Norsko oknem auta (na pokračování) část 4

 

Marné hledání

Od kaskád pokračujeme na Dikanäs a zatoulali jsme se až k městu Mo i Rana, těsně u polárního kruhu. Cestou opět hledáme místo u vody, kde bychom mohli zůstat. Krásných míst je všude dost, ale nedá se k nim dostat. Můžeme se na ně jen dívat ze silnice. Máme zkušenost, že tak za 40 až 50 kilometrů cesty se nějaké hezké a hlavně přístupné místo najde, ale tentokrát vůbec nic. Jedeme celý den a nic, nic, nic.... Jsme unavení, rozlámaní a není kde se utábořit. Tátovi jde ta bezmocnost na nervy, rozzlobil se a chce jet domů. A to mě docela naštval, mě se vůbec nechce. Máme tichou domácnost, nemluvíme spolu.

Na jednom odpočívadle za městečkem Korgen si děláme smaženici ze čtyř hub, které jsme cestou náhodou našli. Po kávě se nám vrátila nálada a rozhodli jsme se, že to nevzdáme a vyrážíme jako buldoci dál. V obci Bleikvassli, pracovně ji nazýváme „Bejk Vasil", to se dá zapamatovat, jsme se zamotali na rozcestí a jedeme jiným směrem než jsme chtěli.

To by nám až tak nevadilo, je to také kolem jezera a je tu krásně. Třeba tady zrovna něco na nocleh najdeme. Ale zrada. Silnice končí, musíme asi 25 km zpátky do „Bejka Vasila", najít tu správnou. Našli.

Jedeme klikatou šotolinou lemující břeh jezera Rossvatnet. Jezero je na naše poměry obrovské. Cesta nám připadá nekonečná, dá se jet maximálně čtyřicítkou. Ujeli jsme už 60 km a pořád nic. Jezero je téměř bez civilizace, jen tu a tam je nějaká samota. Už je skoro tma, břehy jsou skalnaté a tak z nouze zastavujeme na kamenité ploše asi sedm metrů nad hladinou.

Jsem upocená, zaprášená a taky trochu intimní hygieny by mi přišlo velice vhod. S takovou chutí bych si vlezla do vody, ale nejde to. Mám jí sice před sebou spousty, ale dostat se ke hladině po skalnatém svahu je teď za šera dost nebezpečné a ani to nezkoušíme. Můžu se na ní jenom dívat. Nechceme použít ani vodu z kanystru, protože už nám taky silně docházejí zásoby. Odporně štípou komáři. Na stoleček prostírám sardinky a pivo. Vodu si musíme šetřit na ráno. Smrdíme rybičkami, cigaretami, pivem, zouváme si boty a nemytí lezeme do auta k ulehnutí. Nakonec jsme to nevydrželi a začali se nahlas smát. No to teda bude noc, to bude smradu.

Až večerní červánky nad vrcholy hor nám vynahradily naše strasti. Ještě chvíli si povídáme mezi romantickými kulisami přírody a necháváme se uspat doznívajícími zážitky končícího dne.

 

Záchrana ve Velfjorden

„Kuk! Dobré ráno smraďochu!", budím svého nocležníka. „Je tu nový den". Sluníčko příjemně hřeje, je krásný výhled na Hory. Snad dnes budeme mít více štěstí i když to vlastně nezačalo nejlépe. Nejdřív se mi rozbilo zapínání u podprsenky a muž mi musel udělat na zádech uzel, hned nato jsem se polila kávou. Šineme se podél břehu a objevujeme sjezd k vodě. Dá se dostat až ke hladině, je tu kousek písečné pláže. Tomu říkám ironie osudu, stačilo včera jet jen o 300 metrů dál. Teď už je to jedno. Stejně musíme pokračovat, nutně potřebujeme pitnou vodu. V Holmens dokupujeme chléb, kávu, maso, něco malého na mlsání, ale hlavně doplňujeme vodu. Doufám, že jsme nakupujícím v obchodě moc nezapáchali. Slibujeme si, že v prvním kempu, který potkáme, se ubytujeme ať je jakýkoliv. Projíždíme uzounkou silničkou kolem blankytně modrého fjordu. Kéž bychom tu něco našli! „Hele, tam byla odbočka na kempink, ne?", ptá se manžel. Ničeho jsem si nevšimla. Táta už je asi ve stavu, kdy přání je otcem myšlenky. Přesto zarazil a couváme úzkou silničkou. Měl pravdu. Schovaná mezi větvemi, je prostá dřevěná šipka s vypáleným nápisem „camping". Sjíždíme kamenitou cestou ze stráně a dychtivě vyhlížíme naši touhu. Kemp je malý, ale moc hezký a kousek od fjordu. Ale něco tu nesedí. Nejsou tu žádné stany, pouze několik velkých kempinkových přívěsů bez lidí. Jdeme k recepci, okénko je zavřené. Táta zaklepe, bere za kliku a nahlíží dovnitř. Jenom pár věcí základního vybavení, nikde nikdo. V celém kempu není ani noha. Jsme z toho trocho vedle. Prohlížíme si ostatní vybavenost, sprchy, toalety, všude je otevřeno, vzorně uklizeno, z kohoutků teče horká voda. Z provozního řádu na dveřích se dozvídáme, že se tu i stanuje. Cena je 70 norských korun za den. Není psáno zda za osobu, je-li v tom i auto, či kolik se platí za stan. Bezradně postáváme v areálu. Asi o 100 m vedle stojí dřevěný rodinný domek. Třeba jim to patří? Jdeme k domku. Postáváme před okny, ale nikdo si nás nevšímá. Už se chystáme odejít, když konečně vyjde muž důchodového věku. Manžel se ho dotazuje, zda náhodou není vlastníkem kempu. Je. Můžeme si postavit stan, kde se nám zlíbí. Jsme ubezpečeni, že cena 70 korun za den je za místo a je v ní zahrnuto vše. Táta je zvědavý, proč tady nikdo není? Pán vysvětluje, že stanaři se tu objevují méně. Hosté zde mají trvale pronajaté obytné přívěsy, nebo zde mají své přívěsy trvale zaparkovány. Jezdí sem na víkendy a na dovolenou. Nejvíce prý Norové, Švédové a Němci, ale i z jiných zemí. Když pán zjistil, že jsme z České republiky, rychle podotknul, že i Češi. Moc mu to ale nevěříme a taky se nějak potutelně usmívá. Ihned jsme si zaplatili jednu noc. Máme vše vybaleno a postaveno. Teď budu aspoň hodinu ve sprše. Kempink se jmenuje Kjelsand a ta krásná voda patří Veltfjordenu.

