Norsko oknem auta (na pokračování) část 8

 

Ledovec Jostedalsbreen - splaz Briksdalbreen

Ledovec Jostedalsbreen leží ve výšce asi 2000 m nad mořem a je svou rozlohou 487 km2 největším evropským kontinentálním ledovcem. Mocnost ledu dosahuje až 300 m. Z okraje ledovce „stéká" dolů 24 splazů.

No, když jsme si tohle přečetli v turistickém průvodci, neodolali jsme a musíme to vidět.

Popojíždíme po silnici č. 39. V Byrkjelo odbočujeme na č. 60 a tady v Oldenu by už měla být odbočka na Briksdal. Odsud se máme dostat ke splazu Briksdalbreen. Už z dálky několika kilometrů pozorujeme stále mohutnící rameno splazu. Jsme na parkovišti, dál už se jet nedá. Parkování není bezplatné. Jsou zde parkovací automaty a poplatek je jednotný, myslím, že to bylo 20 norských korun. Nebo 40?, teď nevím. Měli jsme jen větší bankovky a táta musel jít rozměnit do zdejšího hotýlku.

Turisticky je tu velmi živo. Úplný „babylon" národů a jazyků. Kromě snad všech evropanů tu rozpoznáváme araby a arabky, židy s jarmulkami a copánky a jejich manželky, indy a indky, několik typů tváří žlutého plemena, z nich nejčastěji asi Japonce. Cesta z parkoviště k ledovci je upravená a pohodlná. Vede nás však k levému splazu, o jehož existenci jsme až dosud neměli potuchy. Stále upíráme zraky nahoru k ledovému monumentu. Vypadá jako řeka stékající kotlem mezi hřebeny hor.

Komu se nechce jít pěšky a nebo třeba ze zdravotních důvodů ani nemůže, ale přesto by ledovec rád viděl zblízka, může si najmout malý vozík tažený poníkem. Na cestu dostane deku, aby mu nebylo zima a vozka jej v klidu a pohodlí dopraví až téměř k ledu. Pokud si všímáme, tak této možnosti využívají zejména němečtí turisté. Druhým způsobem Dopravy je otevřený elektromobil. Deka se v něm dostane také. Této možnosti využívají zejména japonští turisté.

Vystupujeme kolem bouřícího potoka stékajícího z ledovce a jde z něho pěkná zima. Cestou do kopce je to celkem osvěžující. Silný potok tvoří mohutné vodopády, z nichž kouří spousta ledové vodní tříště. Vstupujeme na most nad potokem a okamžitě dostáváme z levé strany studenou sprchu. Vodní tříšť se práší mnoho desítek metrů do okolí.

Asi po jedné hodině cesty vzhůru jsme u paty ledovce. Musíme si vzít bundy, protože je to jako když si stoupnete do ledničky.

Jak vzdálenosti a velikosti v horách klamou, je patrné na jednom z přiložených obrázků se skupinou lidských postav (pět černých čárek při horním okraji ledovce). Kdyby tam nebyly, nebyla by vidět velikost této „malé" části ledovce. Stejné jako na fotce to je i v reálu.

Asi vzbuzujeme důvěru, neboť se zrovna na nás obrátil britský manželský pár tak asi našeho věku s přáním, aby je manžel natočil na kameru. Brit se snaží mužovi vysvětlit, jak se kamera obsluhuje, ale ani moc nemusel. Manžel má kameru stejné značky s velmi podobným ovládáním. Po natočení si pán kontroluje výsledek a je evidentně spokojen. Na oplátku zase oni dělají společný snímek nám.

Modré zmrzlé masy se na konci své pouti utápějí v jezeře pod nimi. Je to opravdu zajímavé a jedinečné. Modrou barvu ledu způsobují mikroskopické bublinky stlačeného vzduchu. Tátovi se splnilo jedno přání - mohl si sáhnout na ledovec. Původně na něj chtěl i vylézt, ale tady na místě vidíme, že je to nemožné. Stěny ledu jsou příkré a po jeho mokrém povrchu se tam s běžnou obuví vůbec nedá udělat ani krok. Pro zájemce tu půjčují mačky, nebo jak se tomu říká (nástavce na boty opatřené kovovými hroty). Ti pak mohou ve skupině asi deseti lidí společně spojeni lanem a pod dozorem průvodce, provést výstup na ledovec po dobu asi jedné hodiny, po dohodě i déle.

