Nezapomenutelná cesta do Santiaga de Compostela

Minulé léto jsem se rozhodla vydat na 800 kilometrovou cestu napříč severním Španělskem. Všichni v mém okolí to považovali za šílenství  a i já jsem si nebyla jistá, zdali jsem schopná to zvládnout. Ale byla to výzva a cesta mě velice lákala a tak jsem koupila letenku. Léto je nejhorší doba vydat se na tuto poutní stezku, ale jindy jsem nemohla a tak bylo lepší si nepřipouštět vedro, které mě mělo čekat. Na cestu jsem žádným způsobem netrénovala, i když jsem to měla v plánu. Měsíc před cestou jsem se alespoň snažila rozchodit své nové boty, které se staly mým nejdůležitějším společníkem na cestě.

Přiletěla jsem do francouzského města Toulouse a odtud se vydala do Lurd. Symbolicky jsem tedy započala svou cestu v poutním místě. Z Lurd je to již kousek do startovního místa Saint Jean Pied de Port, kde začíná oficiálně Camino Francés, jedna z dvanácti hlavních poutních tras vedoucích do Santiaga de Compostela. V Saint Jean Pied de Port jsem dostala kredenciál, do kterého jsem v každém ubytovacím zařízení dostala razítko. V informační kanceláři jsem dostala informace o ubytování po celé trase a mušli, kterou jsem jako správná poutnice nesla na batohu.

Nadšení z cesty mě přešlo poměrně brzy, jelikož první úsek trasy vedl přes Pyreneje.  Byl to nejnáročnější úsek, ale přece jsem to nemohla první den vzdát. Mé, jak jsem si myslela, rozchozené boty mě zradily již první den a tak jsem dorazila s odřenými patami do prvního ubytování a modlila se, abych další den mohla znovu vyrazit.  

Samotnou mě překvapilo, jak rychle lidské tělo dokáže regenerovat. Další den jsem si paty oblepila nasadila dvoje ponožky a vyrazila dál. Nohy bolely každý den, ale vždy jen prvních pár hodin, bolest jsem vždy rozchodila a cestu jsem si brzy začala užívat. 

Vedro ve Španělsku je v létě opravdu pekelné a tak jsem na cestu vyrážela už v brzkých ranních hodinách, ještě než vyšlo slunce. Donutit se vstát každý den před 6 hodinou pro mě bylo nakonec to nejtěžší.

Na cestě jsem nejčastěji spala v levnějších ubytovnách, které stály okolo pěti euro a některé byly dokonce zadarmo. Za to jsme si užila spaní ve více lůžkových pokojích, kde se bez špuntů do uší neobejdete.  Největší pokoj, v kterém jsem spala měl 150 postelí.

Každoročně jde trasu více než 200 tisíc lidí a tak jsem měla možnost seznámit se s mnoha poutníky. Nejvíce mě zaujala rodinka z Austrálie, která pouť šla se svými třemi malými dětmi s terénními kočárky.  Tito lidé mě uklidnili, že když to zvládnou oni, tak to dokážu i já. A v Santiagu jsem se nakonec opravdu všichni sešli.

Camino vede nádhernou krajinou. Na cestě jsem procházela nekonečnými lány s obilím a nenarazila i 3 dny na žádné větší město.  Při těchto úsecích jsem měla nejvíce času přemýšlet o svém životě. Užívala jsem si každý den a mou jedinou starostí bylo, kde budu spát a co budu jíst. Vychutnávala jsem si atmosféru historických měst s nádhernými katedrálami a starými římskými mosty. Ale především nikdy nezapomenu na pohostinnost a vstřícnost místních obyvatel.