Od poutního místa Stračka přes Veřovické vrchy do Hostašovic

Od zašovského lomu s trasou NS jsem už prudce klesajícím chodníkem sestoupil do poutního areálu jménem Stračka.

Podle pověsti se o jeho vznik přičinil raněný středověký rytíř skrývající se v hlubokém hvozdu před Tatary. Po několika dnech bloudění divočinou utrmácen večer ulehl ke spánku a ve snu jej navštívila Panna Maria držící v jedné ruce Ježíška. Tou druhou, volnou, k němu spustila šňůru a vybídla jej, aby se jí chopil a kráčel za ní. Když se druhý den ráno vzbudil, nacházel se u studánky s léčivou vodou, která mu zachránila život. Pln vděku pak rytíř odpřisáhl, že nechá u pramene zbudovat kapli s obrazem Panny Marie namalovaným přesně tak, jak ji viděl ve snu.

Tento gotický obraz je zřejmě nejstarší Valašskou Madonou a nejprve zdobil starý zašovský kostelík zasvěcený sv.Anně. Roku 1725 byl po zbudování nového poutního chrámu na jeho hlavní oltář s velkou slávou přenesen.

 

Mniši ze zašovského trinitářského kláštera pak studánku Stračku upravili. Později zde vztyčili památeční kamenný kříž, jehož podstavcem údajně zázračná voda z pramene odtékala. LP 1895 nechal farář P.J.Odstrčil ve skalnaté stráni nad studánkou vyhloubit jeskyňku. Do ní byla umístěna plastika Panny Marie a od těch časů mají tady v Zašové „Valašské Lurdy.“

Madona byla během druhé světové války přenesena do poutního chrámu a nahradila ji nová skulptura Panny Marie Zašovské.

Poutníci zázračný pramen již v minulosti v hojném počtu navštěvovali, ale ne všichni se tu vhodně chovali. Stalo se roku 1857 po pouti, že několik individuí z Nového Jičína svým zhovadilým konáním vzbudilo veřejné pohoršení, neboť tady u Stračky tancovali!

Vzápětí prý následoval Boží trest: ze svahu se utrhla skála a zavalila je! Patnáct zohavených mrtvol bylo po odklizení závalu pohřbeno na zašovském hřbitově.

 

Začátkem třetího tisíciletí proběhla rekonstrukce celého poutního areálu a já můžu potvrdit, že se jedná o velmi pěkné a příjemné zákoutí, jehož jediným zádrhelem je snad jen to, že se tu vždy nachází spousta lidí.

Mnozí si vodu z pramene stáčejí do přinesených kanystrů a já musel nějakou dobu čekat, než na mne přišla řada a mohl tekutinu z pramene alespoň z hrnku ochutnat.

Chuť údajně zázračné voděnky byla sice skvělá, ale namísto povzbuzujícího účinku u mne vyvolala fatální zapomnění: ačkoliv jsem předtím pár obrázků jeskyňky a sochy Panny Marie pořídil, jak na smrt jsem zapomněl na celkový snímek poutního areálu, který tím pádem v mé Fotogalerii chybí.

 

Před výšlapem do zašovských „hor“ jsem ještě po chodníku kráčel směrem k obci, abych si prohlédl další sochařskou ukázku místního, poněkud kontroverzního rodáka – Františka Pavlici, údajně posledního žijícího zašovského kameníka.

 

Tento amatérský malíř a sochař samouk se narodil roku 1915. Prvním jeho zaměstnáním byla práce ve slévárně a po válce se stal příšlušníkem Sboru Národní Bezpečnosti – tedy „esenbákem.“

V Zašové působil jako tajemník MNV, organizoval výstavy uměleckých prací místních a staral se o obecní kroniku. Pavlica proslul na pohřbech spoluobčanů jako svérázný řečník.

