Norsko s Lubošem
Norsko s Lubošem
Cesta pro dva české cestovatele nádražáky na FIP začíná. Veliké batohy s potravinářskou základnou. Start je v sobotu o půl osmé hodině večerní. Začátek je vlastně tradiční. Zaručeně něco chybí.No samozřejmě ,můj foťák leží doma na gauči. No snad jeden postačí,jenže Luboš fotí na diáky. Takže nakonec nástup v klidu. Pardubice, Kolín, tady nástup do přímého rychlíku směr Švédsko. Jedním zátahem přes celé Německo až do přístavu Sassnitz. Tady přestup na trajekt do švédského Trelborgu. Cesta přes moře není vůbec sympatická.Zajímavá je jen ta duha, co opodál z moře vystupuje. Jinak to jen houpá tělem i žaludkem.
Na švédské straně je obávaná pasová kontrola. Ani ne tak k vůli pasům,ty jsou naprosto v pořádku, ale spíš kvůli penězům. Aby náhodou nechtěli víc než máme.Pro jistotu jdeme jako první, ať to máme za sebou. Ale je to v pořádku, jen hezký úsměv celnice a my pokračujeme dál. Jelikož přes vodu jeli jen lehátkové vozy musíme si najít nová místa. Vlak je přistaven, tak není problém. Za chvíli odjíždíme směr Stockholm. Tady rychlý přestup a za 20 minut jedeme dál na sever do BODENU. Ve vlaku je tak čisto, že po chodbě se může jít v ponožkách aby jsme to neumazali. Je to jízda přes noc, místa na spaní máme taky dost. Ve vlaku je hodně využívaný barový vůz, ale nás se to netýká. Vytahnem lahev s čajem, salám a chleba a povečeříme. lepší je to prospat. V Bodenu je taky jen přestup a jedeme dál po trati, která byla postavena hlavně pro Dopravu světoznámé kvalitní švédské rudy. Projíždíme městem KIRUNA,které vlastně vzniklo v místech, kde se železná ruda těží. Přijíždíme do ABISKA, které je rekreačním místem pro severní Švédsko i Norsko.V Abisku první část naší cesty o půl 5 odpoledne končí. Ujeli jsme 2700 km téměř jedním zátahem.
Abisko-turist je zastávka specielně pro turisty mířící do přírodní rezervace. Je vybudovaná jen necelé 2 km od stanice Abisko. Postavli tu malý domek a v něm je informační kancelář, která zajišťuje i noclehy. My to nebudeme potřebovat. Vyspali jsme se dosyta a tak vyrážíme se podívat do rezervace. Můžeme si to dovolit i když je užpůl 6 navečer. Stejně je světlo, ať je jakákoliv doba. Do teďka mi Luboš nevěřil, žeje stále světlo, byť by byla půlnoc. V 10hodin večer přicházíme na tábořiště, kde již několik dalších turistů se posiluje. Je tu ohniště a další vyhrazená místa na vaření. Tak jdem taky něco ukuchtit. Po jídle ještě kousek jdeme a potom pomalu návrat. Turistické značení je velice bídné. Měli by si vzít u nás vzor, v tomhle jsme tedy špička. Polární den umožňuje focení. Škoda, že ten můj foťák je doma. Tak jen Lubošovým. Gulášovka byla dobrá, jen nevím,zda to byl oběd či večeře. Ale ono je vlastně fuk.
Ve dvě v noci si to šlapem na nádraží trošku vyspat. Ráno nám jede vlak dál. Hlavně aby bylo nádraží otevřené. Máme štěstí, vstup je volný. Jelikož anI záchody nejsou zamčeny a teplá voda teče, děláme si pěkně hygienu. Uléháme na lavice a spíme jako lordi. Ještě se tu objevuje jeden spolunocležník, nějaký Němec. Ráno nás a spíš pořádek kontroluje místní uklizečka. Vše je v pořádku. My si balíme věci a za chvíli je slyšet zvuk motoru. Nejprve jsme si mysleli, že je to nějaký motorák, ale ejhle, on to obyčejný autobus. Jede místo vlaku a tak zajíždí úplně před nádražní budovu. Pomocí rukou a FIP jsme se domluvili a jedeme do norského Narviku.To že jedeme ze Švédska do Norska jsme zjistili jen podle cedule u cesty.Nad Narvikem překonáváme Hory a tak máme z vršku nádherný výhled na moře a město. Jsme rádi autobusu, aspoň uvidíme kraj trochu z jiného pohledu. Sluníčko pěkně pálí. S úžasem hledíme dolů do hloubky na fjord. Dole jsou taková mrňavá autíčka a autobusky. Tak začínáme sjíždět serpentinama dolů do města.