Zalézáme do mezer rozeklané paty ledovce. V jednom místě se nám dokonce daří vstoupit do malé ledové jeskyně.

Vylézáme po skalách podél splazu a díváme se na hemžení pod námi. Posazeni na kámen u kamenného stolu jíme připravenou svačinu. Ještě se chvíli díváme na tu nezvyklost a pomalu se vracíme k parkovišti. Odjíždíme, ale ne daleko. Asi kilometr pod ledovcem se hromadí jeho vody v modravě čistém jezeře.

Jsem velmi ráda, že se nám drží hezké počasí. V kabině auta za jízdy vzpomínám, jak to probíhalo vloni. Bylo to myslím, takto:

Ledovec Jostedalsbreen - splaz Boyabreen

Po silnici č. 15 se vydáváme okolo jezera Strynsvaten do městečka Stryn a odtud pak po silnici č. 60 do Byrkjelo. Silnice je místy tak úzká, že je o strach tudy jet. Někde se ani dvě auta vedle sebe nevejdou a provoz je regulován dopravními značkami. Někteří zdejší řidiči jezdí tak rychle, že máme opravdu strach, zda se vyhneme. Při jednom takovém manévru, táta trochu odřel nárazník auta o svodidla.

V Byrkjelo se napojujeme na silnici č. 39. K ledovci však již nedojedeme, protože nás zastihla noc. Není se kde utábořit. Unaveni dlouhou cestou, dnem plným zážitků a špatným počasím, kotvíme z nouze na malinkatém plácku vedle silnice. Proti dešti rozbalujeme slunečník a tlačíme se pod ním já, táta a plynová bomba. Já proto, abych ohřála konzervu a uvařila kávu, bomba, aby bylo kde to uvařit, a táta, aby už nemusel sedět v autě a přitom nestál na dešti. Hygienu jsme nuceni odbýt jen nejnutnějším množstvím vody z kanystru, jiná tu není k mání.

Počasí nám prostě nepřeje. Celou noc pršelo, prší stále a ještě se přidal silný vítr. Svolali jsme krizový štáb (jehož jsme s mužem oba členy) a ten rozhodl takto: „Heroku a Heroková, zajedete ještě na ledovec a potom šupem domů". Pokračujeme tedy dál na Klakegg, pak po čísle 5 na Lunde a Boyum a městečko Fjaerland. Tady se lze dostat po silnici velmi blízko splazu nazvaného Boyabreen.

Nikdo tady není, žádné auto, žádní lidé. Prohlížíme si ledovou masu nejprve z povzdálí, až potom se k ní vydáváme co nejblíže to jde.

Z mnoha míst tajícího ledovce vytékají potoky vody a řítí se ze skal. To co přes léto odtaje, přes zimu zase přibude. Rádi bychom udělali výstup až na ledovec, ale po diskusi jsme to kvůli dešti vzdali. Mokré, příkré skály, kraj bez lidí, připadlo nám to zbytečně riskantní.

 

Pohled na Hory a ledovce je strašně klamavý. Pro nás, nezkušené, je velmi těžké odhadnout jejich velikost a vzdálenost. Přesvědčujeme se o tom za chvíli. Pozorujeme cípek ledovce vrostlý mezi skály za jezerem. Zdá se, že je celkem malý a kousek od nás. V tom se po jeho okraji udrolil kousíček ledu. Vypadalo to asi jako když z rohlíku odpadnou tři zrnka strouhanky. Po chvíli se údolím valí silný hřmot. V prvním momentu nás napadlo, že začala bouřka, ale ne, žádná bouřka. Hluk způsobila ta „drobná zrnka strouhanky".

