Od visegrádské smlouvy po ostřihomské muzeum křesťanství (Maďarsko a Slovensko 2018 / 1)

Po loňské – poměrně vydařené a úspěšné - výpravě na území Uher jsme se rozhodli, že letos dokončíme poslední maďarskou etapu, kterou jsme již loni kvůli úmornému vedru vzdali. K tomu jsme přidali dvě významná slovenská historická města a základ naší trasy byl na světě. Už na jaře jsme tedy věděli, že nás v srpnu čeká minimálně Ostřihom, Nitra a Trnava. Jako obvykle jsem pak vyhledal to památkově nejpodstatnější, co rozhodně nesmíme cestou minout, a kolega vytyčil trasu. 

Vlakem jsme ze Šumperka vyrazili poslední červencový den ráno (úterý 31.7.2018) a po dvou přestupech jsme dorazili do Štúrova, které je však pro většinu tamních spíše městem Párkány. Není divu, vždyť k maďarské národnosti se zde hlásí téměř 70 % obyvatel. Po povinné uvítací borovičce nasedneme na kola a vydáme se k Dunaji a tedy i k centru města. Přes vodu pořídíme první fotografie Ostřihomi, které vévodí zdejší katedrála Panny Marie a sv. Vojtěcha, a následně se již po zrekonstruovaném mostě Marie Valerie (Habsbursko – Lotrinské) vydáváme na maďarskou stranu řeky. 

Přesto, že jsme se předem domluvili, že téměř třicetitisícovým městem jen projedeme a veškeré zdejší aktivity si necháme na následující den, tak úplně se nám to nepodařilo. Se zrcadlovkami u oka jsme zde ztratili pěkných pár minut, které nám pak ve finále přece jen tak trošku chyběly. Nakonec jsme ale vyjeli a podél Dunaje (cestou jsme se stavili také na jedno maďarské točené, ale teplý a z několika půllitrů mladou slečnou slévaný nápoj by snad neuspokojil ani náročnějšího bezdomovce – byla to opravdu hrůza, silně připomínající Cestu na Karlštejn ze slavné Pražské pětky) pokračovali k místu, kde Češi vždy rádi podepisovali různé smlouvy a alianční dohody, tedy k 25 km vzdálenému Vyšehradu, zde ovšem nazývanému Visegrád. Před námi zde už byli například Jan Lucemburský (v roce 1335), Václav Havel (r. 1991) nebo různí ministři, řešící přerozdělování afrických migrantů (r. 2015). Již cestou jsme museli konstatovat, že Maďarsko má i nějaké ty kopečky a že u Dunaje je opravdu podstatně příjemněji než u nás doma. Horko ale bylo i tak …

Dnes je Visegrád dvoutisícovým městečkem, kterému vévodí hradní pevnost nad Dunajem. Dnes je stavba betonem silně zrekonstruována, ale svého času bychom v kamenných hradních zdech mohli potkat i takové dějinné osobnosti, jakými bezesporu byli Zikmund Lucemburský nebo Matyáš Korvín. K Hornímu hradu jsme se sice dohrabali teprve 50 minut před jeho uzavřením, ale i tak jsme obětovali nějakých 1.400 forintů a vyrazili na jeho prohlídku. Ta nabízí hlavně krásné terasové výhledy na tok Dunaje a okolní kopce, ale jejich fotogeničnosti trošku vadil fakt, že se poměrně dost zatáhlo. I tak jsme ale byli rádi, že jsme si hrad prošli. Přece jenom tudy svého času skutečně procházely evropské dějiny.

Po prohlídce jsme se vydali k hradu Dolnímu, který je v podstatě tvořen pouze obytnou Šalamounovou věží (i ta je ovšem hodně betonová). Cestou jsme se ještě stavili u základů komplexu budov, který vznikl zřejmě již někdy v období Říše římské, a jehož rozvoj pokračoval ještě ve středověku. Z Dolního hradu jsme se ještě přesunuli k letnímu Královskému – či Matyášovu – paláci, ale tam už měli zavřeno a přes plot jsme toho moc neviděli. Škoda, jedná se údajně o první renesanční stavbu ve střední Evropě. Byla dokončena v roce 1484 a nechybí zde ani mnohé prvky pozdní gotiky. 

Potom jsme si koupili nějaké pitivo a asi 40 minut čekali na přívoz, který nás z Visegrádu dopravil na opačný břeh Dunaje, tedy do obce Nagymaros. Stálo to každého 900 forintů a odměnou nám byla možnost projet se po dalším úseku Dunajské stezky. Po necelých 15 km jsme dorazili k jakémusi minikempu, kde se z malého přívěsu točilo pivo (cena asi 550 ft, teplota slušná). V té chvíli bylo jasné, kde posedíme a v kterých místech poprvé „rozbijeme hlavní vůdcův stan“ …

Nebýt vlaků, které projížděly zbytečně blízko, často a hlasitě, byla by noc vysloveně klidná a příjemná. Ráno (středa 1.8.2018) jsme se opláchli, najedli a vyrazili do Szóbu, odkud nás měl přívoz opět vrátit zpět na ostřihomský břeh (zdejší zanedbaný zámek snad ani nestojí za zmínku). Tentokrát jsme čekali podstatně kratší dobu a za chvíli jsme již stáli „ante portas“. Před vjezdem do samotné Ostřihomi jsme však ještě využili jedné brzo otevřené hospůdky na předměstí a osvěžili se dvěma studenými lahvovými Kozlíky.

