Loading...
Jak už to tak v životě i turistice bývá, někdy štěstí máte a někdy ne. Každému je také v tomto případě, samozřejmě, dáno různě, ale člověk se musí umět radovat i z maličkostí. Když jsme v závěru první třetiny letošního října vyráželi na třídenní pobyt v oblasti nadmetujského Novoměstska, přáli jsme si jen, aby nepršelo a aby nám jeden nevyzpytatelný plukovník nestihnul zavřít celou zemi. V této chvíli ovšem musím hned slíbit, že tento cestopis v žádném případě nebude o zneužívání virů pro vyvolání celosvětové inflační krize ani o politice, ale pouze o poznávání krásného koutu naší země, spadajícího do lokalit Náchodska a Podorlicka.
V přepestré „nabídce dne“ najdeme hradní zříceniny i zámecké komplexy, rodinné pivovary i Jurkovičovy lidové stavby, skalní vyhlídky i lesní obory, vodní toky i židovské hřbitovy a chybět, pochopitelně, nebudou ani cenné památky sakrální, včetně poutních míst a barokních soch světců.
Vše začalo ve čtvrtek 8. října, kdy jsme ze Šumperka vyrazili směrem západním, tedy východočeským. Naší první krátkou zastávkou se stal okraj dvanáctitisícového karosářského města Vysoké Mýto. Nešlo však o potřebu vyvolanou potlačením antidiuretického hormonu, ale o nutkání prohlédnout si jeden z oblíbených smírčích křížů. Stojí od roku 1993 u silnice na Hradec Králové i když se už před 5 lety psalo o tom, že bude vztyčen uprostřed nového kruhového objezdu. Ani ten však ještě stále „vztyčen“ nebyl …
Druhou a poslední zastávkou se stala téměř sedmitisícová Dobruška, tedy město asi už navždy spojované s F.V. Hekem, kterého Lojza Jirásků proměnil v F.L. Věka (pro mnohé je ale asi zajímavější, že zde své mládí prožil František Kupka). Jsme tady znovu po třech letech a náš program je víceméně pragmatický. Po krátkém obkroužení náměstí F.L. Věka a návštěvě „íčka“ se kolem kostela sv. Václava vydáme ke zdejšímu pivovaru Rampušák. Jedná se sice o kulturní památku, ale my se zachováme jako typičtí představitelé konzumní společnosti a zakoupíme v podnikové prodejně několik produktů rodinné firmy.
Přes Šubertovo náměstí s bývalou synagogou se vrátíme k autu a za chvíli jsme v cíli. Nové Město nás nepřivítalo zrovna nejlépe. Slunce zapadlo ve chvíli, kdy jsem si chtěl vyfotit z nadhledu jeho panorama, a průjezd centrem regulovaly – a tím i omezovaly – semafory. A tak jsme se vypravili rovnou do Pekla.
Peklo v tomto případě není trestem za naše hříchy, ale kaňon řeky Metuje a oblíbené výletní místo s množstvím skal. Nedaleko soutoku Metuje s Olešenkou dříve stávala osada Peklo s mlýnem Pekelec. A právě sem míří naše kroky. Dnes se tu totiž nachází slavná stylová restaurace Bartoňova útulna, jejíž podobu navrhl počátkem minulého století významný architekt Dušan Jurkovič.