Narvik je nejsevernějším místem ve Skandinávii, kam vůbec vede železnice. A taky je to zároveň nejsevernější místo našeho výletu. Teď už pojedem jen na jih. Narvik je město, které poznalo válku velmi tvrdě. Přístav i město bylo neustále bombardováno Němci. Dnes se ze všeho vylízalo a válku tu připomínají jen pomníky a dokumentace na nádraží.Vyrážíme na prohlídku města a blízkého okolí. Batohy si dáváme do soukromí pohlídat a vyrážíme nahoru do kopce nad městem. Při návratu nám však hlídá batohy pěkný vlčák. Za chvilku je tu majitelka a tak si bereme bágle, děkujeme a jdem dolů do města. Tady chvíli zkoušíme stopa, ale nedaří se a tak znovu na dráhu a vracíme se přes Kirunu,Boden a Gavle, kde přesedáme směr Storlien. To je přechodové nádraží mezi Švédskem a Norskem. Pěkné nádraží,před ním krásné jezero a vedle stojí starý osobní vagon, který dnes slouží jako informační kancelář. Uvnitř jsou velmi příjemné informátorky.
Ze Storlienu jedeme už norským motoráčkem. To je jediné,podle čeho se dá poznat, že jsme v Norsku. Vláček nás vzal přes Stjordal do TRONDHEIMU. Za obrázek české lokomotivy jsem se svezl na stanovišti strojvedoucího. Do Trondheimu to z Narviku bylo “jen “ 1990 km. Pane,to to skáče.
TRONDHEIM – Benátky severu. I tady je to město na vodě, i zdejší domy jsou na kůlech zatlučených do vody. Samozřejmě ta historická část. Je to přístavní město, přes řeku, co se tady vlévá do moře je přkrásný stařičký zvedací most v červené barvě.Mají tu nádhernou katedrálu, jak už znám. Není pro mě velkým problémem k ní trefit, stejně jako do informačního střediska. Vycházka ke staré pevnosti je asi vrcholem naší návštěvy Trondheimu. Jen ještě jeden můj zmatek s FIP,ale je nalezena v místech, kam ji jindy nedávám. Na nádraží se k nám hlásí starý děda a má snahu se bavit. Ptá se jestli anglicky, francouzky či německy. Říkám, že německy málo. Když zjisťuje,odkud jsme, ptá se “ pa rusky?” Tak přichází ruština ke slávě v místech, kde by jsme to vůbec nečekali. Když jsem se ho zeptal odkud on zná rusky, odpovídá, že jako pilot za války létal doprovody konvojům do Murmanska a tam se musel domluvit s personálem. Tak byl docela rád, že si mohl popovídat. Nám však jede vlak. Jelikož jsem již v těchto končinách jel směřujeme svou cestu přes ROROS do OSLO. Půvabná je krajina v norských horách. Cestu lemují lesy,řeky,potoky a vesničky typicky dřevěné norské architektůry. Jedeme na jih a na jih. V Oslo je jen kratší prohlídka. Samozřejmě vedu Luboše ke královskému zámku. Ač je už večer, stále je světlo. Večer nasedáme na vlak ještě více na jih Norska. Cílem je přístavní město STAVANGER. Od Trondheimu po Stavanger je to pouhých 1100 km. Z Oslo vyjíždíme tunelem pod městem. Většina návštěvníků Norska jezdí pouze na sever, ale to moc ochuzují. My to zkusíme tedy ještě více na jihu.
Krajina je tu trochu o něčem jiném, přesto půvab to má. Jen oči přecházejí při pohledu na místní přírodu. Norsko to je hornatá zem a ani ta část na jihu se nevymyká. Hory téměř objíždíme. Okolo skály a samozřejmě jezera, jezera. Vrcholem je samotný Stavanger. Staré přístavní město, bez paneláků. Nejvyšší budovami ve městě jsou kostely.Jinak je Stavanger téměř celý dřevěný. Rozkládá se na kopečcích na pobřeží, takže rovná ulice tu není vidět. I nové domky jsou stavěné ve starém stylu. No prostě, hezčí městečko jsme ještě neviděli. I kostelík nahoře ve městě je dřevěný, bíle natřený. Chci se tam jít podívat, ale právě tam je pohřeb a tak rychle couvám. Nvštěvujem tedy jiný kostel, ten je zděný, z červených cihel. Vrcholem naší návštěvy je však stará katedrála někdy z roku 1100. Kamená, důstojná stavba.Tady prodává různou literatůru, týkající se katedrály mladý muž. Když zjistí, že jsme Češi, mluví slovansky. Je prý z bývalé Jugoslávie a je Albánec. Nám literatůru věnuje, prý na památku.Je vidět,že slovanské jazyky jsou příbuzné, protože my mluvíme jen česky a on tou svou řečí. Přesto si rozumíme.
Ze Stavengeru následuje průjezd Švédskem až do Dánského hlavního města –Kodaně.Je to pouhých 1200km. S mými znalostmi navštěvujeme nejprve informační kancelář kousek od nádraží.Poté malé nahlédnutí do vojenského muzea a hurá ke královskému paláci. Tady stojí královská garda bez mrknutí oka. Naprosto vážně. Jdeme si prohlédnout parčík opodál zámku. Když jdem fotit střídání stráží,máme smůlu. Oni se střídají před celou hodinou a tak když přicházíme, střídání právě končí.