(Což kupodivu dobře znám i z mého rodného městečka, kde jsme měli jemu podobného, ale vcelku oblíbeného a majícího přezdívku „komunistický panáček.“)

 

U Františka Pavlici se už v mládí projevila záliba v malování, kterou dále zdokonaloval školením a setkáváním s umělci. Některé jeho akvarely a olejomalby byly vystavovány na celostátních výstavách v Praze, Ostravě a jiných městech. Od roku 1964 se začal věnovat skleněné mozaice a figurální plastice. Ve stanici Rožnov pod Radhoštěm vytvořil na stěně čekárny mozaiku znázorňující okrojovaný tančící valašský pár. Pro rodnou Zašovou vytvořil bustu J.A.Komenského (umístěnou na škole), sochu Valašského Rebela (i s rebelkou) stojící v parčíku před chrámem Navštívení Panny Marie a sousoší Valašská rodina u poutního místa Stračka.

Roku 1989, kdy František Pavlica zemřel, se volalo po odstranění jeho soch či alespoň přestěhování. Došlo k tomu ale jen u sousoší Valašské rodiny, stojící původně před vstupem na poutní místo a to bylo přesunuto asi o 200 m dál směrem k centru obce, z níž kolem něj a ke Stračce vede hlavní přístupový chodník.

 

Já Pavlicovy olejomalby, akvarely, ba ani tu mozaiku ve vlakové čekárně v Rožnově nikdy neviděl, takže je nemůžu posoudit, ale jeho skulptury mne tedy nijak neohromily.

Jistě – jakýsi fortel na nich znát je, zvláště u Valašské rodiny, která jím byla údajně vysochána z jediného kusu pískovcové skály nalezené v Kerlově lomu. Ale jak tohle sousoší, tak i socha Valašského Rebela, na mne osobně působilo jaksi neforemně a z esetického hlediska mi vůbec nic neříkalo.

 

(Ale berte to, prosím, s rezervou – je to jen můj názor.)

 

Po obkouknutí jsem se vrátil na okraj poutního místa a po zelené tur.značce lesem velkým obloukem obešel rozlehlou louku, na jejímž okraji zrovna začínala stavba dětského letního tábora. Značka odtud zamířila do hlavní doliny a na konec Zašové. Odtud mne čekalo asi tříkilometrové stoupání do hor. Nejprve podél potoka, později výš ve svahu lesem, odkud se už otvíraly pohledy na protější, notně prokácený hřeben Veřovických vrchů.

 

Kdyby se Veřovické vrchy nenacházely v těsné blízkosti dominantního Radhoště a vypínaly se úplně jinde, jednalo by se jistě o velmi zajímavé a poměrně vysoké „kopečky“ (vždyť jejich nejvyšší vrchol Velký Javorník dosahuje nadmořské výše 918 m), takto ale leží ve stínu Beskyd a jsou pouze jejich podhůřím. Nutno ale dodat - jak jsem sám zjistil, podhůřím velmi malebným a nejen jejich hlavní hřeben nabízí místa dalekého výhledu.

 

Jedním z takových je i okolí turistického rozcestí Okluk, k němuž jsem po určitém časovém intervalu zdola z doliny v potu tváře dorazil. Už před sedlem pod Oklukem se mi z okrajů pasek otevřel výhled na hlavní hřeben Veřovických vrchů, jemuž v této jejich části vévodily kulisy vrchů Trojačky a Huštýna. Kulisy bohužel poněkud „orvané“, neboť i ve zdejších hvozdech řádil kůrovec a po vykácení napadených stromů zůstaly na svazích rozsáhlé holiny.

O něco výš jsem se ocitl ve vlastním sedle pod Oklukem, odkud se mi nejprve směrem k jihu nabídl pohled na dosud zalesněný kužel Ostrého vrchu (641 m). Jen o pár desítek metrů dál se ze silničky otevřel panoramatický průhled směrem k západu, jemuž mezi svahy Veřovických vrchů a za sníženinou s Bečvou a Valmezem na obzoru dominovala impozantní masa Kelčského Javorníka korunovaného rozhlednou (866 m), nejvyšší to kóty Hostýnských vrchů.

