Okruh hruboskalským skalním městem

Během krásné dovolené v Českém Ráji jsme zavítali i do těchto notoricky známých míst, jakými jsou zámek Hrubá Skála, přilehlé skalní město, lázně Sedmihorky, hrad Valdštejn či rozhledna Hlavatice nad městem Turnov. A protože opakování je matka moudrosti, dovolím si popsat tu naši cestu tímto krásným kouskem naší země, země české.

Plechovým ořem jsme přijeli k zámku Hrubá Skála, který jsme si ale nechali na konec a po silnici, která kopíruje hned tři trasy ( žlutou, modrou a červenou ), jsme šli pěšky kousek dál. Po asi 200 metrech jsme dorazili na odbočku, zvanou U Adamova lože. Zde se rozchází žlutá s červenou a modrou trasou. My jsme zvolili žlutou, jenž nás posléze zavedla do skalního města. Ovšem předtím jsme šli prozkoumat již zmíněné Adamovo lože. Ne snad, že by jsme již byli unaveni a potřebovali si lehnout, ale lákalo nás poznat o co vlastně jde. Úzkou skalní šterbinou a poté po kamenných schodech jsme sestoupili na malé prostranství, obklopené strmými sklaními stěnami. Pak jsme ho spatřili, to studené, kamenné lože, zvané Adamovo. V minulosti možná tak studené nebylo, neboť bylo zahříváno milenci, kteří se tu prý scházeli. Turnovský sochař Chládek vytesal na objednávku Františka Adama z Valdštejna do skály oltář lásky, vedle kterého stála nahá milenecká dvojice, a byl zakončen soškou Amora. Naproti byla vytesána široká pohovka, pod níž se choulí dva lvi, dnes již jako všechny ostatní reliéfy těžko rozeznatelní. Místo bylo v minulém století často navštěvováno mileneckými dvojicemi a dostalo jméno "Adamovo lože". Dokonce se zde natáčely scény pohádky Bajaja.

Vrátili jsme se na rozcestí a po žluté pokračovali dále. Cestička se vinula mezi stromy, často byla přerušena schody, někdy vedla nahoru, někdy dolů. Taková byla neposedná, ale brzy nás neomylně dovedla k vyhlídce, odkud byl krásně vidět zámek Hrubá Skála. Ano, jedná se o Zámeckou vyhlídku, ale není jedinou, ze které je zámek vidět. O chvíli později jsme došli na druhou, která se jmenuje Mariánská a prý je ta nejkrásnější v Českém Ráji. O tom by se sice dalo polemizovat, ale každopádně nabízí výhledy na panorama Hrubé Skály, Trosek a Kozákova. Mimo to je odtud nádherný výhled na skupinu skal Sahara, Dvanáct apoštolů, Větrník, Dračí věž a další skály. Leží na skalním bloku v oblasti Dračích skal, asi 1,5 km od zámku Hrubá Skála. Na vyhlídce jsme našli podrobnou mapu - někdo ji zde zapoměl, tak jsme si ji vzali sebou, ale dlouho jsme se z ní neradovali. Proti nám se vyřítila paní, jenž před pár lety opustila střední věk a ptala se jestli jsme nenašli mapu. Předali jsme ji do správných rukou a pak jsme onu osobu již neviděli.

Když jsme se dost vynadívali, opustili jsme vyhlídku a protože kvůli oběma vyhlídkám jsme sešli ze žluté značky, vracíme se po stezce zpět. Po chvilce jsme došli ke schodišti, po kterém jsme prudce sestoupili k dalšímu zajímavému místu na naší trase. Stanuli jsme na symbolickém hřbitovu horolezců, kteří zahynuli na svých výpravách. Byl založen pod stěnou takzvané Nekonečné skály. Původní myšlenka sochaře a horolezce V.Karouška došla naplnění po tragédii horolezecké výpravy v Peru roku 1970, kde on sám zahynul. Doufejme, že další přibývat nebudou.

