NORSKO Severní polární kruh, Trondheim - Nidaroská katedrála, Saltstraumenský malström,vodopád Slettafossen
Šestý den ráno jsme se z kempu, nacházejícího se pod trolí cestou, rozjeli údolím norského národního parku Romsdal. Kopírovali jsme tok řeky Raumy. Rovnoběžně s ní se táhl hřeben Trolltindan (Cimbuří Trollů), složený z obrovských a divokých skalních stěn (s nejv. vrcholem v nadm. výšce 1 701 m.). O zakaboněném počasí už se raději rozepisovat nebudu, přijalo se jako součást našeho putování. Po krátké zastávce u téměř neviditelné Trollveggen (stěny Trollů) - viz předchozí článek - jsme pokračovali přes nedalekou obec Verma, za kterou se v úzké rokli nachází vodopád Slettafossen (video). Vodopád je v tomto úseku velmi prudký. Autobus nás na chvíli vysypal na blízkém parkovišti. Z bezpečné vzdálenosti jsme se pokochali soustavou vodních kaskád. Cítili jsme obrovskou sílu hřmoucí masy vody. V blízkosti mostu, který překlenoval řeku, se nacházel malý obchůdek se suvenýry. Strážila ho banda Trollů.
Ze silnice E 136 jsme se v obci Dombås, napojili na E 6 a ujížděli 200 km na sever do někdejšího hlavního města Norska (do roku 1217). Občas nás z dlouhých jízd po norské rozsáhlé krajině bolely zadky. V Trondheimu nás kvůli povinné přestávce pánů řidičů pro změnu po mnohahodinovém ťapkání do večera začaly fest bolet nohy. Protože místo spaní následoval po prohlídce města noční přejezd k Severnímu Polárnímu kruhu (cca 550 km), ráno druhého dne jsme se cítili zlikvidovaní cele. O to více jsme si pak vážili nocí strávených v teplých a útulných chatičkách. Ale zpět do jednoho z nejstarších měst Norska, které vyrostlo v okolí katedrály a sehrálo důležitou roli v kulturních i náboženských dějinách země. Jeho okolí je považováno za kolébku norské říše.
Trondheim (kdysi Nidaros) se nachází v jedné ze zátok Trondheimsfjorden. Správní město kraje Sør -Trøndelag je centrem Trondheimskémo regionu. Svými 180 000 obyvateli je třetím největším městem v Norsku. Řeka Nidelva, Trondheimem protékající, ústí do moře, které jej ze severní části obklopuje. Důležité průmyslové město se proslavilo hlavně výzkumem a vědou. Díky velkému počtu studentů Trondheim kypí životem. Nachází se zde nejstarší gymnázium (1152) a sídlí mnoho vysokých škol, z nichž významnou je např. Norská univerzita přírodních věd a technologie. Najdeme tu muzea, galerie, kavárny a restaurace…
Základní kámen Trondheimu položil v roce 997 Olaf Tryggvasson, který zde nechal vybudovat královský dvůr a první dřevěný kostel, zasvěcený sv. Klimentovi, jež se stal předchůdcem dnešní mohutné katedrály. Nástupce Olafa I., Olaf Haraldsson, ustanovil jako jediné náboženství křesťanství. Obyvatelstvo však nesouhlasilo a bouřilo se. Situace využil krutý dánský král Knut, jehož norský lid zvolil místo Olafa II. za svého (norského) krále. V roce 1030 Olaf II. padl v bitvě. Paradoxem je, že byl později prohlášen za svatého. Jeho tělo bylo přeneseno do chrámu sv. Klimenta (prvního norského kostela). Od té doby se stalo město poutním místem. (Nejen ve Skandinávii, ale i v mnoha jiných zemích bylo později vystavěno na počest tohoto světce mnoho kostelů).
V Trondheimu bylo založeno biskupství a v roce 1152 bylo povýšeno na arcibiskupství. Tento status si město udrželo až do dob reformace, kdy se stalo cílem válečných nájezdů (rok 1537). Ve 13. století se Trondheim stal sídelním městem norských králů. I když se později stal hlavním městem Norska Bergen, Nidaros zůstal nadále náboženským centrem. V 17. stol. město postihl ničivý požár. Za dnešní podobu vděčí Trondheim generálu Johannu Casparu de Cicignonovi, který město zrekonstruoval a také postavil pevnost Kristiansten. Tato měla město ochraňovat před útoky nepřátel. V 18. stol. byl Trondheim obsazen Švédy. Od tohoto roku již bylo město ušetřeno konfliktů, což vedlo k zachování památek.
