVUT směrem nahoru na Smrk. Kolem cesty nebylo v nižších polohách borůvek, a tak jsme vtipkovaly na adresu mlsných „studentů“ ČVUT, až do chvíle, než se zezadu zespodu ozvalo funění. Po ohlédnutí obě dívčiny spatřily příslušníka opačného pohlaví, který za nimi běžel do kopce. Lehce se vyděsily, neboť rodiče je místo mokrými botami děsili zvrhlíky. Naštěstí pán profuněl kolem a nezabýval se dvěma Borůvkami 007, kteroužto přezdívku si přiřkly po včerejším dnu. Ještě však nebyl všem setkáním konec. Zanedlouho se ozvalo opět funění. Vynořil se druhý a měl s sebou i psa. Ten si nesl batoh a my dál zobaly borůvky. Počasí bylo oproti včerejšku nádherné. Ani zima, ani vedro, lehce pod mrakem, ale bez mlhy. Na Smrku spousta turistů, a pak už to bylo jen horší. Avšak pouze do okamžiku, kdy jsme u Medvědí boudy zahnuly řídíce se šipkou doleva. Po široké cestě jsme už osaměle pokračovaly dál a dál až k rozcestí. Tam však červená značka zmizela. Pátraly jsme ve všech směrech, ale červené značky nebylo. Šlo o nejdelší etapu z celého týdne, nohy bolely a my začaly být nervózní. Naštěstí jsme už šly po asfaltce, kde dokonce občas projelo auto. Možnost dostat se do Nové Seninky přes Kladskou bránu jsme odepsaly jako nereálnou a byly si jisté, že vyjdeme v Kunčicích, nějakých šest kilometrů od cíle. Tak to také skutečně bylo. V Kunčicích jsme nejprve potkaly skoro utrženou rýnu, které by si nevšimnul jen slepý, na které byla cedulka „Pozor rýna“. Stanovily jsme pořadí: jízdní řád, hospoda, rozcestník. Na první štaci jsme zjistily, že autobus jede za dlouho a jen k rozcestí. Na druhé jsme si objednaly kynutý knedlík s povidly, sypaný mákem. Jelikož cena za jeden byla 35 Kč, rozhodly jsme se, jsa hladovy po přestálé nejistotě, pro knedlíky dva. Když jsme poté uviděly knedlíky o průměru kompaktního disku, lehce jsme se vyděsily, ale nakonec knedlíky zmizely v žaludcích. Nohy bolely a pálily přímo pekelně, ale autobus jsme nakonec zavrhly a vyrazily do Nové Seninky pěšky. Pamětiva na poměrně přitažlivé stránky podniku, kde jsme měly strávit noc, kulhala jsem jako o život. Kousek od Seninky se jedné motoristce zželelo dvou ploužících se stínů a nabídla nám svezení. Žel příliš pozdě. Před penzionem nám spadla čelist. Zhýčkány přepychovou Ramzovou, jsme stanuly před hospodou, která nejspíše bývala školou. Uvítal nás pán, který přílišnou důvěru nevzbuzoval. Poté, co si vzpomněl, že jsme volaly, se zamyslel, kam nás umístí, zatímco my jsme únavou málem vzaly směr podlaha. V tu chvíli jsme měly dojem, že je na nás upřena pozornost celého lokálu. Naštěstí jsme překonaly několik chodeb a ubytovaly se v menší tovární hale. Pokoj byl ohromný, vyplněný třemi palandami, skříněmi a stolem. Okna vedla na zahrádku restaurace a slibovala rušnou noc. Odpotácely jsme se do umývárny, kde se nám dostalo překvapení v podobě skoro nové bílé koupelny. Toho dne jsem opět litovala, že nemám boty na přezutí. Také docházely náplasti a byly třeba. Nohy zespod křídově bílé, necitlivé na dotek s několika puchýři. A čekal nás Králický Sněžník ... Nucená ztráta správné cesty, způsobila, že z líčení byly vypuštěny následky dešťů. Respektive malé potůčky, bahno a velké louže. Kusé informace počet kilometrů: 24 čas: cca 9h průměrná rychlost: 2,66 km/h výdaje: 270 Kč (200 Kč ubytování U Štefana) Trasa: Smrk - hraničník 5,5 km Brousek 0,5 km Císařská lovecká chata 3 km Paprsek 2,5 km Medvědí bouda 2,5 km Nová Seninka 10 km opouštíme Ramzovou - v botách ještě trochu čvachtá tak jsme tady - o kus dál než jsme chtěly Den čtvrtý ... na střeše Evropy Na brzké ranní probuzení jsem si už zvykla. Novinkou byl pouze rychlým tempem snižující se stav náplastí. Naštěstí ještě stačily, přestože na naše chodidla jich bylo zapotřebí mnoho. Jelikož nám odpovědí na naši žádost o balenou vodu byl jen nechápavý pohled, rozhodly jsme se načepovat až u studánky. Chtěly jsme se projít skrz vesnici a někde za ní se napojit na červenou. Vzhledem k předchozímu kiksu to bylo odvážné rozhodnutí a navíc jsme mohly správnou cestu jen odhadovat