Prší a prší a do toho fouká chvílemi pořádný vítr. Všechno je provlhlé. Náhradní čisté oblečení uložené v zavazadlech je už taky provlhlé a začíná být cítit zatuchlinou. Nebylo kde jej vysušit. Stan nevybalujeme už několik nocí, protože ho do mokra ani nechceme stavět, abychom ho mokrý nemuseli balit. Není kde se pořádně umýt. Vzdáváme to a jedeme domů, už nás nic nezastaví. Jestli se sem ještě někdy podíváme, bude doufám lépe.

Cestou potkáváme nádherně modré řeky, nejdřív divoké a peřejnaté, uklidněné v jezerech, kterými protékají. Zmohutněné pak nabírají další přítoky. Po několikadenním dešti jsou přítoky vodnatější a občas vidíme, jak je po soutoku řeka dvoubarevná, dokonce i tříbarevná (modrá, bílá, kávově hnědá).

„Ženo, dál už nejedu. Zůstanu tady v Norsku u téhle řeky. No, podívej se, to je taková nádhera!" Dívám se, a je to nádhera. Blankytně modrá řeka se klikatí údolím se šťavnatou zelení okolo. Občas stojí podél břehu čistá, upravená lidská obydlí. Nikde nepořádek, rezaté opuštěné zemědělské stroje, nikde na poli či louce hromady hnoje vyvážené z kravínů, nikde po břehu vysypané odpady z domácnosti či stavební suť, jak občas vídáme doma, nikde ve větvích po velké vodě zachytané plastové fólie. Proč to tak nemůže být i u nás?

Zastihuje nás noc. Na parkovišti asi 50 km od Lilehameru si děláme polévku a kávu. Koukám, že nám dochází už i plynová bomba. Na parkovištní umývárce s teplou vodou si dopřáváme pořádné osobní hygieny a jdeme spát. Ráno v 6:00 vyjíždíme směr Trelleborg a loď.

 

Dál na jih

Procitám ze vzpomínek a vracím se do reality. Ledovec máme za sebou. Dohodli jsme se, že se podíváme na Prekestolen ležící až v jižní části Norska. Je to odsud ještě velmi daleko a ani tam dnes nedojedeme. Kdybychom cestou náhodou potkali něco hezkého, zdržíme se tam.

V Sognefjordu je docela slušné místo na jednu noc a tak vybalujeme stolek a židličky. Je asi 22 hodin. Fjord na nás působí moudře a zadumaně. Vidím ho poprvé a mám pocit se před ním sklonit v úctě. Je absolutní klid, nefouká, hladina je jako sklo. Táta zkouší ulovit rybu. Já po těch zkušenostech s jeho rybářskými úspěchy, už ani nečekám na výsledek a jdu uvařit guláš z konzervy. Vidím, že jsem dobře udělala, protože výsledkem lovu jsou pouze dvě utržené třpytky.

Sjíždíme dolů k jihu a kolem auta pomalu ubíhají hřebeny hor. Zastavujeme na odstavném parkovišti, protože si chceme prohlédnout okolí. Z místa je vidět do tří stran. Přímo proti nám se táhne hřeben pohoří Stolheimen. Překvapují nás ovce. Vynořily se zpod silnice, jsou samy bez lidského doprovodu. Přes cestu přecházejí velmi spořádaně a přesně podél bílé linky táhnoucí se napříč vozovkou. Určitě to mají nacvičené.

Sedíme na trajektu z Dragsvik do Vagnes za 89 norských korun. Dál projíždíme kolem nám neznámého fjordu, jež jsme nazvali fjordem pěstitelů třešní. Několik kilometrů cesty byla u každého stavení u fjordu cedule nabízející třešně a višně. Třešní jako stromů je zde plno, a jsou zakryty igelitem. Myslím si, že je to proti ptákům i proti dešti, aby nepopraskaly plody.

Cesta mezi Vinje a Vik vede po hřebenech hor a je na co koukat. Krátce zastavujeme k prohlídce městečka Storhaug. Opět přejíždíme trajektem tentokrát z Bruraviku do Brimmes za 66 norských korun a pokračujeme. Cestou si děláme přestávku na jídlo. Zastavujeme u dvou líbivých vodopádů, které jsou pár metrů od sebe a vůbec nejsme sami. Provoz na silnici není silný, ale kdo tudy jede, každý se zastaví.