Novohradsko české+rakouské,Blockheide,Hohe Wand,Barchan 4.díl

Ráno, po zajímavém večeru v Hojné Vodě, vyrážíme z centra na okruh zelenou TZ. Vystoupáváme výškových 140m na Kraví horu s výškou 953 m n.m. Nejprve spatříme turistický přístřešek a vzápětí základnu kovové rozhledny. Počítali jsme schody, jednak jsme se přesně neshodli a navíc jsem stejně ten počet pod dalšími dojmy z dlouhé cesty zapomněl. Ale vysoká je 42m.

Před rozhlednou tu pochopitelně stávala vojenská hláska na obranu před západním kapitalistickým světem, jako řada podobných podél celých hranic. Kruhový výhled skýtá k vidění nejen okolní Novohradské hory, ale na Kleť, Slepičí hory, Budějovicko a Třeboňsko.

Odtud nás kopec na protilehlé straně žene dolů kolem skalních útvarů, desetimetrové Napoleonovy hlavy a dalších skal.

Následně projíždíme, v minulém dílu zmíněnou Dobrou Vodou, přímo kolem onoho barokního poutního kostela Panny Marie Těšitelky. Na dálku viditelného už od Třeboňské pánve. Kvůli klidu, čistému vzduchu z Novohradských hor a romantické, okolní přírodě byla vždy Dobrá Voda vyhledávána lázeňskými hosty.

My se dál s ní loučíme a měníme místo na okolí mezi pohraničními rakouskými městečky Harbach a Heinrichs bei Weitra. Jsme zvědaví na zdejší skaliska. Je to oblast posetá balvany i vysokými zvětralými skalami. Za vzorek místní přírody si vybíráme Mandelstein.

Cestou míjíme podivný dřevěný hříbek, vysoký asi 2,5m. Červivý. Jeho dutina, kam se vejde dospělý s malými dětmi, obsahuje pár dřevěných modelů jednoduchých hudebních nástrojů. Děti si na nich mohou vyzkoušet vyluzování melodických zvuků.

O kousek výš vyčnívá dřevěný altánek – vzpomínková chatka na odsun obyvatel z českého pohraničí, společný domov dvou národů.

Vrcholek Mandelsteinu (874m n.m.) tvoří rozeklaná skaliska, pod nimiž spadá prudce dolů hlubina snad o 200m. Po přejití krátkého dřevěného mostku nad skalní průrvou, umožňuje skvělý výhled ze železné přečnívající vyhlídkové konstrukce, do modravých dálek k Českým Budějovicím.

Po sestupu zpátky k silnici pokračujeme na druhé straně a obdivujeme skalní útvary Schöpsteine, Maushaus a další. Vesměs poskládané ze zvětralých částí skal na sobě.

Ještě navštěvujeme následně podobnou skupinu o pár kilometrů, dál za okrajem města Heinrichs. Viklany, skalní mísy, „skluzavku“ a j.
Odtud zase do Česka na dobré pivo z minipivovaru Žumberk. Penzion byl zavřený, tak aspoň PETky přímo z pivovaru.

Je pondělí, tak místní středověkou tvrz jen procházíme a obcházíme. Kulturní památka z 15.stol., obehnaná hradbami se 6 věžemi, nabízí k prohlídce malovaný jihočeský nábytek, výstavu o rybách a lidech, vč. souvislostí s Rožmberky. Využíváme aspoň neméně důležitou lázeň ve vedlejším rybníku.

Do Nových Hradů je to jen skok. Nejdříve šplháme k zadní, málo navštěvované části hradu. Pokocháme se mohutným hlubokým hradním příkopem a obcházíme hrad. Protože hlavní hradní vstup je z přední části od města.

Podobně jako středověká tvrz i hrad se nám líbí. I když jsem tu všude v minulosti byl, už je to nějaká doba, rád se pokochám znovu. Pondělní zavírací den nebrání ve vstupu branou na nádvoří a prohlídka bez interiérů nevadí. Ve středověku fungoval hrad jako pohraniční pevnost nad soutokem říčky Stropnice s Novohradským potokem. Do 17. stol. ho obývali Rožmberkové.

Na závěr se ještě projdeme městem, jehož historické jádro je městskou památkovou zónou. Do ní patří mimo hradu, z církevních památek barokní farní a klášterní kostel sv. Petra a Pavla, s rodinnou hrobkou Buquoyů a řádových řeholníků z r. 1748, a sousedící klášter Božího Milosrdenství, radnice a městské opevnění. Na severu stojí ještě novější, rokokový zámek z 18.stol s parkem. Já mám však raději hrady, takže k tomu už nejdeme.

K prozkoumání širšího okolí musíme ještě projít vedlejší NPP Terčino údolí. Také jsem zvědavý jak se asi změnilo za 25 let od mé návštěvy. Jedná se o příjemný anglický lesopark v údolí říčky Stropnice, s drobnými zájmovými objekty na naučné stezce. Místo vstupného zaplatíte parkovné (pokud si nenajdete kousek dál parkování bez placení).

Jsou tu dvě možnosti vstupu. My jsme sice parkovné neplatili, ale vstupujeme okolo něj. Je teplo, tak hasíme žízeň v restauraci a penzionu Hamr, brzy po vstupu. Potřebuji včas odbourat látky nepřípustné při řízení, na což by 7km pěšky mělo bohatě stačit.

Po necelém tři čtvrtě kilometru přicházíme k bývalému letnímu sídlu, empírové budově lázní „Lázničkám“. Původně vybudované jako letní sídlo hraběte a hraběnky Buquoyových i jako soukromé lázně. Kousek od nich ještě k bývalému obytnému altánu, klasicistnímu Modrému domu mezi cypřiši. Dnes zřícenina po povodni r. 1936. Lázničky slouží jako penzion s welnessem.

Oblíbenou a nejzajímavější atrakcí je kousek za Modrým domem, před skalnatým zúžením údolí, umělý vodopád napájený skrytým kanálem.

Následujícím zajímavým objektem by mohla být tvrz Cuknštejn. Dnes i dříve uzavřená údajně kvůli rekonstrukci. Takže prohlídka jen zvenku. Pokračujeme nejdřív důstojnou, starou kaštanovou alejí neznačenou nábližkou k památnému dubu.

Jo tak ten tady stál i před 25 lety. Co to je proti jeho 500 – 600 letům? Ale je to pěkný kus. O kousek dál leží trosky 225 let starého smrku, vysokého 47m, vyvráceného vichřicí r.2002. Možná ho ještě někde mám na černobílé fotce. Teď tu leží jen jeho zbytky. No, a uzavíráme okruh u Lázniček. Odsud ale volíme pro změnu návratovou cestu přes hlavní vstupní bránu.

Na mapě mě upoutalo v blízkém okolí i rašeliniště NPR Červené Blato. Podle internetu jedno z nejzajímavějších.  Máme to tam jen 9km tak se rozhodujeme tam zajet. U cedulky na začátku je název „Unikátní rezervace borovice blatky“. To beru. Skutečně to podle mě má blíž k pralesu, než k rašeliništi.

Zajímavý je tu rojovník bahenní s květy podobnými suchopýru. Prochází se po lesních pěšinách a dřevěných povalových chodníčcích. Vrstva rašeliny v něm je až 8m. Název dostalo podle hnědooranžové vytékající vody. Od roku 1774 se tu těžila rašelina pro sklářskou huť.