Opouštíme hřbitov a pokračujeme již mírným klesáním stále po žluté trase. Míjíme skalní útvary napravo a zanedlouho dojdeme k vodnímu prameni, který byl pojmenován podle Barbory a nedaleko je druhý, který se jmenuje Antonínův. Manželé Barbora a Antonín Šlechtovi tak mají každý svůj pramen. MUDr. Antonín Šlechta se nechal inspirovat průkopnickým nadšením Vincence Priessnitze a už v roce 1841, tedy pouhých devět let po Priesnitzovi, otevřel provoz v nových vodoléčebných lázních v Sedmihorkách. Tyto lázně jsou tak nejstarším vodoléčebným ústavem v Čechách, a vznikly díky velkorysé podpoře majitele hruboskalského panství na opravdu kouzelném místě. U pramene jsme pojedli z vlastních zásob, spočinuli a občerstvili se. I když jsme se nacházeli přímo nad lázněmi Sedmihorky, vydali jsme se dále.

Po několika desítkách metrů narazíme na další pramen, tentokrát Josefův. Je upraven a okrášlen tesanými pískovcovými bloky tak, aby lázeňští hosté netrpěli blátem rozmočené cesty. Dřevěná socha muže vedle pramene je nehybná a mlčí, i když jsme se ho zeptali na cestu. Pokrčíme rameny a jdeme dál po trase, která je značená již modře i žlutě. Po 200 metrech přicházíme na rozcestí, kde se obě barvy rozchází. Jsme u Smíchousova rybníka. Volíme modrou značku, která nás již zavede do nitra skalního města.

Nejdříve ovšem po pravé straně vidíme další z pramenů. V rokli, nad kterou se už zdvihá skalní město kolem Kapelníka, jsou dva prameny Kořenského. Josef Kořenský byl známý cestovatel z přelomu dvacátého století, a býval významným a častým hostem místních lázní.

A je to tady ! Ejhle, skalní město roztahuje své útroby a pohlcuje nás. Procházíme roklí, okolo nás vysoké skalní stěny, jimž vévodí Kapelník. Toho si ale prohlédneme až později z vyhlídek. Po železném schodišti šplháme ke krásám Egypta. Že by časová smyčka ? Ne, to se nad námi nachází skalní útvar Sfinga. Následuje průchod úzkou skalní průrvou a pak nekonečně mnoho železných schodů. Naštěstí jdeme dolů, horolezci, kteří nás se svou výbavou míjejí takové štěstí nemají a supící míří nahoru. Pak již sejdeme dolů zase na dno rokle. Nacházíme se Pod čertovou rukou, se kterou si tedy rozhodně nemůžeme plácnout, i když by se nám to možná za chvíli hodilo. Čertova ruka je totiž skalisko, na kterém ve 13.století stával hrádek, asi dřevěný, protože je zde možné spatřit stopy po trámových částech stavby.

A teď by se pekelná pomoc hodila. Čekal nás totiž prudký výstup po serpentinovém chodníku na Janovu vyhlídku. Rohatý nikde, ačkoliv jsme stoupání prokleli, stejně jsme museli vystačit z vlastními silami. Zpocení jsme konečně vyšlapali nahoru a mohli se tak pokochat prvními výhledy na skalní město. Z vyhlídky se nabízí výhledy na Kozákovský hřbet a do oblasti skal Majáku a Čertovy ruky.

Po chvíli kochání a odpočinku jsme pokračovali dále po modré a přišli jsme po 300 metrech na rozcestí U Kavčin. To nejhorší jsme měli za sebou a již jsme se pohybovali víceméně po rovině či z kopce dolů. Tedy záleží kterým směrem půjdete.

Kavčiny - to býval hrad, který spolu s již zmíněnou Čertovou rukou strážil hrad Valdštejn. Dnes zde najdete několik ve skále tesaných místnůstek, a jak už to u skalních hradů bývá, dobře patrné jsou i stopy po trámoví. K hradu nevede značená cesta, z rozcestí je to ale kousek. Neví se, kdo jej založil a kdy, jediná zpráva zní, že byl roku 1440 dobyt stejně jako Valdštejn. A tak jsme vyrazili k blízkému hradu, který se zde na rozdíl od dvou předchozích zachoval.

