Norsko oknem auta (na pokračování) část 2
Norsko oknem auta (na pokračování) část 2
Napříč horami
Chceme se dostat do norského Narviku. Koukám s manželem do mapy. No nevím, jak to půjde zvládnout. Je to daleko a napříč Skandinávským pohořím, osídlení téměř žádné. Co když se nám třeba rozbije auto? Opouštíme kemp a vyjíždíme dál na severozápad směr švédská Kiruna a norský Narvik. Jsme na cestě asi hodinu.
„Jé, hele! Tá-tá-támhle jsou sobi", koktám a šťouchám rychle do táty. Stavíme a prohlížím si je. Táta hledá kameru. V průzorech dalekohledu zřetelně vidím, jak je jejich paroží krásně sametové. Aspoň takhle z dálky to tak vypadá.
Postupně stoupáme do hor výš a výš, hodinu za hodinou a pořád to nemá žádný konec. Okolní Hory jsou pokryté sněhem. Krajina je syrová, ryzí, divoká, nespoutaná ...a... a ... chce se mě čůrat. Zastavujeme rychle na odpočívadélku, a běžím přes vozovku do lesa. To je úleva. Už zase vnímám okolí.
A hele, houba a je to křemeňák! A další, a další a další. „Táto, pojď sem a něco uvidíš", volám přes silnici. Za deset minut jich máme nasbíráno přes dvacet. Uděláme si je kvečeři.
Pomalu bychom se měli blížit ke Kiruně, ale podle toho co vidíme v okolí, to nějak neodpovídá mapě. Zastavujeme s podezřením, že jsme to někde spletli. Táta si bere brýle a projíždí mapu pohledem.
„No jo! Mamko, kudy mě to vedeš?", obvykle totiž dělám navigátora podle mapy. „Vždyť jedeme přímo někam na severní točnu!" Otáčíme a vracíme se asi 40 až 50 kilometrů.
„Tak se nemrač, jsem se kochala přírodou", říkám omluvně a pohladím tátovu ruku na volantu.
Sleduji ukazatele směru, abychom třeba zase nezabloudili, ale přečíst za jízdy názvy zdejších obcí, to je nad moje síly. No například tady " Jáffogašluobbalat". A to samé je, když si to chci zkontrolovat v mapě s malinkými písmenky. Jediné řešení je, občas si zastavit, pokud možno ještě před křižovatkou a tak, abychom měli ukazatel ještě před sebou a mohli se aspoň desetkrát podívat jak se to píše. Vyslovit to mnohdy nejde vůbec.
Krajina je pořád ještě dost zelená, plná lesů. Až tady ještě dál nad polárním kruhem a vyšší nadmořské výšce se začala měnit. Rostou tu už jenom borovice a břízy, jsou poloviční a všelijak pokroucené. V údolích mezi horami se lesknou nádherně modré hladiny jezer, tak kdo by nezapomněl koukat do mapy. Až do teď jsem si myslela, že za polárním kruhem bude už jenom mech a pustina.
Přejíždíme most. No to je jasné, tady musíme zastavit, aby se táta potěšil pohledem na horskou řeku. Odstavujeme vůz na parkovišti za mostem. Voda burácí peřejemi, že není slyšet vlastního slova. Kousek po proudu jsou na břehu dva rybáři a zkoušejí štěstí. Tady musí být pstruhů a lipanů. Možná, že i losos.
Prohlížíme si malý areál parkoviště. Je zde čisté a uklizené WC, umývárka a prázdné kontejnery na odpad. Všude je pořádek. Obcházíme několik srubů. Nejsou taky volně přístupné? Táta si dodává odvahy a bere za kliku, připraven se omluvit, kdyby to bylo nutné. Dveře povolují. Opatrně nahlížíme dovnitř. Nikde nikdo. Prostorná místnost, uprostřed masivní dřevěný stůl s lavicemi. Další lavice jsou po stranách místnosti. V rohu kamna, připravené dřevo, nerezový lavor, nádoba na vodu. Vcházíme. Za dveřmi visí informační cedule. Táta lámaně překládá anglicky psanou část.