Navečer, odpočatí, jsme šli společně zkusit rybářské štěstí. Táta ulovil dvě tresky, ale jednu pustil, protože byla malá. Já neměla nic. Teď je asi deset večer a právě jsme dojedli tu rybu. Mňam!

Ještě umýt nádobí. Při stanování je to hned. Jedna pánev, vidlička, nůž, dva hrnky od kafe a je to. Jdeme se ještě podívat k večernímu fjordu.

Bude pomalu jedenáct a stmívá se. Končíme procházku a jdeme zalézt do stanu, protože začalo foukat. Vítr nějak zesílil, už nefouká, už funí. Stan se nadouvá a kroutí. Asi to nevydrží. Táta má nohy nahoru a přidržuje  kostru stanu, ale dlouho to nevydržel, myslím táta, stan nakonec ano.

To už je ráno? Koukám na hodinky. Na mou duši. Osm hodin. Po chvilce převalování a protahování vstávám. Co to moje oči vidí? V kempu byla i trampolína a na ní v trenkách poskakuje táta. Vytahuji kameru a  tajně natáčím. Je to jako kdyby tam někdo hodil pařez. Dusím se smíchy, abych se neprozradila, ale marně.

Jdu udělat snídani. Při jídle se domlouváme, že zajedeme do nejbližšího městečka a prohlédneme si ho, než bude větší teplo. Po chvilce jsme si jisti, že větší teplo nehrozí. Po několika hodinové noční pauze začalo zase šeredně a studeně foukat. Zamířili jsme po silnici č. 17 do Hornu. Až tady na místě vidíme, že jde jen o přístaviště, ale městečku se nijak moc nepodobá. Kousek se vracíme a odbočujeme na č. 76. Dorážíme do městečka Bronnosund. Je docela pěkné, pouze některé budovy typu škola, hotel, banka se nám vůbec nelíbí. Vypadají spíše jako starší administrativní budova nějakého podniku. Nic moc. Táta si chce koupit nějaké malé nůžtičky. Procházíme místa obchodního domu a tak se koukám po oblečení, zejména kde je akce. Ceny v nominální hodnotě nejsou špatné. Botasky tak za 500-700 korun, pěkné svetříky a trička za 250 až 350 korun, ale bohužel norských. Pro Nora velmi dobrá cena. Když si to ale vynásobím zhruba čtyřmi (kurzem koruny české) už to tak dobře nevypadá. Takže jsme si nakonec nekoupili nic, kromě pár drobností na obohacení  jídelníčku. Jdeme uličkami k vozidlu a vítr je stále ostřejší. V  tričku s krátkým rukávem je zima.

Je okolo poledne a proto se snažíme v zákrytu větru zapálit plynový vařič, abychom udělali oběd. Límec mé bundy se třepotá větrem a dává mě facky přes tvář. Vařič sice hoří, ale plameny jsou strhávány bokem. Obkládáme bombu čím se dá, aby se nám to vůbec uvařilo. Po jídle není co dělat. Sluníčko sice svítí, nebe je modré, máme s sebou „líný tenis", ale teď se to hrát nedá. Nechceme být celý den ve stanu, tak jdeme odpoledne na ryby. Nejde vůbec nahazovat, vítr sráží udici kousek od nás. Neutekla ani hodina a už jsme zpátky a s prázdnou. Nedá se tam vydržet. Večeři děláme o něco dříve než obvykle a zalézáme ve stanu do tepla spacáku. Chtěli jsme tu pobýt několik dní, ale v tomhle počasí to nemá cenu. Ráno to rozhodne.

„Mámo vstávej a pojď na ryby", budí mě po šesté hodině táta. Pomalu a neochotně se soukám z pytle. Už tak silně nefouká. Trochu jsem si opláchla tváře, beru prut a jako v hypnóze jdu za mužem. Táta už má jednu tresku a bude na pekáč. Na prutu mi taky něco uvázlo, asi šlahoun nějaké řasy. Jéé, šlahoun se nějak cuká. „Já mám rybu", volám na tátu. Byla to malá treska a tak jí dávám svobodu. Nevadí že byla malá, mám radost, že už mám konečně taky úlovek.

Vrátili jsme se ke stanu a snídáme ulovenou tresku. Je báječná. Slunce už začíná konečně hřát. Vychází tady sice o dost dřív než u nás, ale větší sílu má až tak po deváté hodině.

Ranní vítr opět mocně zesílil na včerejší úroveň a to rozhodlo. Balíme. Jdeme zaplatit majiteli kempu za uplynulou noc, poděkovat a rozloučit se. Z tepla kabiny auta naposledy obdivujeme blankyt vodní hladiny.