Novohradsko české+rakouské,Blockheide,Hohe Wand,Barchan 1.díl

Konečně se mi podařilo ukončit 8 dílný seriál s vybranými 3 stovkami fotek. Totiž po Krušných horách pokračuje pilná práce kůrovce i na kdysi nádherných lesích Šumavy. Tlačí mi to slzy do očí a nemohu se na to dívat. Rozhodl jsem se tedy zajet znovu, do ještě relativně netknuté přírody Novohradských hor, než se tam chrobák dostane. Netknutých hor, nejen oním broukem, ale i lidmi, jejichž některé druhy rovněž moc rád nevidím. A to zavčas, než se nahrnou i sem. Chci si ty hvozdy a travnaté pláně naposledy vrýt do paměti.

Z původního osazenstva nakonec vyrážíme jen dva. Třetí kamarád, který by s námi krásné chvíle ve světě ticha a šumění stromů si jel určitě užít také, nás však už v lednu opustil. Toulá se již v jiném světě. Žije jen v našich vzpomínkách.

Dáme smutku vale a vyrážíme trnitou cestou nekonečných objížděk. A objízdnými trasami i těch objížděk. Před první stanicí se nejprve zastavujeme v Českém Rudolci, kde víme o dobrém pivku z místního minipivovaru. Lze ho zde totiž pořídit v PET lahvích do zásoby, až budeme v zemi nikoho, kde se ani hospody nevyskytují. Konstatujeme tu, že místní zámek moc v opravách od minule nepokročil, což jest škoda.

Za Terezínem by se měly okolo vrchu Šibeník (732m n.m.) nacházet nějaké balvanovité skalní útvary. Šplháme vzhůru po ztrácející se pěšince a možná přibíráme první klíšťata. Svahy i vrchol jsou v rozsáhlém širokém okolí různě posety samostatnými většími balvany a skalami. Mezi nimi sem tam studánka a ukrytý trempský kemp.

No, to jsme si potřebovali jen protáhnout údy a pokračujeme přes Kunžak dál. Nevystupujeme ani v Kaprounu, abychom se u pomníku na zastávce Jindřichohradecké úzkokolejky poklonili Járovi Cimrmanovi, který zde byl v r.1900 vyloučen ze železniční přepravy a vyhozen z vlaku. Zůstal tu však po něm otisk na věčnou památku.

V podvečer dorážíme do cíle, kde si na malé vatře opékáme uzeniny a zapíjíme je lahváčky. V naprostém tichu jen sem tam šplouchne ryba v čerstvě opraveném rybníku. Večer končí zalezením do spacáků. Nechybí nám ani televize, tablet, či doma slyšitelný hukot okolní civilizace. A takových tichých nocí nás čeká víc.

Následující den nás zaujal zvláštní tvar kostelní věže v Rychnově nad Malší. Ves, dnes městečko, byla založena před r. 1363 Rožmberky. V následujících stoletích se tu přehnalo několik válek a r. 1872 povodeň. Poté už byl klid, takže se dochovalo několik kamenných kašen z 19. - 20. stol. Z památek nesmíme zapomenout na pozdně gotický kostel ze 16.stol., který nás tu vlastně přiměl k zastávce. Uvnitř se nalézá rokokově empírová kazatelna a dřevem obložený sanktuář.

Do Rychnova jsme původně jeli kvůli řadě 6 poutních barokních kapliček podél silnice, s výjevy Kristova života. Ty nás provází až do Svatého kamene. Kapliček bylo původně víc, ale nedochovaly se.

Uprostřed travnaté plochy tu na mírném návrší stojí poutní barokní kostel Panny Marie Sněžné z první poloviny 16. stol. Původní klášter zcela zanikl. Věž kostela posloužila jako pozorovatelna, zda se tu neplíží západní špióni.

Samostatný vchod zvenku má u severní zdi kostela menší trojbokou kapli, s posvátným rozpůleným kamenem, s dřevěnou sochou Panny Marie s Ježíškem v náručí, a anděly po boku.  Na základě pověsti o zjevení Panny Marie kolem r.1500 a podivuhodném rozdvojeném kamenu, zde roku 1653 byla vybudována jednoduchá kaple. Později kvůli věhlasu a růstu počtu poutníků, i poutní kostel a založeno mariánské poutní místo. K rozpůlenému kameni, jehož mezera se stále rozšiřuje, se váže legenda, že až bude tak široký, aby projel vůz se senem, dojde ke konci světa. 

Sto metrů severozápadním směrem ještě stojí kaplička, postavená nad pramenem léčivé vody. Nechybí tu samozřejmě ani bufet a hospoda s venkovním servisem pro poutníky.

Od Svatého kamene dojíždíme až na samý konec silnice v jihovýchodním koutě Novohradských hor. Prohlížíme si tu, v bývalé sklářské osadě Pohoří na Šumavě (zvláštní název v Novohradských horách, že?), zajímavou částečnou zříceninu farního kostela Panny Marie Dobré Rady z r.1779. V úplně zaniklé obci je jen 5 soukromých novějších chalup a oficiálně, podle různých zdrojů jen 0 až 2 obyvatelé. Oproti dřívějším 1335, ve 186 domech a osmi hospodách, s jedním pivovarem, rozdíl. Myslím, že všichni víme, jak a proč k tomu došlo. Zaniklých osad je nepočítaně. Při mém procházení celé Šumavy a Českého lesa, mnoho smutných pohledů.

Dojeli jsme sem dost brzy, tak si ještě jdeme změnit myšlenky nádhernou novohradskou přírodou, téměř bez lidí. Procházíme loukami, kde kdysi určitě byla obdělávaná pole, a pásl se dobytek.

V oblasti PP Prameniště Pohořského potoka už přibývá smrkových solitérů. Zelenou travnatou plochu prozařují žluté luční květy. Postupně překračujeme jedno z ramen rozvětveného Pohořského potoka.

Vnikáme do samého srdce Novohradských hor. To je ta romantická země nikoho. Po chvíli zdoláváme jeho další rameno. Fotíme si vzácný památný zerav. Cesta postupně stoupá a přibývá obnažených skal. Nejzajímavější je průrva mezi skalami na samém Kamenci.

No vida. Jsme tu 1072 m vysoko. Cesta odsud klesá 600 m ke státní hranici. A tam, široko daleko, jen hvozdy. A přece tu kdysi stávala osamocená hospoda! Že by hostinský z Cimrmana?

Musíme se vrátit. Čas je neúprosný. V Pohořské vsi zaléháváme po skromné večeři z vlastních zásob, zapité nechlazeným lahváčem. Jak jsem předem tvrdil, opuštěná země bez lidí a bez hospod.