Další zastávkou v Dánsku je město Korsor. A jelikož Dánsko není celistvým státem, ale rozkládá se na ostrovech spolu spojených pouze mosty či lodní Dopravou, plujeme opět na trajektu. Jen hodinku pouhou. Při plavbě vidíme jak se v dáli staví most přes moře. Přistáváme v Nyborgu a odtud už zas vlakem do Fredericie. A jelikož plánek města máme už z Kodaně, nebloudíme a jdem se podívat ke staré pevnosti. Po prohlídce si v parku vaříme jídlo.Vracíme lahve a máme za ně čerstvý chléb. Ve Fredericii se opět otáčíme na jih do Německa. Hranice překračujeme v hraničním Padborgu, kde přesedáme na německý motorák. Při vyhledávání místa si sedáme do části, kde sedadla jsou modrá a je tam volno. Přichystaná FIP je a tak se věnujeme pohledu z okna na německou krajinu. U Flensburgu je vidět mohutná ocelová stavba, Vypadá jako most, je přes kanál. Asi nějaká muzeální památka. Najednou zjišťujeme, že ta památka je funkční železniční přejezd a my na něho právě najíždíme. Není to zrovna moc příjemný pocit, když si uvědomujeme po čem jedeme. Naši předkové však byly kvalitní odborníci a tak jen zážitek pohledu z výšky na krajinu v nás zůstává. Večer přijíždíme do Hamburku. Při vystupování jsme teprve zjistili, že jedeme v 1 třídě. Proto tedy bylo volno.
Jelikož je večer 11hodin, hledáme nějaký vlak na noční přejezd a vyspání.Nejvíc se nám líbí ten do Stuttgartu. Nasedáme a noc na ležato je naše. Po příjezdu je procházka městem samozřejmostí. Kousek od nádraží narážíme na taky”Čecha”. Žebrá tam a dělá našemu státu ostudu. Stydíme se za něho. Při návštěvě jednoho s kostelů si prohlížíme vystavené fotgrafie se stavem jak to tady vypadalo za války a porovnáváme se stavem dnes. Hluboká úcta všem, kdo dokázali z těch ubohých trosek pozvednout tenhle krásný kostel a dát mu ještě lepší stav, než jaký byl před válečnou hrůzou. Pro nás však kostel je jen fatastické dílo rukou a ducha lidského a tak opláchnutí rukou v misce u vchodu je jen očistou těla. Snad to kostelu ani věřícím neuškodí.
Ze Stuttgartu jedeme do Mnichova, hlavního města Bavorska. Starobylá část města je velice pěkná. Zdáli slyšíme říznou dechovku. Asi tady někde hostuje nějaká česká kapela. Jaké je naše překvapení, když při příchodu na STARÝ DVŮR vidíme jak jsme se spletli. Kapela je bavorská i s tralaláčky. Starý dvůr je náměstí uprostřed starého města. Jsou tu nadělané obyčejné lavice a stoly. U nich místní popíjejí pivo a zpívají s kapelou. I tanečníci se najdou. Prostě lidi se tu krásně baví.Závidím jim. Taky ale chvilku posedíme a posloucháme. Pivo tu zásadně pijí z tupláků. A určitě jim chutná. Mnichov býval sídlem bavorského krále a tak tu mají samozřejmě i královský zámek. Prohlídku si nemůžeme nechat ujít. Jen ho musíme najít. Chvíli kličkujeme, ale my to přeci zvládnem. My dva spolu určitě. Dobrá věc se podařila a my se procházíme zámeckým parkem. Kytičky kvetou, park voní a sluníčko se usmívá.
Od starobylého se přesouváme k moderně.Jedeme na letiště. Nějak musíme využít čas do nočního vlaku domů. Na letišti pozorujeme provoz. Letadlo za letadlem. Start i přistání. Při jednom pokusů najít zajímavější vyhlídku jsme se pěkně zamotali a jsme náhle mimo budovu. Nakonec vše dobře končí a my jsme téměř u plochy. Blíží se však večer a tak se vracíme zpět na nádraží. Tady stojí ryze česká souprava. Fajn, můžeme jet přes Norimberk bez přesedání až domů,do Prahy. Samostatné kupé však není k dispozici. Nevadí. Jenže jízda v našem vagoně je na německých tratích něco zoufalého a tak se cestující pozvolna vytrácejí. Jen my trénovaní vytrváme a tak brzy máme kupé jen sami pro sebe. Vagon z kolejí nevypadl, ač to tak chvílemi vypadalo. Vyspali jsme se dobře a ráno jsme doma, v Čechách. Zase jsme doma v té české kotlině, za sebou 8000 km, zadnici téměř placatou, ale stálo to za to! Tak zas příště někam spolu a v pohodě.