Po výborném obědě (nad porcí jsem potupně nezvítězil) a pokecu s nesmírně sympatickou obsluhou restaurace jsme se vydali do místa našeho třídenního pobytu. Nové Město nad Metují je krásné, téměř desetitisícové, východočeské město, které má mj. jeden zajímavý unikát. Jeho - převážně renesanční - historické centrum zvané „Český Betlém“ se nachází v podstatě na samém okraji města současného. A my byli ubytováni jen pár minut chůze od tohoto centra, které v podstatě tvoří Husovo náměstí a objekty, které ho obklopují. Tedy i zdejší zámek se slavnými trpaslík. Takže zbytek denního programu byl celkem jasný …
Když jsme si pak v hotelové restauraci domlouvali na 19. hodinu páteční „rozšířenou“ večeři, překvapil nás návrh personálu, abychom raději začali min. o hodinu dříve, protože naše „milovaná“ vláda chystá opět nějaké regulace a čeká se, že veškeré hospody, restaurace a bary budou muset zavírat nejpozději ve 20,00 hod. Nevěřili jsme sice moc tomu, že by tato změna padla na naše hlavy ze dne na den (spíš jsme čekali změny k pondělku), ale u lidí sprostých (to bylo po slovensky) musíte počítat se vším. A plukovník Prymula do toho opravdu práskl po vojensky. Chybělo už snad jen to, že začne za nedodržování nového opatření trestat i zpětně. Ale spát jsme šli ještě špatnou zprávou nepolíbení …
Nastal pátek 9. října … a skutečně k té změně přes noc došlo. Program dne byl ale natolik bohatý, že nám to bylo v dané chvíli celkem jedno. A mnohým kolem nás, naštěstí také. Takže jsme se v klidu nasnídali, krátce se recipročně zamračili na mnohem zamračenější oblohu a vyrazili do městyse Nový Hrádek. Na zdejším náměstí, které se vtipně jmenuje Náměstí, jsme odstavili auto a vyrazili do lůna přírody.
Nejprve jsme se ovšem zastavili u zdejšího kostela sv. Petra a Pavla. Je velký, barokní a z roku 1723 pocházející. Nejčastěji bývá spojován se jmény geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho – Aichla a slavného malíře Petra Brandla, který má být údajným autorem oltářního obrazu. Do interiéru se nám nahlédnout nepodařilo, ale exteriérová podoba kostela nepřipomíná dynamické vlnící se baroko nebo santiniovské kombinace gotiky s barokem ani v nejmenším.
Nijak jsme to ale neřešili a zahájili raději přesun ke zdejší pamětihodnosti číslo 1, tedy ke zřícenině hradu Frymburk. Ten byl založen zřejmě na počátku 14. století a dodnes jej charakterizuje velká, uvnitř zasypaná, věž. Hrad byl pravděpodobně opuštěn již v průběhu 16. století, ale jeho definitivní konec znamenala až švédská armáda v době Třicetileté války. Mohutnou obvodovou hradbu a zbytky paláce zde však můžeme obdivovat až do současnosti, kdy je hrad v soukromých rukou.
Ještě před hradem nás však čekalo překvapení v podobě gigantických chlupatých hromad, různě se povalujících na louce. Jednalo se o skotský náhorní dobytek a i když si nás nevšímal, trošku jsme se báli. Dráty ohradníku se nám jevily příliš slabé a rohy zvěře až moc dlouhé a ostré. Navíc se nacházely zbytečně blízko a ani to nedaleké kejhání neznělo nijak přátelsky (koho někdy pořádně štípla husa, ten ví své). Statečně jsme však došli pod hrad, kde jsme se dozvěděli, že máme zavolat majitelům, kteří nás – v případě, že jsou doma – do hradu vpustí. A stalo se.
Hradní paní byla velmi příjemná i ochotná a její fenka se chovala také více než přátelsky. Prohlédli jsme si hradní nádvoří, pohovořili o historii Frymburku, slastech i strastech dnešních „feudálů“, hledačích pokladů (pověsti občas dokážou napáchat různé škody), o zrušení pravidelných prohlídek kvůli EET i o masovém covidovém šílenství, které dokázala naše vláda a masmédia vyvolat mezi chudým lidem v podhradí. A potom již nastal čas poděkovat a rozloučit se.
Kolem sjezdovky lyžařského areálu Panská stráň jsme pak pokračovali dále … a, bohužel, i prudce níže. Vedla nás NS skřítka Frymbulína, který nám prostřednictvím informačních panelů prozradil, že to byl právě on, kdo na tomto svahu před léty poradil jedné ubrečené holčičce, aby neřešila, jestli zvolit prkno nebo lyže, a raději zkusila zvládnout oboje. Holčička se prý jmenovala Ester a po čase se stala světovou senzací, když v obou disciplínách vyhrála olympiádu v Pchjongčchangu. Nevím sice, jestli Janek svého času přihlásil svou dceru právě do Lyžařského oddílu Nový Hrádek, ale pohádka je to pěkná …