Vyrazili jsme s průvodcem směrem k řece kolem rezidence Stiftsgården, (jedné z největších dřevěných budov v celé severní Evropě). Palác z 18. stol. je stále využíván pro návštěvy norské královské rodiny. Ze Staroměstské mostecké (Gamle Bybrua) - červeného mostu s vyřezávanými dřevěnými portály, překlenujícího Nidelvu, jsme shlédli Bryggen - na kůlech postavené pestrobarevné staré přístavní sklady z 18./19. stol., lemující oba břehy řeky. Radost pohledět !!! Dnes se ve staveních nacházejí dobré rybí restaurace. Původní most se strážnicí a celnicí byl postaven v rámci rekonstrukce Trondheimu po velkém požáru v roce 1681 a v souvislosti se stavbou pevnosti Kristiansten. Měl vojensko - průmyslový význam. Na mostě se vybíralo mýtné. Za současný vzhled vděčí most Carlu Adolfu Dahlovi, který jej nechal 1861 zrekonstruovat. Je považován za jednu z charakteristických památek města.
Opět, stejně jako v Oslu, jsme se pak s dvěma studentkami (děvčaty s výbornou orientační schopností, mladistvou dravou energií a smyslem pro humor) trhly od hlavní skupiny a samy brouzdaly širokými ulicemi tohoto pěkného sídla. Potkávaly jsme hodně jízdních kol. Občas na nás spadlo pár kapek, ale jinak se počasí udržovalo až do pozdního večera v nám již velmi dobře známém „zakaboněnu“. °C se vyškrábal nad 10, což bylo také povzbudivé. Ohřát jsme se ale občas někde musely. Po obídku (rohlíku s norským krevetovým salátem), zkonzumovaném pod širým nebem na náměstí Torget a pod dohledem krále Olafa Tryggvasona, střežícího město na vysokém sloupu (sloužícímu zároveň jako obrovské sluneční hodiny), jsme se vydaly do nedalekého sympatického kamenného kostela Panny Marie (Vår Frue Kirke). V božím stánku z 12. stol. jsme našly nejen teplo, ale i vlídné přijetí a posezení. Dostaly jsme od místních misionářek čaj… jen tak… z lásky… Pravda, trošku jsme nezapadaly do skupiny sociálně slabších, kteří se přicházeli také ohřát a občerstvit, ale vůbec nám jejich společnost nevadila. Jim ta naše taky ne - patřili tam totiž více než my. Na zemi ležel kříž, seskládaný z kočičích hlav. Na každé kostce hořela svíčka. V kostele Panny Marie jsem se cítila velmi dobře. Prosba o paprsky slunce byla v následujících dnech alespoň částečně vyslyšena. Příjemnou atmosféru v církevní stavbě završilo setkání s párem cestovatelů z Hradce Králové. Popovídali jsme si o navštívených místech v Norsku a skončili až u Turistiky, která jim vůbec nebyla cizí. Svět je malý.
Přešly jsme řeku a vyšláply na kopec k pevnosti Kristiansten. Naskytl se nám odtud pěkný výhled na město. Vracely jsme se zpět do centra kolem Arcibiskupského paláce (Erkebispegården), nejstarši severské světské stavby, rozsáhlého souboru budov, sloužících dnes jako muzeum.
V Nidaroské katedrále (z poč. 14. stol), největší pamětihodnosti Trondheimu a největší středověké gotické stavbě ve Skandinávii, se na chvíli téměř všichni účastníci zájezdu sešli na varhanním koncertě. Stavba vyrostla na místě původního kostela s hrobem Olafa Svatého. Vnitřek gotické katedrály byl velmi střídmě osvětlený. Jediným zdrojem světla byla pestře zbarvená okna a prosklená rozeta nad obrovskými krásnými varhanami. V této nejstarší církevní stavbě Norska se nacházejí korunovační klenoty. Z výšin katedrály se dá shlédnout město. Byli zde kdysi pohřbíváni králové a také tu probíhaly korunovace. Požehnání norského krále je od 19. stol. dáno ústavou. Varhanní koncert, bohužel, neměl vůbec grády, byla jsem velmi zklamaná. Chrám je úchvatný zvenčí. Stavebním materiálem je modrošedá hornina saponit. Fasádu doplňují sochy, znázorňující norské světce a biblické hrdiny. Mohutná katedrála (délka 102m) byla několikrát zničena požárem, vždy ale byla opravena. Bližší informace zde.
Prohlídku města jsme večer s děvčaty zakončily na náměstí Torget v obchodním domě (v teple) a když i ten zavřeli, šuply jsme do kavárničky.
Norsko je poměrně drahé, na druhou stranu ve vybraných obchodech (KIWI market nebo Coop) a velkoobchodech se dalo za solidní cenu nakoupit vše potřebné (pečivo, jogurty, saláty atd.).
Těsně před noční cestou dále na sever jsem ještě jednou seběhla k řece mrknout na staré přístavní sklady.
Letní noci tu bývají jasné, zimní naopak tmavé a dlouhé (světlo je od 10 – 14 hod.). Průvodce (v obecné rovině) sdělil, že temnota na obyvatelstvo severního Norska hodně doléhá. I když jsou lidé velice dobře materiálně zaopatření, neexistence světla si vybírá svou daň – je tu vysoká míra sebevražd.
