Od Tutanchamona k Old Shatterhandovi, 1. část
Tato část pražského cestopisu by se také klidně mohla jmenovat „I z Václaváku na Staromák může vést cesta dlouhá“ … a byla by to nezpochybnitelná pravda. Možná trošku zjednodušená, malinko nepřesná (i když - přeneseně řečeno - není více než 30 století rozhodně málo, ale já to původně myslel opravdu vzdálenostně) a tentokrát i hodně mokrá. Začít ale stejně musím u „železného oře“, který – koneckonců – i k těm indiánkám neodmyslitelně patří …
Vlak ze Šumperka jel v pátek 31.1.2020 (chtěl jsem původně vyrazit o týden dříve, ale kvůli bratrancovi jsem to posunul) kupodivu načas, ale už v Zábřehu měl spoj půlhodinové zpoždění, které pak až do Prahy udržel. Hned po příjezdu jsem vyrazil ke kamarádce na kafe a poté i s ní do historické budovy Národního muzea. Tam probíhal interaktivní Tutanchamon RealExperience … a byla to – alespoň z mého pohledu - docela tragedie (min. ve smyslu poměru nabídka – cena). Stejně jako ta slavná ulička mezi starou a novou budovou, kde ruší přeřvaná hudba a člověk se musí pořád dívat pod nohy, aby si nerozbil ústa.
V muzeu byly hned od rána neskutečné davy lidí (a před muzeem strašná fronta) a já si až v té chvíli s hrůzou uvědomil, že Tutanchamon ten den končí, děti mají prázdniny a je předpovídáno dost hnusné počasí, které vyhání do muzeí i nekulturní barbary. V té chvíli také ten nahoře otevřel stavidla a nastal konec světa. Noe rychle
vyplul na Vácalvák ...
Kamarádka zmizela za prací a já s volňásky v kapse vyrazil do muzejní kopule (tedy předtím jsem ještě ze zdravotně – bezpečnostních důvodů požil slivovici a dal si věci do šatny). Jezdí tam jediný výtah (pěšky nelze), který se navíc špatně hledá a mě nahoru nakonec vyvezl jakýsi zaměstnanec, který tam bral svou známou. Z kopule jsem dohlédl jenom kousek za koně, protože venku společným žezlem vládly liják, mlha a šero. Docela mě to otrávilo, a tak jsem se vydal za Tutanchamonem.
Snad tisícihlavou frontu na sluchátka jsem stát odmítl a šel jsem proto jen "nalehko". Úvodní promítací místnost jsem tedy rovnou vynechal a šel do té druhé, výstavní. Bylo tam ale jen pár „funerálních záležitostí“ z Náprstkova muzea (údajně však nejsou všechny běžně vystavované) a jedna zápůjčka z německého Hannoveru. Další sál už byl tím hlavním, na co všichni nedočkavě čekali a kvůli čemju sem přišli. Promítali zde na stěny všechno možné od vycházejícího slunce a kráčejících faraonů po pobíhající skarabey. Asi k tomu něco i říkali a téměř všichni si produkci natáčeli na své mobily a tvářili se spokojeně. Pak už byla v nabídce jen malá místnost o práci našich archeologů v Egyptě ... a to bylo vše. Za více než 300 Kč dost brutál (takový Bosch mě v Holešovicích oslovil rozhodně více, ale musím přiznat, že jsem byl předem varován).
A tak jsem si tam od jedné docela pohledné slečny půjčil sluchátka, která právě chtěla vrátit, a šel si poslechnout komentář ke skarabeům. Bylo to celkem o ničem (přesněji tedy hlavně opět o tom „pohřebnictví“), i když údajně zde došlo k dokonalému propojení supermoderního multimediálního systému s vědeckou přesností. A navíc tam neustále pobíhala klientela několika zahraničních školek ...