Z vlastního tur.rozcestí Okluk pak byl směrem k západu vidět masív Velkého Javorníka a vpravo se vypínal majestátní Radhošť se svými 1129 metry nadmořské výšky.

 

U rozcestí se nacházel pěkný kruhový turistický přístřešek, v jehož interiéru jsem rád na chvíli spočinul, protože mne odsud čekalo vpravdě „pekelné stoupání“ nahoru na Huštýn. Odpočivadlo se totiž nachází v nadm.výši 575 metrů, vrchol Huštýna je vzdálen necelý kilometr, jenže to převýšení od rozcestí k němu činí 173 metrů!

 

„Valašskou slimákovou chůzí“ – vždy padesát metrů výstup a tři minuty odpočinek, jsem se na vrchol v šíleném popoledním vedru přece jenom jaksi vyplazil a u hřebenové cesty sebou praštil na palouku o zem a dopřál si odpočinek nejméně čtvrthodinový. Já se sice se svým tělem nijak nemažu, ale tentokrát to bylo opravdu na pováženou a kdyby mi náhodou exlo, tož by si ten hlavní hřeben Veřovických vrchů mohla prohlížet už jen moje poletující dušička!

 

Veřovické vrchy byly pojmenovány po velké obci rozložené na jejich severním úpatí. Hlavním hřebenem prochází od západu k východu červená turistická magistrála končící na Velkém Javorníku, který je se svými 918 metry „králem“ těchto vrchů. Namísto žezla a koruny se může pochlubit známou horskou chatou a novou rozhlednou, k nimž z okolních sníženin jak vosy za bonbóny míří mračna návštěvníků. Na rozdíl od hmyzu, který má křídla, je ale čeká náročné a dlouhé stoupání po svých. Ostatní, už o hodně nižší vrcholky hlavního hřebene se zase vyznačují tím, že zde turistů potkáte naprosté minimum a užijete si tak většího souznění s okolní přírodou a samozřejmě i klidu.

 

Jedním z takovýchto kopců je i Huštýn (749 m), jehož vrchol mne přivítal tur.rozcestníkem s krytým odpočívadlem, vrcholovou knihou, panelem NS a ohništěm. Nejprve jsem popošel po vyšlapané pěšině na okraj skalnatého srázu a nahlédl do hlubiny. Pod několik desítek metrů vysokou a odsud neviditelnou skalní stěnou lesní svah klesal natolik strmým srázem, že bylo naprosto vyloučené vykonat zde nějaký průzkum. Navíc se to ani nesmí, neboť tady na prudkém severním úbočí kopce se na téměř 12 ha plochy rozkládá Přírodní rezervace Huštýn, vyhlášená roku 1999.

 

Hned pod hřebenem se v ní vedle sebe nacházejí dva nepřístupné, zhruba 150 m dlouhé a od sebe oddělené mrazové sruby, zložené z godulských pískovců. Ten vyšší má údajně dosahovat stupňovitě výše až čtyřiceti metrů.

Kvůli skalám ale rezervace nevznikla. Hlavním důvodem ochrany je hvozd, patřící k Veřovických vrších k těm nejstarším. V této divoké lokalitě se na svazích vyskytují jedlové bučiny, klenové bučiny (místy i zakrslé jedlové bučiny) či suťové javořiny. Největší procento stromů tvoří spolu s javorem klenem buk lesní. Roste zde i lípa srdčitá, jedle bělokorá, jasan ztepilý a v suťovisku pod mrazovými sruby jilm drsný a ve stěnách skal jeřáb ptačí.

Rovněž bylinné patro je druhově bohaté a vyskytuje se tu např.lilie zlatohlavá, cenná kapradina laločnatá, sněženka podsněžník a lýkovec jedovatý.

Z ptáků zde žije holub doupňák, lejsek malý, datel černý, strakapoud bělohřbetý, krkavec a jeřábek lesní. Z dalších živočichů mlok skvrnitý, četná stáda vysoké a ze šelem rys ostrovid.

 

Od tur.rozcestníku jsem pokračoval po červené značce k západu. Vedla sice poblíž severního srázu s rezervací, takže bylo možné občas dolů nakouknout, ale souvislé defilé mrazových srubů k mému velkému zklamání z cesty vidět nebylo.

 

Namísto toho jsem byl na prokáceném hřebeni mezi Huštýnem a Trojačkou odměněn nádhernými, skoro až „leteckými“ pohledy, střídavě se otevírající směrem na sever a k jihu. Mimoto jsem přímo na cestě chvíli kráčel i po velmi pěkné ukázce godulského pískovce, vystupujícího na zemský povrch v podobě skalní plotny a nahrazující v délce několika desítek metrů terén lesní cesty.

 

Co se týče výhledů, tak na půlnoční straně byla vidět větší část Mořkova, velká plocha zemědělsky obdělávané krajiny spadající do Podbeskydské pahorkatiny s velkou obcí Hodslavice a pozadí panorámatu tvořilo Poodří s hradbou Oderských vrchů a pláněmi Nízkého Jeseníku.

 

Jižní strana nabídla pohled do hlubiny údolí Rožnovské Bečvy, lemované kolem břehů četnými lidskými sídly, v popředí s nižším hřebenem Veřovických vrchů s Ostrým vrchem (641 m) a nad vlastní dolinou Bečvy vysokým, namodralým horským horizontem. Jeho největší část vyplňovala odnož Vsetínských vrchů oddělující se z hlavního hřebene na Tanečnici (912 m) a táhnoucí se až k městu Valašské Meziříčí. Za tímto horizontem na obzoru vykukoval ještě hřeben další větve Vsetínských vrchů a některé vrcholky Javorníků.

 

Bohužel smutným paradoxem je fakt, že kdyby nebylo kůrovce, tak by zde ty rozsáhlé mýtiny a holiny nebyly, neboť turistické trasy by po hřebeni procházely vzrostlým horským hvozdem a my bychom z okolní krajiny neviděli nic.

 

Další přírodní rezervací, na kterou jsem na západním hřebeni Veřovických vrchů narazil, byla od Huštýna necelý kilometr vzdálená Trojačka. Do sedla pod stejnojmenným vrchem mne kromě červeně značená trasy dovedlo i značení NS Veřovické vrchy. Obě pokračovala vzhůru na temeno 710 m vysokého kopce a poté nad horní hranicí rezervace.

Já si ale už doma naplánoval poněkud jiný postup: po zelené značce vedoucí do Mořkova jsem prudkým svahem sestoupil na zpevněnou vrstevnicovou lesní cestu a dal se po ní směrem vlevo. Krom jednoho úseku tato komunikace v podstatě stále kopírovala spodní hranici přírodní rezervace, kroutila se v četných úžlabinách a přes hřbety jako had a dala možnost si v pohodlí (aniž by se člověk musel trmácet do nepříjemně ukloněných srázů) udělat ucelený obraz o zdejším chráněném území.

 

PR Trojačka byla vyhlášena roku 1969, v roce 2004 byla na spodním konci v jednom místě její hranice posunuta dolů do údolí a v současnosti se rozprostírá na ploše 60.46 ha. Kromě té přidané plochy má podobu obdélníku o největší délce bezmála 1.5 km a v průměru dosahuje 300 metrové šíře. Od horního okraje a z nadm.výše 710 m její prudké svahy klesají až do nadm.výše 475 m.

Hlavním důvodem ochrany jsou smíšené lesní porosty s jedinci starými bezmála 200 let, enklávy suťových lesů a nebývale bohaté bylinné patro. Tak jako sousední Beskydy, patří i Veřovické vrchy do flyšového pásma a stejně jako na Huštýně jsou i hlavním stavebním prvkem Trojačky godulské vrstvy vystupující na povrch v podobě nízkých pískovcových lavic (prý se tu vyskytuje i jeden výraznější mrazový srub), které jsou doprovázeny vápnitými jílovci. Na méně svažitých svazích se lesní porost skládá z květnatých bučin, na těch strmějších roste suťový hvozd a oblast je bohatá na výskyt pramenišť.

 

Ze stromů převažuje buk lesní a hned za ním javor klen a smrk ztepilý. Dále tu roste lípa velkolistá, lípa srdčitá, jedle bělokorá, habr obecný, dub zimní, jasan ztepilý a místy i jilm horský.

Z keřovitých porostů je zde k vidění zimolez obecný a černý a lýkovec jedovatý.

Z bylinného patra zde roste např.měsíčnice vytrvalá, sněženka podsněžník, kyčelnice cibulkonosná, vraní oko čtyřlisté… a ve výčtu by se dalo ještě dlouho pokračovat, neboť těch druhů se zde nachází přebohatě. Za pozornost stojí i kapraď laločnatá, kapraď samec, vzácná kapradina Braunova a především velice cenná kapradina zvaná jelení jazyk!

Z obojživelníků je tu domovem mlok skvrnitý, čolek horský, skokan hnědý a ještěrka živorodá, z brouků např.střevlík hrbolatý a z pavouků snovačka žlutoskvrnná. Z ptáků kos horský, žluna zelená, strakapoud bělohřbetý, datel černý, holub doupňák, jestřáb lesní a krahujec obecný.

Z velkých savců je zde možno spatřit jelena evropského, srnce obecného či prase divoké.

 

Na žádného živočicha většího jak já jsem tady bohužel nenarazil, ba ani na toho rysa ostrovida majícího své teritorium nejen v oblasti Huštýna, ale i tady na Trojačce… a od konce rezervace mne už klesající lesní cesta po kilometru chůze přivedla ke křížovatce se silničkou, po níž vede červená tur.trasa na železniční stanici do Hostašovic.

 

Já tu červenou značku odbočující ze silničky jaksi přehlédl a pokračoval po asfaltce dolů až k téměř k hlavní silnici, kde jsem střetl párek turistů se psem. Ti mi poradili, že se na vlak do Hostašovic odtud dostanu po modré trase ani ne po čtvrt hodince chůze.

 

Jelikož mne tlačil čas, hnal jsem po chodníku lesem jak splašený, a když jsem na přívětivé lesní nádražíčko dorazil, zbývalo mi do odjezdu vlaku ještě 8 minut! Což už ale nestačilo na ochutnání zrzavého moku Zubr Gold v nádražní podhospůdce, a tak jsme z Hostašovic odjížděli dva – já a moje šílená žížeň!

 

Naštěstí měl na nádraží ve Valmezu rychlík do Vsetína zpoždění, a když jsem si prohlédl rekonstruovaný interiér nádražní budovy (pěkný, ale bez hospody či aspoň nějakého bufetu), vyšel jsem ven a zamířil za roh, abych si aspoň zapálil. K mému údivu se tu nacházelo jakési menší venkovní posezení a vevnitř v maličkém interiéru se po chvilce stání ve frontě od středněvěkého fousatého „hostinského“ dalo zakoupit pivo.

 

Než jsem tak ale učinil, dostalo se mi od něj otázky: „A ty chceš co, ogare?“, čímž mne naprosto rozhodil a já chtěl vytahovat občanku, abych mu dokázal, že mi letos v lednu bylo již 61 let.

To pivko jsem si dal jen malé, jenže bylo tak ledové, že ani nevím co to bylo za značku. Ale přišlo vhod, to teda jo...

 

Pak jsem se odebral ke zpožděnému expresu, ve Vsetíně vyměnil vlak za autobus a úderem 17.hodiny už byl doma.