Pokroutili jsme unavené nožky pod sedadla svých spolujezdců a tiše přetrpěli v dostavníku dlouhou cestu.
Projížděli jsme (po silnici E 6) nějaký čas oblastí, kde nebyla žádná zeleň. Mezi kameny se rozprostíraly obrovské plochy pestrobarevných lišejníků. Připadala jsem si jako na výletě mimo naši planetu. Po 550 km jsme konečně dorazili k severnímu polárnímu kruhu (Polarsirkelen), nacházejícímu se na hranici NP Saltfjellet-Svartisen (680 m.n.m.).
Severní polární kruh je imaginární kružnice na Zeměkouli, protínající Norsko, Švédsko, Finsko, Rusko, Kanadu, Aljašku, Grónsko a Island. Severní zeměpisná šířka 66° a 33' označuje za letního slunovratu v těchto místech nejjižnější dosah svitu půlnočního slunce (jev, kdy slunce je stále nad obzorem a je vidět 24 hodin denně – na pol. kruhu trvá asi měsíc) a okraj šera polární noci za slunovratu zimního. Za polárním kruhem žije asi 1 000 000 obyvatel. Průměrná teplota nejteplejšího měsíce v roce zde nepřesahuje 10 ° Celsia.
Zastavili jsme na obrovské planině, kterou lemovaly kopce, jejichž vrcholky byly pokryty souvislou vrstvou sněhu. Zašli jsme do budovy Centra, jejímž interiérem rovnoběžka polárního kruhu probíhala. Ani kavárnu, ani kino, ba ani výstavní síň, kde bylo možné se dozvědět o kultuře a hospodářství severního Norska, jsme zhledem k časovému deficitu nenavštívili. Vlítli jsme ale do obchůdku, plného předražených arktických kýčů. Koupili jsme si tam pohlednice, podělili se v textu o radost nad dosažením jednoho ze zajímavých cílů, otiskli je exkluzivním razítkem s nápisem Arctic Circle Norway, siluetou centra a aktuálním datem a poslali je odtud do Česka. http://www.polarsirkelsenteret.no/.
Centrum je otevřeno od 1. května do 1. září.
Před touto architektonicky zajímavou budovou, nenásilně vkomponovanou do okolního přírodní prostředí, stojí sloup, vyznačující polární kruh. Místo pro fotografii jsme si museli vystát. Ač jsme potkali v oblasti jen velmi málo lidí, přímo zde se to turisty hemžilo jako na Václaváku – nebylo divu.
Ve zbývajícím čase jsme vyběhli nad budovu. Po široké ploše bylo rozseto mnoho pyramidek z kamení. Za stavbou stál velký dřevěný kruhový podstavec se znaky různých měst.
Naším dalším cílem byl Saltstraumen, vzdálený od Arctic Circle asi 135 km. Cestou náhle zazněla rána a my přišli o pneumatiku. Rozlítla se na cucky. Nucená čůrací pauza (díky šikovným rukám pana řidiče, který brzy defekt opravil) netrvala dlouho a my mohli pokračovat směrem na Fauske (kde jsme z E 6 odbočili doleva na silnici č. 80) a dále do Saltstraumenské úžiny (šířka 150m, délka 3km) vstříc přírodnímu fenoménu malströmu.
Slapový proud, nacházející se mezi ostrovy Straumen a Straumøy, způsobuje mezi přílivem a odlivem to, že se jeden fjord (Saltfjord) vlévá do druhého (Skjerstadfjordu). Mezi přílivem a odlivem protéká úžinou asi 400 000 000 kubíků vody, díky kterým vznikají působivé víry a vývěvy. Je zde mimořádné prostředí pro plankton, tedy i pro ryby a následně i pro rybáře. Vyběhli jsme na 768 m dlouhý Saltstraumenský most (video) a čekali na „vodní chaos“ (prohlašovaný za největší na světě). Žádný fenomén se však nekonal. (Rozpisy přílivů a odlivů prý lze, dle tištěného průvodce, sehnat v místních turist. kancelářích.) Neměli jsme štěstí na víry, ale pohledy do krajiny z výšin mostu byly parádní. Prošla jsem se i pod mostem a pozdravila se s rybáři. Následoval odjezd do nedalekého Bodø, odkud nás trajekt převezl na souostroví Lofoty.
Poděkování Lucce, Hance a Lence za výbornou společnost !!!!!
2015
Články s výletem do Skandinávie související:
LOFOTY - Reine, Å, Vikten, Nusfjord, Henningsvær a Borg. VIKINGOVÉ
Dalsnibba, Geirangerfjord, Orlí cesta, cesta Trollů, stěna Trollů, údolí Romsdalen
Briksdalsbreen, Lærdalstunnelen , železnice Flåmsbana, Sognefjord, Stryn, Trollové a Huldry
ŠVÉDSKO - Fjällbacka, Stockholm, Tännforse, Grönklitt Björnpark, NP Hamra