„Tahle - chata - je - pro - každého - kdo - by -ji - chtěl - použít. - Má - povinnost - po - sobě - uklidit - odpad - až - ji - bude - opouštět."
Přemýšlíme, jestli tu nemáme zůstat přes noc. Prostředí by bylo pěkné. Je to pro nás tak nezvyklé, že se můžeme nastěhovat do cizí chaty, aniž bychom se někoho zeptali, nebo si dovolili. Máme pocit, že nás dřív nebo později někdo musí vyhnat. Ta představa je znervózňující a proto se nakonec rozhodujeme pokračovat, i když víme, že čas nalézt vhodné místo na nocleh na sebe nedá dlouho čekat. Vracíme se k tomu cestou v autě. Zdá se, že se nám to rozleželo vhlavě. Asi jsme trochu hloupí, tady jsou prostě jiné poměry a je to vtěchto končinách normální. Ale vracet se už nebudeme. Táta má pořád starost, jestli mu udělám k večeři smaženici, že na ní má hroznou chuť.
Najít nocleh, tak zní úkol číslo jedna. Míjíme další parkoviště, ale moc se nám nelíbí a pokračujeme. Doprčic! Začíná pršet. Už jsme vysoko v horách, po okolních kopcích se válí potrhané mraky. Dírou mezi nimi prosvítá kužel slunečních paprsků. Krajina je najednou tak dramatická. A další parkoviště. Sjíždíme ze silnice a vystupujeme z auta. Je docela chladno, jde nám pára od pusy.
Chceme se podívat, jak to vypadá. Asfaltový koberec končí, dál vedou mírně z kopečka jen štěrkovité cesty mezi křovinatými porosty a břízkami.
Na konci jedné cesty je chatička stojící na okraji skály. Vstupujeme dovnitř. Koukáme skrz okno ven a tají se nám dech z nádherného pohledu na jezero pod chatou. Tady přenocujeme, v téhle chatě! Jdeme pro auto, a cestou ještě krátce okukujeme okolí. Přijíždíme k chatce, ale už tam parkuje nějaká bílá dodávka. Osádka nosí do vnitř baťohy a spacáky. Chce se mě křičet: "Běžte pryč! Tam jsme chtěli být my!" Místo toho jen bezmocně hledíme na okupanty chatičky. Až po chvilce, kdy nás přešla zlost, si uvědomujeme, že zrovna tady, co stojíme, na okraji skály ochráněné malým dřevěným plůtkem, je stůl s lavicemi, auto se nechá šikovně zaparkovat a je tu docela pěkný výhled na jezero. Je to jasné! Dál nejedeme, stejně už je moc hodin. Přespíme v autě, do toho mokra nebudeme stan rozbalovat. Koukáme ze skály pod plůtek. Asi dvacet metrů pod námi je koryto divoké řeky, která se právě vlévá do jezera. Je to pěkné. Škoda, že je tak zamračeno.
„No jo!, udělám smaženici" odpovídám tátovi na otázky ohledně večeře. Roztahujeme slunečník proti dešti a jdeme zpracovávat houby.
Prší stále, ale nám to pod slunečníkem ani moc nevadí. Při kávě, prohlížíme vodu a Hory za ní. Našli jsme si, že jezero se jmenuje Torneträsk. Je úzké, ale dlouhé. Podle mapy má v nejširším místě asi 15 km a na délku asi 90 km.
Jdeme dolů k jezeru umýt nádobí po večeři a spáchat večerní hygienu. Na oblázkovou pláž hlasitě dorážejí průzračné vlny hnané větrem. „Brrrr", voda je snad přímo z ledovce.
Je asi půl desáté večer, sedím v autě přikrytá spacákem a píšu si poznámky, co všechno se dneska přihodilo. Možná si budu ještě chvíli číst, když je tak dlouho vidět.
Náhle je vedle nás živo. Skupina mladičkých Němců, kteří před chvílí přijeli autobusem, zde staví své jednoduché stany. Dívám se na ně a je mi jich docela líto, v noci jim bude pěkná zima.
Usnula jsem. Probudil mě táta, jak pořád něco hrabe. Koukám se na hodiny, protože vidím, že svítá.
„Co tady strašíš o půl druhé v noci", ptám se. Až po chvíli si to uvědomuji. V devět dopoledne nebo o půl druhé v noci, když je pod mrakem, vypadá to stejně.
Ráno je vítr silný a studený. Jsme uhranuti divokostí KRAJINY. Naše nitra zaplňuje až strašidelný pocit, vyvolaný hlubokým šerem pod pokličkou těžkých mraků. Jako drahokam proti temnému nebi září nad jezerem most nádherné duhy. Věřím, že tady někde se musejí rodit skandinávští skřítkové trollové. Po malé snídani a ranní hygieně v jezeře, vyrážíme dokončit naše tažení do Narviku.
Divoká krajina za okny auta utíká kolem nás, zanechá stopu v našich duších a ztrácí se za námi v nekonečnosti času. Tady musíme zastavit a podívat se. Další říčka se vlévá do jezera. Na mělčině je zakotvená kanoe, nad ní na břehu stojí jurta, vedle jurty udírna. Copak asi udí? Soba nebo ryby? Opatrně se přibližujeme. Nikdo tu není. Jen v borůvčí mezi zakrslými břízkami se chychotá hromada křemeňáků.
Jsme na hřbetě hor. Překračujeme slavnostně švédsko-norskou hranici. Tady začíná druhá část naší dovolené. Již se nebudeme od domova vzdalovat, ale budeme se k němu vracet. I když to hlavní proč jsme sem jeli, máme ještě před sebou, stejně - něco jakoby se zlomilo. Až doteď jsme se od starostí všedního dne vzdalovali, ale nyní se k nim budeme zase vracet a to je trochu smutné.
Ale co to melu, radši se kouknu po krajině.
Je tu pár dřevěných domků a norská vlajka. Hranice mezi státy. Táta přibrzďuje, ale nikdo zde není. Přejíždíme za pomyslnou čáru a zastavujeme. Ano, takhle nějak jsem si to představovala za polárním kruhem. Krajina je syrová a pustá. Rostou tu akorát skály, mechy a lišejníky, ale i tak je nějak majestátně hrdá. Stále mě našeptává něco jako: „Co tu chceš, lidský červe? Proč rušíš můj klid, trvající od věků do věků?" I naše uvítání je stylové - prší. Radši si vezmu čepici.
Kapitola I: Norskem ze severu na jih
Přes Tysfjord
Sjíždíme z vršků hor k mořským fjordům. Krajina má úplně jiný ráz než švédská. Táhlé nekonečné svahy hor se mění na příkré. Skály jsou často skoro kolmé. Mezi nimi oku milá údolí.
A jsme v Narviku, je asi poledne. I přesto, že se vzdálenost od domova již zkracuje, jako by se doplnila číše našeho očekávání a zvídavosti. Z toho, co jsme zatím mohli vidět, nás architektura města nijak neupoutala. Možná jsme měli někde odbočit do centra? Nakonec město jenom projíždíme. Stavíme až na jeho okraji u památníku bojů o Narvik za druhé světové války. Dlouho se nezdržujeme. Stále v před nás asi popohání i potřeba najít místo na stanování, pořádně se nabaštit a oddechnout si. Alespoň soudím podle sebe, protože hlad mám jako velbloud s prázdným hrbem. Nic vhodného na táboření tu zatím není. Objíždíme jeden z poloostrovů Ofotfjordu pod Narvikem a také nic. Kde je kousek roviny, už je tam políčko, pastvina nebo dům či chatka.
Vhodné místo pro stan jsme sice nenašli, ale nádherných pohledů na krajinu fjordů spoustu.
A my už bychom tak chtěli někde zakotvit. Z nouze a z hladu si děláme oběd na malém plácku na okraji vesnice, pak pokračujeme dál po E6 směr Fauske, snad se něco najde. Teď, s plným bříškem se hledá o poznání lépe.
A hele! Dál to nevede, silnice končí na břehu Tysfjordu. Pochopili jsme, že ze Skarbergetu do Begnesu se musí trajektem. Docela se těším. Máme štěstí. Sotva jsme dorazili na seřadiště, už se naloďujeme. Za malou chvíli je odjezd. Jízdenka je za 90 norských korun. Osádka něco hlásí cestujícím. Kdo by tomu rozuměl. Beru to tak, že nás vítají na palubě a přejí příjemnou cestu. „Děkujeme kapitáne", odpovídám nahlas i za tátu, který na mě nechápavě kouká. Motory se dutě rozduněly lodí a předou v pravidelném rytmu. Pomalu se vzdalujeme břehu a pohled na pevninu se nádherně otevírá. Nahlížíme do všech zátok a zátočin.
Za námi se formuje do zorného úhlu panorama hor. Míjíme se s jinou lodí jedoucí proti. „To je pěkný, tam vzadu", říká táta a čte mi myšlenky. Pohladím za to jeho ruku. A nejen tam vzadu, celé je to moc hezké, bleskne mi hlavou. Za celou půlhodinu plavby jsme si snad ani více slov neřekli, byla by zbytečná.
Velký úklid
Opět pokračujeme po souši a pořád je na co koukat. Je tu tak nádherná krajina a příroda, že jsme úplně zapomněli hledat místo pro stan. Připomnělo nám to až opětovné kručení v žaludku. Sjíždíme s kopce a blížíme se ke břehu fjordu. Na zkoušku sjíždíme ze silnice polní odbočkou ze svahu směrem k vodě. No tohle je milé překvapení! Pěkné místečko v samém cípku Kaldvagfjordu. Rozbíjíme tábor.
Za námi je les. Napravo nám kryjí stan keře, pod podlážkou stanu je rovinka se sametovou trávou, před stanem rostou tři stepilí kozáci. Jsme asi 15 m od vody s širokým výhledem. V dálce se špičatí vysoké Modré Hory, asi Lofoty. Mám takovou radost! Sednu si před stan, dám si pivo a budu se na tu krásu koukat dokud mě to neomrzí.
A koukali jsme a koukali, až do půlnoci. Pak nás únava přece jen přemohla a šli jsme do spacáků.
Probouzím se, ale nevím, jestli už je ráno. Podle světla se to nepozná, to už je dávno. „Kolik je?", ptám se. „Něco po sedmé", zní odpověď. No jo, tak vstanu a udělám snídani. Cítím se krásně vyspalá. Sluníčko svítí, nebe jako křišťál.
Tak se nám tu líbí, že ještě zůstaneme. Až se nám bude chtít, vypereme prádlo a usušíme na uhlazených skalách ohřátých sluncem. To svítí jako blázen a tak chodíme jen v plavkách a opalujeme se. Táta vybalil vodovky a maluje si do skicáku. Moc se netváří, asi mu to nejde. Tajně nahlížím přes jeho rameno, má to nějaké rozpité, slité nebo co. Myslel si, že bude lovit, ale je tu na ryby mělko. To se zase líbí mě, protože se jdu koupat. Voda je chladná, ale prima, není ledová. Jsem tady úplně spokojená. Kdyby se nám cestou podařilo najít víc takových míst.
Nedá se nic dělat. „Taťko vstávej, jdeme na to prádlo, ať to stačí uschnout. A ještě vyvětráme a vysluníme spacáky". Taky budu muset „uvařit" konzervu a koukám, že nám dochází chleba. Jsem zvědavá, jaký mají Norové.
S nevědomým úsměvem na tváři prohlížíme tu nádheru před sebou a na mysl se nám pomaloučku vkrádá čertík. Copak je asi za támhletou horou? Copak je asi pěkného o sto kilometrů dál? Určitě je tam taky schovaná nějaká přelíbezná scenérie a my ji nevidíme, protože jsme tady. Naše objevitelská touha je příliš silná.
Je asi pět odpoledne, balíme a odjíždíme dál. Cestou se snad najde zase něco pěkného na spaní.
Žluté pláštěnky u Saltstraumenu
Asi v devět večer nacházíme místo na břehu zátoky Saltfjordu, poblíž města Loding. Táta ihned vybalil prut a šel chytit rybu kvečeři.
Zatím si dám pivo, aby mě přešel trochu hlad než bude ta ryba. Ryba stále není, tak alespoň připravím spacáky na nocleh v autě. Místo není špatné, ale přece jen je trochu stísněné a blízko u silnice.
Tak taťko, kde je ta ryba? Žádná čerstvá ryba není, tak beru konzervu. Nádobí mám umyté, tak si ustelu v autě a budu si ještě chvíli číst. Člověk čeká na tmu, aby šel spát, ale ona žádná nepřichází.
Je ráno. Než udělám snídani, jde táta opět zkusit rybářské štěstí. „Pojď se na něco podívat", volá na mě od vody. Tak jdu. Dno až do břehu je samá mořská hvězdice, od světle červených až po fialové. Dokonce je vidět, jak některé lezou. Zespoda cípů mají jakoby tisíce nožiček, pomocí nichž se přemísťují. Také pozorujeme delfíny ve vlnách, ale než jsme došli pro kameru, jsou pryč. Vracím se. Čekání nabírá na síle a můj hlad už taky.
„Tak co bude s tou rybou", dožaduji se čerstvé stravy.
„Člověče, pořád vyprávíš, jak tady na severu nachytají rybáři spoustu ryb, že je tady rybářský ráj, a rybu jsem ještě neviděla." Táta jen mlčky krčí rameny.
Přejíždíme pár desítek kilometrů na okraj města Saltstraumenu. Stojíme na mostě přes úzký průliv spojující volné moře s vodami Skjerstadfjordu. Je zrovna příliv a voda z moře se doslova valí do fjordu. Proud je tak silný, že se voda ani nestačí rozlévat do stran a v prostředku koryta je vyboulená. V některých místech vyvěrají ke hladině silné stoupavé proudy z hlubin a tvoří na hladině obrovské boule široké třeba i dvacet metrů. Je to tak zvláštní, koukat na vodní hladinu, která není rovná. Někdy se voda stočí do obrovských vodních vírů, vzájemně se všelijak přelívá a podtéká. Nikdy jsem nic takového neviděla. Prý právě v této situaci, mají přímo nezřízeně brát ryby a kvůli nim se sem také jezdí.
Scházíme ze srázu k vodě. Táta začal hned chytat a zapomněl na celý svět. Už zase drobně prší, ale ani to nevnímám, protože nemůžu odtrhnout oči od toho vodního divadla. Ani jsem si nevšimla, že ke mně došli dvě starší dámy zahalené do křiklavě žlutých pláštěnek s kapucami na hlavách. V rukou svíraly rybářské pruty. Jedna z nich, drobná asi sedmdesátiletá žena, se mě s bezelstným, upřímným úsměvem a uklidňujícím hlasem na něco ptala. Nerozuměla jsem ani slovo a ani jsem nepochopila, jaká je to řeč. Co jsem ale pochopila, že se mě asi ptá, co to mužovi dělá, jestli už něco chytil. Ukazuji na něho a gestikuluji, jako že ještě nic. Paní porozuměla, opět se tak krásně lidsky usmála, zagestikulovala mi zpět, že také zatím nic nechytily, ani ona ani její kolegyně. Hezky se rozloučily, já také řekla nashledanou a teď přemýšlím, čím mě ta milá osůbka tak učarovala. Ještě dlouho se dívám na zmenšující se žluté pláštěnky a nějak mě to hřeje u srdce.
Hele, není možná. Táta chytil rybu. Tresku a docela slušnou, tedy alespoň na naše poměry. Myslím, tak asi půl metru, že mohla mít. Na zdejší poměry je asi malá, protože právě dostala svobodu. „Přijdou další a větší", volá na mě muž. Asi má pravdu, už táhne druhou. Ale, ale, ale, smůla, těsně pod břehem utekla.
A neměl pravdu. Mrská vodu asi dvě hodiny a už vůbec nic. Koukám se po ostatních rybářích, kteří jsou sice od nás dost daleko, ale kdyby rybu chytli, vidět by to bylo. Ale nebylo.
Taťka už stojí asi o dva metry výš, než začínal. Voda dosáhla vrcholu. Proud se uklidnil, hladina znehybněla a je jako olej. Také zvláštní pohled. Dlouho to však nevydrželo. Voda se rozbíhá čím dál rychleji, tentokrát ale zpět do moře.
Je mě chladno a tak se škrábu do kopce, prodírám se mokrým rostlinstvem abych se dostala nahoru a mohla si sednout do auta. Koukám, že je 14:30, byla jsem tam asi tři hodiny, bodejť by mě v tom dešti nebyla zima. Utekla asi hodina a táta se vrací. Má tři tresky, no, takové pidi tresky. Ale to nevadí, že jsou malé. Dnešní úkol byl splněn. Máme čerstvou rybu.
Za stálého deště pokračujeme v cestě. Vybrali jsme si místní silničku 812, která potom navazuje na E6, a z teplíčka kabiny, za pomalé jízdy, sledujeme okolní zamlženou, deštivou krajinou. Je celkem na co koukat. Míjíme jedno z mnoha zákoutí nějakého fjordu. Proměnlivé počasí před námi vykouzlilo nádhernou duhu. Člověk má pocit, že by se jí snad mohl dotknout.
Naposledy za polárním kruhem
Touláme se krajinou a nemáme žádný cíl. Jeden přece. Jet na jih tak dlouho, dokud nevyjedeme z tohoto deštivého počasí. Je čas večeře. Po mnoha desítkách kilometrů nacházíme místo u řeky poblíž obce Bleiknes. Když říkám poblíž, myslím tím tak dvacet až padesát kilometrů. Zastavujeme a děláme si ty tresky. Byla to bašta, klidně bych si to dala ještě jednou, kdyby bylo co. A protože není, dorazím se kávou a sušenkami. Stále a vytrvale drobně prší, ale už aspoň nefouká. Je asi osm večer, jet dál už nemá cenu. Táta chvíli třpytkoval v proudech horské ledovcové řeky, ale brzy to bez výsledku vzdal. Nemáme co dělat, venku se nedá být. Ustlala jsem tedy v autě a zabalení do spacáků teď prozkoumáváme mapu a spřádáme plány na další den. Jsme ztoho počasí trochu rozčarováni. Já jen doufám, že už ráno nebude pršet a bude tepleji, abych se mohla pořádně celá umýt. Uvidíme, ráno je moudřejší večera
Probouzíme se. Ráno je možná moudřejší, ale déšť ne. Jsme po jídle, ještě si odskočím a můžeme vyrazit. Navazujeme na včerejší cíl - ujet z umáčeného počasí a doplňujeme další cíl - ledovec Jostedalsbreen. Bude to asi jenom průjezdový den, kdy budeme polykat kilometry. Ledovec je odsud několik set kilometrů.
Právě projíždíme okolo nějaké malé, ale čiperné říčky. Protože jen trochu mrholí, děláme si asi na hodinu procházku k prozkoumání okolí. Kousek po vodě jsou části nějakého vodního dílka, zřejmě základy mlýnu a náhonu na mlýn, které někdo začal a nedokončil. Ale vůbec nechápu kdo. Široko daledo v okolí není po lidech žádná jiná stopa.
Projíždíme horami a musíme jet pomalu a opatrně. Mlha a déšť. Krajina najednou vypadá taková pustá a nevlídná. Kde jsou ty dřívější krásy?
Překračujeme polární kruh ze severu na jih. Na místě pomyslné čáry oddělující mírné klima od polárních krajin je docela zajímavá stavba. Nalezne se tu občerstvení, obchod s upomínkovými předměty pro turisty a jiné, dokonce vám zde vydají potvrzení, že jste skutečně byli na polárním kruhu.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Narvik
Půjčovna autPříspěvky z okolí Norsko oknem auta (na pokračování) část 2