Venku už pršelo méně, a tak jsem si ještě v klidu prohlédl Panteon, výstavu o tisku a tiskovinách (jmenovala se Labyrint informací a ráj tisku - a byla dobře i zajímavě udělaná) a vrátil se nahoru do kopule. Pořád to sice nebyla žádná hitparáda, ale už jsem zahlédl i Hrad a Petřín. No a potom jsem konečně muzeum opustil. Náprstka jsem vzdal (nebylo to ale kvůli tomu, že tam už jsem volný vstup tentokrát zajištěn neměl; jenom jsem měl v té chvíli Egypta tak nějak dost) a vydal se nad Hrad, abych z Pohořelce – pochopitelně již za krásného počasí a modré oblohy - seběhl ke Schwarzenberskému paláci a tam zašel na výstavu grafiky. Jenomže zdejší "dežurná" mi prozradila, že o víkendu je v budovách NG vše - kromě Hollara a Suchardy - zadarmo. Vyvstal tím nečekaný zádrhel, takže jsem si skočil na jedno a
zkusil nějak přepočítat svůj časový harmonogram a pozměnit pobytový program.
Takže pěšky na Staromák a hned rychle do Paláce Kinských na Hollara. Výstava Václav Hollar a umění kresby byla naprosto skvělá, což mi jistě potvrdí každý, kdo ji navštívil, i ti, kteří mi ji vřele doporučovali. Dost špatně se popisuje ta vnitřní pohoda u Kinských i vstřícnost personálu k nám, uměnímilovným, ale lidí bylo (překvapivě) poměrně málo (všichni byli asi na Tutanchamonovi nebo se chystali na bezplatný víkend NG) a v ruce jsem držel zapůjčenou kvalitní lupu, kterou jsem opravdu používal více než hojně.
Výstava je poprvé zaměřena na kresby slavného grafika a opravdu se povedla (pár grafických listů tady je, samozřejmě, k vidění také). Navíc to nebyla žádná „fajtovština“, ale k vidění zde byly zápůjčky např. z Londýna, Berlína nebo Vídně, některé exponáty pak pocházely ze soukromých sbírek. Koneckonců ne každá naše výstava probíhá pod záštitou britského velvyslance.
Potěšily mě zejména kresby míst, která jsem někdy sám viděl. Nechyběla ani kolínská katedrála a její věčný jeřáb. Překvapil akt i pár dalších věcí. Bylo toho zde poměrně hodně (ale pár věcí, zejména různých architektonických, např. klenby, mi zde docela chybělo), vévodily zápůjčky, veduty, dobové kostýmy, lodě na řekách a mnohé pozoruhodné detaily, které bych bez lupy ani nezahlédl. Jistým vrcholem byly kresby z cest s hrabětem z Arundelu. Je proto logické, že mi to v paláci trvalo docela dlouho a ke konci už jsem sotva vlekl své staré rachitické tělo.
Takže jen na chvilku do palácové prodejny s knihami a pak nutná pauza, během které jsem se odpotácel Dlouhou ulicí (cestou jsem u jedné limuzíny zjistil, že by se dal pražský večer trávit i jinak než kulturou, pivem a rodinnou návštěvou) až skoro k Revoluční. Znám tam jeden příjemný sportbar, kde je vždycky klid, volná místa a dobré pivo. Odpočinul jsem tělu i duši, načerpal sil i tekutin, poslal pár fotek a vrátil se na na již potemnělý Staromák.
Chtěl jsem v pátek ještě navštívit Dům U kamenného zvonu a vidět výstavu Devětsil 1920 - 1931. Reference jsem o ní měl dobré a některá jména, na která výstava pořádaná ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem lákala, patří mým oblíbencům. Začal jsem ovšem tradičně v přízemní kapli. Výstava byla opravdu dobrá, i když jsem většinu exponátů již nejednou někde viděl. Vévodili tomu všemu hlavně Štýrský, Šíma a Toyen, ale výstava nebyla zaměřena jen na výtvarné umění. Našly se zde fotografie, obaly knih a časopisů (vč. slavného Fantomase) i exponáty zaměřené na architekturu.
Zůstal jsem v známém gotickém paláci nakonec až do výkopu a pak se konečně vydal k bratrancovi, kde jsem bohatýrsky pojedl i popil, o cestovatelských zážitcích všech zúčastněných pohovořil, spousty fotografií z krajin vzdálených shlédl a v závěru na zapůjčené karimatce chvíli i pohodlně a spokojeně pospal. U toho všeho jsem přemýšlel, jak to udělat další den. Strašně mě lákal ten Veletržní palác, kde byli k vidění Sucharda, Preisler a Gutfreund, ale když jsem se ráno vzbudil jako první, bylo mi hned jasné, že toho už zase až tak moc nestihnu. A tak jsem nakonec celou sobotu pojal docela beze spěchu a pohodově ….