Loading...
Kolem 22 hodiny projíždíme Orlí cestou a vyhlížíme nocleh. Cesta vede malým údolím. Na svazích kolem nás se pasou krávy. Místa je tu kupodivu dost a můžeme si vybrat. Stan stavíme u potoka.
Snad vůně naší večeře, nebo co, přilákala okolo se pasoucí krávy. Vedoucí býček teď stojí před stanem vedle našeho stolku a dělá na nás „buličí oko". Máme strach, aby nám náhodou ten náš „obývák" nerozšlapaly. Táta na býčka fouká kouř z cigarety s úmyslem ho zapudit. Býček je asi feťák, protože mu to vůbec nevadí. Okukování pokračuje. Konečně! Už nejsme zajímaví a býček odchází.
Je po 23 hodině a slunce končí u obzoru. Jeho světlo barví skály ohněm a říčku karmínem. Je to fascinující podívaná.
Ráno koukám, kde jsou krávy, jestli by si s námi nedaly snídani. Nedaly, protože tu nejsou. A my taky sbalíme a popojedeme.
Před námi jsou již jen táhlé svahy v nadmořské výšce asi 1000 m. Pomalu trvale klesáme, projíždíme údolí Valldalen až k hladině moře. Norddalsfjord přejíždíme trajektem. Trvalo to jen chvilku a znovu nás Orlí cesta vede z údolí Meiadalen do kopců. Pomalu projíždíme mezi horami a prohlížíme otevírající se hluboká údolí. Všechno tady, hory, údolí, je tak monumentální, hektické, připadám si tady jako nic neznamenající mravenec.
Náhle se před námi objevuje druhý konec masivu. Koukáme do hlubokého údolí mezi horami a na městečko ležící na konci dalšího fjordu. nádhera. Budeme muset asi sjet až tam dolů. A taky jo. Táta kroutí serpentiny 180 stupňů. Objíždíme zátoku fjordu.
Vjíždíme do Geirangeru. Klikatíme se serpentinami kolem vody a zase do kopce. To se nedá, musíme zastavit a jít se podívat. Pohledy do Geirangerfjordu stojí za to.
Stoupáme nad městečko a Orlí cesta se začíná nazývat Zlatá cesta. Často stojíme v němém úžasu nad monumentalitou KRAJINY. A to je mlhavo a zamračeno. Jak to asi vypadá s modrou oblohou a zalité sluníčkem?
Zastavujeme na volném plácku vedle silnice, protože je odsud krásný výhled. Stojí tu auto a stan. Patří Čechům, soudíme dle poznávací značky auta. Ze stanu vykukují dvoje bosé nohy. Pomalu odcházíme, abychom nerušili.
Hned po výjezdu nás zlákala odbočka na horu Dalsnibba. Hora je vysoká asi 1500 m a je na ní vyhlídkové parkoviště.
Za možnost vyjet autem až nahoru se platí poplatek 66 norských korun. Této možnosti rádi využíváme, protože si to nechceme nechat ujít, ale už je dost hodin a musíme hledat místo na spaní.
Stoupáme strmě vzhůru po šotolině plné prudkých zákrut. Po okrajích cesty často nejsou žádná svodidla. Občas ustřelují kola. Hloubka pod námi je stále propastnější. Ze sedadla auta není vidět ani okraj cesty, jen ta hrozná hloubka. Mám strach. Připadám si jako provazochodec, jehož lano je kilometr nad zemí. Na horizontu před námi je další zatáčka a nad ní už jenom načechrané chuchvalce mraků. Ta cesta vede snad do nebe, napadá mě v duchu. Ne, vede jen do další Ostré zákruty, chvilku je přímý úsek a situace se opakuje. Jedeme přímo do nebe.
Jsme nahoře. Všude okolo jsou vidět vršky hor vyrůstajících z hlubokých údolí. Vrcholy jsou v úrovni našich očí a takhle z dálky to vypadá, že se domluvily na velikosti a jsou všechny stejně vysoké a pokryté sněhem. Nad nimi se válejí těžké mraky a místy se jich i dotýkají. Skulinami mezi oblaky se derou kužely večerního slunce. Ta nebeská hra světel má dramatickou a trochu strašidelně napjatou atmosféru.
Z druhé strany hory, odkud jsme přijeli, je hluboké údolí. Dole pod mraky je docela daleko vidět. V dálce mezi horami se půl druhého kilometru pod námi modrá voda Geirangerfjordu. Přímo pod „nohama" se nám klikatí had silnice. Krajina s mraky a sluncem hraje drama. Je to úžasný pohled.
Cesta dolů byla také drama. Pomalu se spouštíme šotolinou. „Jeď prostředkem", dávám pokyn řidičovi. V jedné zatáčce stojí dodávka. Vedle ní žena, kouřící cigaretu roztřesenou rukou. Vzrušeně telefonuje. Nic bych za to nedala, že se bojí sjet a volá si o pomoc. Nevím, jak to prožívá táta. On teď sedí nad okrajem cesty a při té jeho fobii z hloubek... Ani nemluví. Až tady dole z hluboka vydechl. Uff.