NORSKO Ledovec Svartisen, Narvik, Vesterály, Lofoty - Svolvær. Laponci

Po předchozím (vzácném)  slunečném dni  stráveném na Lofotách  jsme se opět probudili do uplakaného rána. 

Z útulných vytopených chatiček  jsme  vyskákali do dostavníku,   zamávali kempu Brustranda a ujížděli podél pobřeží na  SV  do Svolværu (2,3km²), důležitého dopravního  uzlu  a hlavního města  Lofot, nacházejícího se na ostrově Austvågøy. Městečko je sloučeno  s obcí Vågan  a má 4,5 tisíce obyvatel. Významné je zde  strojírenství a rybářský průmysl. V této z nejdůležitějších uměleckých obcí se nachází několik muzeí a galerií. Svolvær je  však především  výchozím bodem pro turistiku. Proběhne tudy  až 200 000 turistů ročně. Populárním je  tu 150 m  vysoký  vrchol Svolvaergeita, nacházející se  na JZ hory Fløyfjellet  (569 m.n.m.) Svolværská Koza je jedním z nejoblíbenějších horolezeckých cílů v Norsku. Poprvé byla  zdolána v roce 1910. Název je odvozen od  dvou špičatých skal, které horolezci přeskakují. Kozí rohy jsme  přes prudký liják  sotva zahlédli. Nemělo smysl ve  Svolværu setrvávat. Dostali jsme   pauzu na nákup ve zdejším supermarketu a  pak se rozjeli dále na SV.

Po výjezdu z dlouhého podmořského tunelu - jako když řízne - nebylo po dešti ani památky. Dostali jsme se do Vesterál, nejstarší části kraje Norland. Souostroví je, troufám si tvrdit, poměrně neprávem ve stínu pozornosti Lofot. Kochali jsme  se  pohledy na krásné přírodní scenérie. Hory, jejichž  oblé vrcholky byly porostlé zelenem,  tu byly  trošku jiné, ne tolik mohutné ani příkré.  Protože jsme  cestou na pevninu  uskutečnili jen dvě kratičké zastávky  a neměli možnost kraj blíže poznat, dozvěděli jsme se od průvodce...  ŽE  do souostroví patří Andøya, Langøya, Andøya, Austvågøya, Hadseløya, Hinnøya, Austvågøya a několik menších ostrovů… ŽE  Hinnøya  je druhým největším    ostrovem v Norsku… ŽE zalesněné oblasti  tohoto ostrova jsou na převážně holém  severním pobřeží Norska jedinečným jevem… ŽE  z města Andenes se vyplouvá na velrybí safari… ŽE ve skalách  obce Nykvåg jsou jedny z největších ptačích kolonií v sev. Evropě a také ŽE   ve  městě Harstad   stojí Trondenes Kirke, nejsevernější norský  kamenný středověký kostel ze 13.  stol. Sdělil nám dále, ŽE největším městem a centrem souostroví je  Sortland a  nejvyšší vrchol Vesterálů,  Møysalen (v NP Møysalen), se tyčí do výšky 1 262 m.n.m. Ostrovy jsou propojeny sítí silnic, podmořských tunelů  a mostů a funguje tu  trajektová doprava. Oblast je spojená s rybolovem.  V oblasti se dají nalézt zbytky sámských a  norských osad a dolů.  Obě kultury se tu křížily.

Sámové (hanlivě Laponci) jsou původními obyvateli krajiny severní Evropy. Žijí v oblasti nazývané Laponsko. Region se rozkládá na území současného Norska, Švédska, Finska a Ruska. Počet Sámů je odhadem nad 80 000. Nejvíce jich žije v Norsku.Tito kočovníci a lovci sem přišli před několika tisíci lety patrně z Uralu. Kdysi se v těchto drsných podmínkách živili lovem a sběrem. Později se zabývali chovem ovcí a hlavně polokočovným chovem sobů. Sámové žijící na pobřežích se zase živili rybolovem a zemědělstvím. Nyní chová soby jen mizivé množství Laponců. Většina mladých žije ve  městech  a vykonává běžná povolání. Od  roku 1933  byl zvolen sámský parlament. Sámové mají také svou vlajku. Hovoří několika sámskými jazyky. Někteří přešli na  křesťanství, jiní zůstávají u šamanismu - náboženské tradice spjaté s přírodou. Sámové  si zachovávají tradice a  řemesla: rytmické popěvky, kroje, zpracování sobí kůže,  barevné oděvy na míru, rukodělné výrobky z různých přírodnin a zvířat atd. Tento národ provází letitá diskriminace. I když v roce 1977 získali uznání původních obyvatel a právní ochranu, stále bojují o svá práva i o udržení kulturní identity.

Pohled na úchvatnou přírodní scenérii  Vesterálů, zachycený z parkoviště  při jedné z kratičkých zastávek, zůstane vryt hluboko v nitru. Kompoziční  prvky, bezvadně uspořádané v tomto  přírodním uměleckém díle, byly  i zajímavě  barevně sladěné. Převládala bílá (obloha, vodní hladina, zasněžené vrcholky hor, taktéž bělostný  koberec  kopretin, rostoucí v silničním příkopu) a kontrastovala  se zelenem. Potvrdila se  stará pravda - v jednoduchosti je  harmonie  a  síla.

Následoval přejezd po  Tjeldsundském  mostě  (spojnicí mezi pevninou  a  ostrovy) přes Tjeldsundetský průliv (most otevřen  roku 1967, jeho délka 1 007 m, šířka 9,3 m, nejdelší rozpětí 290 m).  

Po necelých 90 km jsme  přijeli do Narviku, horami, ostrovy a  fjordy sevřeného města. Město, založené v roce 1902, je lodním překladištěm železné rudy ze švédské Kiruny. Z železných dolů  švédského  Laponska  je Narvik poslední zastávkou železniční trati  Ofotbanen a jako nezamrzající přístav  důležitým hospodářským střediskem. Jeho význam, vzhledem k tomu, že jiné rozvojové země  rudu prodávají laciněji, již však klesl.

V roce 1940 se Němci chtěli (sérií  pozemních i námořních bitev) zmocnit zásob železné rudy. I přes  pomoc spojenců (Polska, Francie  a Velké Británie) nakonec  zvítězili Němci a Narvik zůstal pod jejich kontrolou až do konce 2. světové války. Na severní straně  města  stojí na hřbitově památníky vojáků, kteří zahynuli jak na souši, tak i na moři. Na dně Ofotenfjordu  leží potopené  válečné lodě. Zcela zničené město bylo v 50. letech znovu vybudováno.

Na JV města se  zvedá hora Fagernesfjellt (1 250 m.n.m.). Přijeli jsme k lanovce  Narvikfjellet. Vylétli jsme  do výšky 656 m. n. m. Z horní stanice  jsme si užili parádních výhledů na město, na horskou krajinu, lesy a  fjordy. Po jedné z několika pěších stezek jsem se vyškrábala ještě kousek nahoru a dál se kochala  tou nesmírnou rozlohou a  krásnou krajinou. 

Nedávno začal Narvik těžit ze  sportovních a  turistických aktivit, dostupných ve  svém okolí. V jeho okolí jsou na horských úbočích  velmi dobré provozovny  sportů. Při zpáteční cestě  jsme z lanovky shlédli  překladiště, dělící Narvik na dva  díly. V zajímavém strojírenském zařízení se stále nakládá z železničních vagónů na  lodě  železná  ruda.

Autobus nás  pak svezl do zcela nezajímavého (troufám si tvrdit až nehezkého)  centra města. Průvodce  sdělil, že by bylo možné  zde navštívit Ofotské muzeum, které mapuje tradice zdejšího rybářství, farmářství a budování železnice a  také Válečné muzeum, ilustrující odehrané vojenské akce. Kvůli časové tísni jsme  "navštívili" pouze  supermarket  (utratili zbytek norských korun) a  pak uháněli na kutě do periferie. 

Následující den nás  čekal  430 km dlouhý  přejezd (po silnici E6) k dalšímu  přírodnímu skvostu - ledovci Svartisen. Z nejsevernějšího bodu našeho skandinávského putování (z Narviku) jsme  to vzali tentokrát po pevnině šusem zpět na jih.  Cestou jsme  podruhé zamávali  Severnímu polárnímu kruhu.  V obci Røssvoll (nedaleko města Mo i Rana) jsme odbočili doprava a pokračovali (asi 20 km… až na konečnou) po malé silničce   do nitra   největšího norského  Národního parku Saltfjellet - Svartisen (rozloha 2 102 km²).

Jediným zásahem do této nepoznamenané krajiny je  silnice E6  a vedle ní paralelně vedoucí železnice. Na  severní straně parku jsou hrbolaté  vrcholy ledovce Svartisen,  na  jeho východě se vlní Saltfjellet.

Silnička  nás zavedla k přístavišťátku  lodí Austerdalsisen (Osterdalsisen) na východním konci jezera Svartisvatnet. Páni řidičové si dáchli a my dostali na 9 hodin rozchod, což jsme (vzhledem k otlačeným zadkům  z dlouhého cestování)  velmi ocenili. Naším turistickým cílem byl ledovec Svartisen.

Svartisen  je druhý největší  norský  ledovec  a zároveň   nejníže sestupující evropský pevninský ledovec (taje ve výšce 150 m.n.m.).  Pokrývá plochu 370  km² a je složen z ledovce východního (Austerdalsisen - 148 km²)  a   západního (Engabreen 221 km²).   V důsledku odtávání se  rozvětvil asi do šedesáti splazů. V nejsilnějších místech je ledová  masa vysoká  až 450 m.  Nejvyšší  vrchol  se nachází ve výšce 1 594 m.n.m. Voda z tajícího ledovce se používá k výrobě  elektřiny.

Kvůli bezpečnosti se nesmí vstupovat na tento rychle tající ledovec a pohybovat se v jeho bezprostřední blízkosti!

Netušili jsme, že  nás  čeká nejdobrodružnější den  z celého zájezdu.  3 km dlouhá cesta  lesem okolo jezera   byla poměrně monotónní  a hodně učvachtaná. Po   pár desítkách metrů většina účastníků  zabahněný výlet vzdala.

Klopýtali jsme přes padlé kmeny a  větve, přeskakovali potoky (později už jsme jimi  procházeli)… nevzdávali jsme se cíle. Vzdaly  se pouze naše trekové boty a  třetina lýtek, které  nemilosrdně utápěly místní bažiny. Les skončil a terén se změnil. Začali jsme (cca  další 3 km  až do cíle) stoupat po skalnatém povrchu. Po levé straně jsme  míjeli mohutné peřeje a vodopády, stékající z ledovcového jezera. Uvědomili jsme si,  jak  jsme proti přírodním silám malincí a bezmocní… a to jsme ještě nevěděli, co  bude v této nedotčené divočině následovat.

VIDEO - Svartisen

Pokračovali (poskakovali) jsme  dál po rudě zabarvených skalních útvarech… neskutečnou krajinou, kterou kdysi pokrýval  ledovec. Dostali  jsme se  k jezeru Austerdalsvatnet. Zde se nám v plné kráse  ukázal jazyk ledovce.

 Nedokáži popsat pocit, který jsme prožívali, když jsme dorazili ke splazu Austerdalsisen. Ledová tříšť byla rozsypaná do širokého okolí. Nabrali jsme ji do panáků a zalili ji Tulamorkou. Ťukli jsme si a s naprostou pokorou shlíželi na tu obrovskou, různobarevnou masu.

Shodou náhod jsem při hledání bližších  informací o ledovci na netu objevila úryvek od  Karla Čapka  z jeho Cesty na sever.  S dovolením vkládám -  perfektně vystihuje nejen  barevnou škálu tohoto obra.

„Zblízka je to opravdu březový háj s kozáčky a křemeňáky, roste tu samá šicha s černými bobulkami a plazivý jalovec a dryatka, vstavač skvrnitý a zlatý starček; a pak je holá moréna hnědé suti, a potom skutečný ledovec, visící skoro až k moři: ohromný jazyk skelného ledu, vyplazený z firnových polí nahoře mezi štíty hor, tlustý na dvacet metrů, samé ledové balvany, propasti a lišty; a to všecko je modré jako šmolka, jako modrá skalice, jako ultramarín; abyste věděli, proto se to jmenuje Černý led, že je to tak modré, až oči bolí; dole to má siné jezírko mezi tyrkysovými krami ledu…..“

Z tyrkysového   ledu sálal chlad… Neodradil naše mladé studentky (účastnice - dračice), které se lehce obnažily a  symbolicky a  s naprostou přirozeností  předvedly pár kreací. Nebylo to nijak vyzývavé. Vládla velmi povznesená atmosféra  a cokoli se dělo, bylo   v souladu.... s přírodou? Ano,  v souladu s přírodou.

Stejné dračice poručily před výletem  do batohu nabalit plavky. Samy vzaly piknikovou deku a na zpáteční cestě  ji rozbalily. Těsně před návratem k autobusu se rozplakalo nebe.

 Zpět „na značku“ jsme doklouzali  ve stanoveném čase zmoklí, probahnění,  ale  naprosto uspokojení. Následovala  deratizační koupel v ledové   jezerní vodě (na plavky  už se u některých  nehrálo) a  další „zahřívací piknik“ na dece. Byli jsme velmi  unavení. Blížil se čas  odjezdu. Zjistily se dvě  ztráty. Při vší smůle kolabovalo se zapomenutými  nešťastnicemi mobilní spojení. Omladina  se  vydala na  noční túru. Odvážným hledačům  se obě dámy nakonec  podařilo najít. Za to jim patří veliký  dík !!!! S několikahodinovým  zpožděním, ale zároveň s úlevou, jsme vyrazili do Švédska.

 2015

FOTOGALERIE SKANDINÁVIE

Články s výletem do Skandinávie  související:

LOFOTY - Reine, Å, Vikten, Nusfjord, Henningsvær a Borg. VIKINGOVÉ

Severní polární kruh, Trondheim - Nidaroská katedrála, Saltstraumenský malström,vodopád Slettafossen

Dalsnibba, Geirangerfjord, Orlí cesta, cesta Trollů, stěna Trollů, údolí Romsdalen

Briksdalsbreen, Lærdalstunnelen , železnice Flåmsbana, Sognefjord, Stryn, Trollové a Huldry

OSLO

ŠVÉDSKO - Fjällbacka, Stockholm, Tännforse, Grönklitt Björnpark, NP Hamra

Čerpáno z Wikipedie, průvodce Norska a Skandinávie a poděkování za informace Ing. Pavlu Ondrovi, CSc., průvodci

 

 

 

Poděkování prima bandě za  společnost !!!!

http://www.go-service.cz/