Neviditelný Praděd = nedůstojné loučení s turistickou sezónou

Když jsme počátkem listopadu absolvovali úspěšnou výpravu na skalního Vozku, rozhodli jsme se, že letošní turistickou sezónu zakončíme sváteční návštěvou jesenické hory nejvyšší, tedy Pradědu. Koneckonců nám naši meteorologové slibovali docela sympatické počasí doprovázené půvabnými inverzními „efekty“, což jasně velelo vystoupat až do výšin nadoblačných.

O výběru cíle naší cesty (nápadů bylo několik a ve finále by asi všechny dopadly přijatelněji – což ovšem nemohli v danou chvíli tušit ani oni často zmiňovaní pobitvoví generálové) spolurozhodlo přiznání našeho olomouckého kamaráda, že na Pradědu ještě nikdy nebyl a že ho to ve věku takřka kmetském trošku ... no prostě to považoval za jistý nedostatek ve svém kádrovém profilu.

A tak jsme na státní svátek zasvěcený všemu studentstvu – v rámci našeho trvalého boje za svobodu a demokracii – vyrazili. Potupně musím hned na úvod přiznat, že autem a s cílem vyjet až na parkoviště Ovčárna, které se ovšem rafinovaně nenachází u Ovčárny, ale u o něco níže položené Sabinky. Důvodem prý bylo to, že ostatní moc nevěřili příjemné krátké podzimní vycházce, ale spíše počítali s rafinovanými okruhy, při kterých se budu snažit zachytit několik exkluzivních záběrů našeho nejkrásnějšího pohoří a jeho posvátné velehory. Pravda, pár zajímavých míst jsem za tímto účelem v plánu měl …  

Ze Šumperka jsme vyjeli za husté mlhy, která na Skřítku snad ještě zhoustla. Naše nálada tím lehce poklesla, a tak jsme si všichni kromě řidiče připili meruňkovicí. Asi to pomohlo, protože před Rýmařovem se počasí náhle stalo polojasným a slunce evidentně nabíralo na síle. Na Hvězdu jsme díky tomu přijeli za nádherného slunečného počasí a téměř neapolsky modré oblohy. Bylo jasné, že naše těla budou obohacena o zásoby vitamínu D a krásné fotografie získají mezinárodní visačku té nejvyšší kvality.

Do povolení k výjezdu na Ovčárnu nám chybělo asi 20 minut a já zahlédl první malý šedý mráček. V té chvíli jsem si – coby dítě Jeseníky odkojené – uvědomil zrádnost hor. Realita však předčila ta nejhorší očekávání a na parkoviště ve výšce téměř 1300 nadmořských metrů jsme již vjížděli za husté mlhy, nepříjemné zimy a mírného deště. A mělo být ještě hůře …

Dali jsme si tedy horký nápoj (samozřejmě jen z okénka, nealkoholický a v celotělovém kondomu, aby mohl pan plukovník zatleskat stejně radostně jako kdysi onen zelený mužíček na topole podle skal) a vydali se po asfaltce k vrcholu nejvyšší hory Jeseníků. Jen velmi nerad a smutně jsem se v té chvíli loučil s plánem zajít pořídit nějaké fotografie do oblasti Petrových kamenů.

Těsně pod vrcholem Pradědu se nám blýsklo na lepší časy, ale byl to ve finále záblesk tak krátký, že nás to spíše ještě více nas … pohněvalo. Bylo sice jasné, že vrstva mraků je poměrně slabá – a modrá i sluníčko na dosah ruky – ale déšť i mlha pro jistotu opět rychle zesílily svou intenzitu. Asi abychom se zbytečně netěšili. Že jsme na místě nám v podstatě došlo až ve chvíli, kdy jsme zakopli o první schod vrcholové stavby s restaurací a vysílačem. Díky tomu, že jsme hned „zapadli“ dovnitř, ušel nám další krátký bleděmodrý záblesk naděje. Tím trpěli jen naší přátelé, kteří si venku ještě chvíli pořizovali vzpomínkovou fotodokumentaci.

Chvíli jsme si odpočali, u okénka si koupili nějaké poživatiny a rádobypotěšeně konstatovali, že díky nehezkému počasí tady chybí obvyklé davy turistů všech věkových kategorií i desítek pohlaví. A potom jsme se již vydali na zpáteční cestu. Ještě během ní jsme chvilku zadoufali, že se stane zázrak a my si ještě užijeme i pár slunečných chvilek. Bohužel se zázraky toho dne zřejmě konaly někde jinde. Nakonec jsme mohli být rádi, že na teploměru postupně rtuť spadla z pěti horizontálních čárek na dvě a níž už nepokračovala ...

I tak jsme si ještě alespoň na pár minut zaskočili k Barborce, což běžně děláme jen v případě pohybu okolo vodopádů Bílé Opavy. Lidí tady bylo poměrně hodně, stejně jako mlhy a jiných nepříjemných vlhkostí. Poslední zastávkou se pak stal srub horské služby na Ovčárně, kde jsme pojedli něco z nabízených laskomin (třeba dršťkovku).

Potom jsme opět nasedli do auta a vyrazili k domovu. Škoda, mohl to být moc hezký výlet. A při pohledu na počasí v podhůří i podle fotografií, které mi poslali příbuzní z Prahy a Boskovic, by také všude jinde takovým byl. Tentokrát jsme prostě opravdu nezvolili nejlépe. Jedinými „hmatatelnými" pozitivy tak bylo točené pivo, které jsme si po dlouhé době na jednom nejmenovaném místě s chutí dali (i když rozhodně nebylo pivní počasí) a ta úvodní fotka pejska, kterého „pradědeček“ vyvedl na procházku …           

Pokud se zeptáte, jestli v několika týdnech obklopujících úterní 17. listopad 2020 bylo ještě někdy stejně mizerné počasí, musím na základě vyjádření očitých svědků smutně konstatovat, že nebylo. Malým důkazem jsou poslední dvě fotografie, které na Pradědu pořídila o týden později moje dcera …  

Závěrečné PS: Omlouvám se všem, které tento cestopis zklamal stejně jako nás onoho svátečního dne počasí. Potřeboval jsem se ale ze svého „neštěstí“ vypsat a doufám, že příště již bude oboje zase výrazně lepší …