A potom již konečně přišla ke slovu samotná historická Ostřihom, nebo chcete-li Esztergom. Té jsme se rozhodli věnovat celý den a od počátku bylo jasné, že i to bude málo. Město nabízí neskutečné množství cenných památek i pozoruhodných muzeí, takže je potřeba trošku vybírat. My nakonec po zralé úvaze zvolili katedrálu (monumentální kopulová stavba z let 1822 až 1869 je údajně největším kostelem Maďarska a patří i do první dvacítky těchto staveb v Evropě), katedrální klenotnici (skvělá záležitost za 900 ft, bohužel je tam ale dost horko, nesmí se fotit – navíc oba pánové celou dobu bděle hlídali románskou a gotickou část, která byla nejzajímavější, nejcennější i nejfotogeničtější) a Křesťanské muzeum (to Hradní, které je součástí maďarského Národního muzea jsme si nechali na příště a nakoukli jen do lapidária). K tomu je, samozřejmě, nutno připočíst různé zajímavé exteriéry a historické centrum města.

Ostřihomské Křesťanské muzeum je kapitolou samo o sobě. Před jeho návštěvou jsme se proto rozhodli, že někde bohatýrsky poobědváme. A protože v nabídce jedné z restaurací, které jsme potkali cestou, byla mj. rybí polévka halászlé, kterou jsem si chtěl dát už loni, i moje – v Maďarsku oblíbené - hovězí maso na červeném víně, neskutečně jsem se přežral. V muzeu mi sice následně nebylo zrovna nejlépe a příští den jsem v podstatě nesnědl vůbec nic, ale stálo to za to …

Vstupné do světoznámého Křesťanského muzea (Keresztény Muzeum) stojí 900 ft (focení pak dalších 500) a jeho návštěvu lze jen a pouze doporučit. Za mnohé mluví už veleslavná jména jako Hans Memling, Filippo Lippi nebo Domenico Ghirlandaio, ale pozoruhodná je i sbírka maďarského umění, která často pochází z území dnešního Slovenska. V každém případě zde najdeme umělecká díla, pocházející z období 13. až 20. století a většiny Evropy. Muzeum bylo založeno arcibiskupem Jánosem Simorem v roce 1875 a nachází se v ostřihomském Primaciálním paláci. Údajně se jedná o nejbohatší sakrální sbírku na území Maďarska.

Potom už nás čeká jen krátká prohlídka historického centra města, návštěva infocentra (nic moc, spíše vůbec nic) a přesun k vlaku do Štúrova.  Zde si prohlédneme pěší zónu, navštívíme íčko (tady nás čeká překvapení, v podobě bohatého výběru materiálů i informace o tom, že Nitranský kraj sahá až k maďarské hranici), nakoukneme na jezdeckou sochu polského krále a známého turkobijce Jana III. Sobieskiho i kostel sv. Imricha z roku 1701 a na nádraží preventivně opět ochutnáme borovičku.

Příjemně klimatizovaným vlakem se pak vydáme do Newcastlu, kterému zde ovšem říkají Nové Zámky nebo – podstatně častěji – Érsekújvár. Tady přestoupíme do vlaku, který nás vrátí do časů hluboké totality a kterým máme pokračovat směrem k Nitře. To, že okna nejdou buď zavřít nebo otevřít, nám zase až tak moc nevadí. Větším problémem je, že Slovenské železnice (kvalitativně se jedná o obdobu Českých drah) prostě nemají funkční lokomotivu, která by nás odtáhla do místa určení. Nakonec přijede vlak z Komárna, stará mašina, pamatující Stalina s Hitlerem hrající si společně na pískovišti, se přepřáhne a my se vydáme s více než půlhodinovým zpožděním před Nitru (snad poprvé - a rozhodně ne naposledy - si tady vyslechneme nářek domorodců nad tím, že Slováci jsou národ sprostý, který se dá nazvat snad jen bandou zajebaných kokotov - omlouvám se, ale jde o citaci věty, vyřčené jednou starší distingovanou dámou). V té době už ovšem notnou chvíli celkem slušně prší a vydrží to celou cestu.

Vystupujeme v obci Dolné Krškany - což je vlastně už Nitra - a již téměř za tmy jdeme hledat místo, kam složit hlavu. Bobova navigace nás vede k jakési továrně, v jejímž areálu má být nějaké travnaté hřiště. Možná za vysokým plotem s dráty a vrátnicí skutečně je, ale ne pro nás. Vypadá to dost špatně a ve chvíli nouze nejvyšší zapojím svůj jemnocit. Ten nás následně vede blíže k Nitře a potom někam vzhůru za železniční trať. Kupodivu dojedeme k osvětlenému fotbalovému stadionu, na kterém evidentně někdo bydlí. Zaklepeme tedy na byt správce, kde poprosím o možnost přespat na lavičkách pro náhradníky. Sympatický mladý muž prohlásí, že se musí nejprve zeptat své drahé choti (však to my všichni, šťastně ženatí, velmi dobře známe, že ano), která, naštěstí, rychle souhlasí. Noc tedy na krytých lavičkách pro náhradníky skutečně trávíme (není to tedy zrovna Hilton a v noci několikrát málem spadnu, ale bylo tam sucho a „bezkomárově“), přičemž já – jako člověk skromný a slušný – zvolím tu pro tým hostující. A při ranním odjezdu dokonce ještě chvíli pokecáme s - právě se vracející – pohlednou vládkyní domu …

PS: Vzhledem k tomu, že se mi doposud nepodařilo zpracovat fotografie z této výpravy, je Fotogalerie skromná a tvoří ji jen pár méně kvalitních snímků pořízených mobilním telefonem. Časem ji ale rád rozšířím.