podle mapy. Avšak po setkání s partou nepříliš sympatických návštěvníků místního hostince a proplížení se kolem stavby, kde podle halasných zvuků se právě probouzeli dělníci po dlouhé noci, jsme chtěly hlavně pryč. Ostatně naše teorie, že stačí jít furt do kopce a na červenou narazit musíme se zdála být správnou. Nejprve jsme šly po cestě, potom jsme se protáhly mlázím, vyhrabaly přes val a pořídily třetí budoucí společnou triumfální fotografii u první červené značky od včerejšího poledne. Radost nám poněkud zkalil fakt, že kousek od místa, kde jsme se vydraly nahoru, byla pěkná lesní cesta, ale co už, hlavně, že jsme našly červenku. Rychle nabyl, rychle pozbyl, dalo by se říct. Očividně nás červená měla na černé listině a my ji opět ztratily. Naštěstí byly v okolí jiné značky, například hodná modrá, která nás nakonec zavedla k Adélině studánce, kde jsme konečně uhasily žízeň. Obzvláště nás potěšilo potvrzení o nezávadnosti vody. Králický Sněžník nám dal zabrat. Draly jsme se na vrchol hodně dlouho. Cestou jsme se průběžně míjely s majiteli pudla, a tak mě napadalo jen „Nass wie ein Pudel“, kteréžto německé přísloví krásně vystihovalo náš úterní stav. Pramen Moravy neurazil, jenom jsem nikde neviděla inzerovaného slona. Nahoře na Sněžníku bylo na můj vkus příliš mnoho lidí. Usadily jsme se kousek od obléhané hromady kamenů, myslím, že to kdysi byla rozhledna, blízko „pomníčku“. Nebyl na něm žádný nápis, a tak jej lidé stále dokola obcházeli, aby zjistili, kvůli čemu tam je. Byl tam kvůli nám. S výhledem na Polsko jsme zasely první rýžová pole ( = zkonzumovaly balíček rýžových chlebíčků) a vydaly se hledat slona. Nakonec jsme jej našly v obležení skupiny výletníků, a tak jsem si na svá tři cvaknutí musela pět minut počkat. Ale za zaslechnutý dotaz: „Kdoví jak daleko je to odsud na Praděd?“ to čekání stálo. Nohy opět bolely, puchýře se tvořily a my našly chatu Návrší aniž bychom jedinkrát zabloudily. Dokonce nás překvapilo, že o nás nejen vědí, ale mají i nachystaný pokoj. Všechna čtyři lůžka byla povlečena. Promptně jsme vyměnily žlutě povlečené peřiny za bílé a vyrazily si objednat večeři. První jídlo za mnoho dnů, které nám nechutnalo. Babiččin trhanec s jablky a bramborem. Objednaná horká čokoláda měla jako vždy do krémovitosti daleko. Závěr? Chutné kakao, ale vydávat jej za čokoládu je zločin. Byla vyhlášena soutěž o nejkrásnější puchýř. Vyhrál zdravotník s puchýřem velikosti malíčku na malíčku. Některým se naštěstí podařilo vyrobit puchýř v mezeře mezi palcem a ukazováčkem, díky čemuž nepropadli trudomyslnosti. U večeře padlo rozhodnutí, že výlet ukončíme a využijeme přítomnosti „anděla strážného“ v tomto odlehlém kraji a ušetříme pár korun za jízdné. Kusé informace počet kilometrů: 17,5 čas: cca 6h 27min průměrná rychlost: 2,69 km/h výdaje: 300 Kč (200 Kč ubytování penzion Nová Seninka) Trasa: k červené 2 km Králický sněžník 6,5 km Morava 0,5 km Stříbrnické sedlo 2 km Návrší 3,5 km voda, odpočinek, voda cestou na Sněžník od pramene Moravy směr Praděd slon Králický Sněžník co všechno lze vidět před usnutím na spodním lůžku Den páty ...opět bloudící Smůla se nám lepila na paty. Chtěly jsme jenom sejít do Stříbrnic a odtamtud se nechat odvézt. První, co nás překvapilo, byl nedostatek lidí, kterým se dalo zaplatit za ubytování (250Kč). Prý až od půl deváté. Naštěstí se vše vyřešilo a my vypadly. Bohužel tak rychle, že jsme minuly rozcestník u chaty, setkaly se s nepříjemnými sběrači borůvek, vrátily se k chatě a konečně našly cestu. A dál? Minuly jsme Skřítka, zjistila jsem původ slova hemenex (ham and eggs - do té chvíle jsem si naivně myslela, že jde o míchaná vejce) a ochutnala arašídovou zmrzlinu. Navíc celou cestu lilo, takže jsme o nic nepřišly. Úvod, stať a závěr. Čtyři dny, devět puchýřů, knedlíková dieta, osmdesát jedna kilometrů, dvě holky, devět set padesát korun za ubytování, sedm set za korun za ostatní nezbytnosti a devadesát pět obstojných fotografií. přibližná trasa - bez bloudění v Kunčicích Článek vychází i na riedlova.blogspot.com

Fotogalerie