Než jsme se pustili dovnitř středověké stavby, příjemně jsme poseděli v hospůdce U hradu, kde jsme získali také razítko do památníku. Potom jsme šli na průzkum Hradu Valdštejn. Prošli jsme po nádherném dlouhém kamenném mostě s kopiemi soch světců (sv. Ludmily, sv. Josefa, sv. Václava, sv. Víta, sv. Jana Nepomuckého, sv. Ivana, sv. Vojtěcha a sv. Prokopa), který ústí do první hradní brány, u níž zaplatíme vstupné, koupíme turistickou známku, získáme další razítka a hurá na hrad. Šli jsme nejdříve okolo bývalých kočároven, prohlédli jsme si kapličku sv. Jana Křtitele z roku 1817 s vyobrazením tohoto světce od F. Maška z roku 1837, o němž se někdy soudí, že je podobiznou Karla Hynka Máchy. Přešli jsme další kamenný most se sochami sv. Markéty a Otýlie. Za ním stojí patrová budova s průjezdem z roku 1838, někdejší romantická šenkovna a hotel, dnes výstavní síň a galerie. Prohlédli jsme si také kapli sv. Jana Nepomuckého z roku 1713, přestavěnou roku 1836. Za kaplí jsme kráčeli po mostě, v jehož útrobách je takzvaný kulečníkový sál, kde jsme viděli modely hradů a zámků v Českém Ráji. Po uzounkém točitém schodišti jsme vyšlapali zase zpět a po terase šli do nejstarší části Hradu Valdštejn. Prošli jsme skalními útrobami se zbytkem zdiva a hlubokou prohlubní, zvanou Hladomorna. Pak jsme zase z jeskyně vyšli ven a vstoupili do paláce, kde jsme si prohlédli pár místností. Potom jsme již pouze navštívili hradní vyhlídku na konci trasy a stejnou cestou se vrátili zpět a vyšli ven z hradu.

Mnozí návštěvníci potom zamíří po červené, hlavní trase zpět k Hrubé Skále nebo se vracejí po zelené do Pelešan, kde je parkoviště pro auta. My jsme po červené zamířili opačným směrem - respektive jsme pokračovali dál. Čekala na nás krásná rozhledna Hlavatice, ze které jsme viděli třeba město Turnov, Ještěd, Bezděz a Kozákov. nádhera. Stánek s občestvením nefungoval, turistickou známku jsme naštěstí koupili v informačním centru v Turnově o den dříve.

Kamennou krásku Hlavatici jsme opustili a ten jeden kilometr k hradu Valdštejn utekl rychle. No a potom jsme již následovali stovky turistů po červené značce směr Hrubá Skála. Z hlavní trasy jsme si odskočili na vyhlídky U lvíčka a Na kapelu. Celé skalní město jsme měli pod sebou, naproti nás jsme viděli vyhlídku Janovu, na které jsme byli o pár hodin dříve. Jsou nádherní ti pískovcoví krasavci v Českém Ráji.

Tam, kde se setkává červená trasa s modrou, nachází se Arboretum Bukovina, kde se tyčí jiní krasavci. Tentokráte jsou dřevění a pochází mnohdy ze Severní Ameriky a nebo jiných končin. Arboretum založil roku 1857 majitel zdejších panství Jan Křtitel z Aehrenthalu a patří k nejstarším u nás. Prvními cizokrajnými stromy, zde vysazenými, byla douglaska tisolistá. Na vysázení a kompletaci celého parku se pracovalo až do roku 1925. Do druhé světové války však areál zpustl a obnoven byl až poté lesním závodem v Lomnici nad Popelkou. V arboretu funguje též informační centrum.

Z arboreta je to jen kilometr na zámek Hrubá Skála. Vrátili jsme se tedy na začátek naší cesty, cca po šesti hodinách putování s dětmi, beze spěchu, navíc jsme našli několik geokeší a rozhodně jsme neběželi. U parkoviště jsme uhnuli doleva a po schodech sešli Myší dírou, která je přes 100 metrů dlouhá a velmi úzká, jak jinak v případě těchto dír. Zavedla nás pod zámek do rokle, do oblasti Dračích skal a pokud by jste po zelené značce šli dál, dojdete do lázní Sedmihorky.

Opět jsme se protáhli Myší dírou zpět na parkoviště, ve stánku koupili turistickou známku a vydali se do zámku, ze kterého je dnes hotel. Vznikl přestavbou hradu Skála postaveného v 13. století pány z Valdštejna. Prošli jsme si přístupné nádvoří a vystoupali na vyhlídkovou věž. V recepci jsme získali razítka do památníku.

Pak jsme již zámku ukázali záda a než jsme definitivně odjeli, prohlédli jsme také u zámku stojící kostel sv. Josefa.

To byl již konec našeho putování z jednoho konce hruboskalského hřebenu na druhý. Návštěvu a prohlídku všech objektů a přírodních krás Vám jednoznačně doporučuji.

Je zde prostě nádherně, jako v ráji.

Autor: jirkacek

Další články autora: 937

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli