Norsko oknem auta (na pokračování) část 6

 

Trollí stěna

Ze Sunndalsory po silnici č. 62 ač. 64 přejíždíme do Andalsnes, kde se odbočujeme na silnici č. 63 ke známé Trollí cestě, Orlí cestě a Zlaté cestě. Projedeme Geirangerfjord a možná se podíváme na horu Dalsnibba, kde vlastně Zlatá cesta končí. Je to jedna z nejvíce navštěvovaných částí Norska.

Ono je to vlastně tak, že celý úsek od Dalsnibby do Andalsnes je Zlatá cesta. Trollí a Orlí cesta jsou jejími menšími úseky.

Dojíždíme pod horský masiv Trollheimen. A vskutku turistický ruch je zde velmi čilý, i když už docela dlouho prší. A  jak se tak dívám na nebe, ještě dlouho bude.

Silnice je najednou poloviční, tak pro jedno auto. Stojíme na úpatí Hory a vítá nás několik zdejších obyvatel - horských skřítků Trollů. Před námi je Trollí stěna. Již z povzdálí je vidět vodopád řítící se z kolmých skal.

Hora mě připadá strašidelná, asi to dělá i to, že je zahalená v cárech mraků a prší. Mraky jsou tak husté, že je docela šero. Silnice se ztrácí hned za první zatáčkou.

S hlavami nahoru prohlížíme padající vody, když nás upoutává pohyb uprostřed skály. „Hele, támhle jede nějaká dodávka nebo co", říká táta a ukazuje nahoru. Ve tmavé stěně se skutečně pohybuje nějaká bílá tečka. Až teď si uvědomuji velikost a mohutnost stěny masivu a připadá mi obludná. Kriste pane, tudy máme jet?

Snažíme se zachytit fotografiemi a na kameru vody padající z vršku. Moc se nám to ale nedaří. Silnice je úzká, se zákazem zastavení. Pokud je někde parkovací místo, je obsazené.

Stoupáme skalní stěnou údajně jedenácti serpentinami. Já je nepočítám. Pod námi je čím dál větší hloubka. Chvilkami jsou místa, kde vidíme hodně kolmo pod sebe. Od šestisetmetrové hloubky nás dělí pouze kameny zasazené do okraje vozovky. Táta chce, abych se vyklonila z okna a natočila kamerou přes okraj silnice tu hloubku pod námi. „Ty ses zbláznil", odpovídám na žádost. „Už teď se mě klepe žaludek strachy, nic z okna vystrkovat nebudu".

Kroutíme další serpentinu. Jsem na tom hůř než táta. On sedí nad prostředkem silnice, na levém sedadle, ale já? Chvílemi mám dojem, že moje sedadlo je mimo krajnici. Radši zavřu oči. Déšť a mlha houstnou a tak je blbě vidět na cestu. Na jednu stranu jsem naštvaná, že nic pod námi nevidíme, na druhou stranu jsem šťastná, že pod sebou nic nevidíme, protože bych si asi cvrkla strachy.

Uf. Jsme na vršku. Tak mě napadá, jestli jsem se bála víc já nebo táta, když má fóbii z výšek. Nebo z hloubek, teď nevím, co je správně? A stejně bych to někdy chtěla vidět ještě jednou, ale za slunečného počasí.

 

Trollí stěna podruhé

A to se mi také splnilo o rok později. Plujeme trajektem z Eidsdal do Linge. Vyjíždíme z lodě a Orlí cesta se nazývá Cestou Trollů. Jsme v horském masivu Trollheimen. Je nádherně slunečno a krajina má tu pravou barvu. Co jsme neviděli pro nepřízeň počasí vloni, se letos daří.

Parkujeme na vrchu masivu Trolheimen. Než sjedeme dolů, nesmíme zapomenout postavit si „mužíka", to je něco jako sněhulák z kamenů, protože kdo si ho na vrcholu Trollí stěny postaví, určitě se na tato místa ještě vrátí. Už je skoro problém najít místo, neboť velkých, malých i pidi mužíků je tady všude plno. Jdeme tedy stavět na odlehlejší část. Ještě se taky podíváme z vyhlídky do údolí.

Sjíždíme dolů. Máme trochu strach. Od obří hloubky nás dělí pouze kameny na kraji silnice.

Vodopád má téměř 200 metrů a míjíme ho v několika patrech. Škoda, že se nedá zastavit. Je tu turisticky rušno a řadu krásných záběrů prostě nestiháme udělat. Silnice je poměrně úzká. Taťko bacha! Autobus! Jedeme krokem. Míjíme se těsně. V zatáčkách se má autobus co točit. Když to netrefí zablokuje provoz. Vycouvat již obvykle nejde, protože ho zacpou další auta. Táta mě pořád nutí, abych filmovala. Jenomže, když koukám do hledáčku kamery, nic pořádně nevidím a nemůžu si to vychutnat. Protestuji! Protest byl zamítnut, ale pro velký úspěch si to dáváme ještě jednou nahoru a dolů. Tentokrát natáčím jenom zážitky do své hlavy a ukládám je do souboru vzpomínek.