Opět po čase na hoře Kletečná.
Pravidelným čtenářům mých příběhů nejspíš začaly sházet nové příběhy z mým věrným psím společníkem, fenkou Rinou. Můžu vás ale potěšit, další vyprávění o zážitcích s Rinou je po čase konečně tady. Nějak to v poslední době nevycházelo, když už jsem byl pevně rozhodnut, že s Rinou vyrazíme na nějakou větší procházku, plán nám překazilo počasí, které se v letošním dubnu opravdu chovalo aprílově. Jak se ale říká, kdo si počká, ten se dočká, takže jsme se s Rinou v prvomájovou neděli konečně dočkali. Cíl byl dán už hodně dlouho- hora Kletečná, která se svými 706 metry nad mořem je jednou z nejvýraznějších dominant Českého středohoří.
Na hoře Kletečná, respektive na jejím samotném vrcholu, jsem už dlouho nebyl, takže jsem poměrně dlouhou dobu plánoval tento moment opět zopakovat. Rina tento plán přivítala samozřejmě s velkým nadšením, ovšem nutno podotknout, jí je úplně jedno, kam půjdeme, hlavně, že to bude pořádná procházka, ne to, co absolvujeme kolem ,,baráku“, když nezbývá moc času.
Tato procházka měla neplánovaně i zdravotní účel a to z jednoho prostého důvodu- při obstarávání včel jsem si hnul pravým bokem. Zní to přinejmenším zvláštně- při včelaření si něco udělat, žel i to se stává, zejména když špatně chytnu středně těžké břemeno v podobě prázdných nástavků. Podrobněji už to popisovat nebudu, o tom článek není, vyplývá s toho ovšem to, že tato procházka měla posloužit i k tomu, abych můj ,,neduch“ rozhýbal. Naštěstí se to jakžtakž podařilo. Ale teď už konečně přejdu k samotnému příběhu, nebo to bude vypadat, že se do psaní článku pustil nějaký hypochondr.
Sváteční neděle 1. května vyšla, co se týče počasí, dobře, i když to dopoledně na obloze vypadalo, že nám naší procházku bude chtít počasí opět zkazit. Naštěstí se nad námi ti nahoře slitovali a odpoledně opět zavládlo hezké počasí.
Cestu jsem zvolil ze začátku stejnou, jako v minulosti, tedy po cestě spojující vsi Zbožná a Kletečná. Ovšem dál jsme s Rinou šli tentokrát lehčí cestou, tedy oklikou. Kratší cesta na horu není zrovna lehce přístupná, takže jsem výjimečně šel po pevné, i když po trochu delší cestě. I dobrodruh si musí občas dát oddech.
Od vsi Kletečná jsme s Rinou kráčeli po dobře zpevněné lesní cestě, ovšem k závěrečnému stoupání nám musela posloužit úzká pěšina, odbočující z hlavní lesní cesty do pravého směru. Jen doporučuji, pokud byste se chtěli vydat na Kletečnou, tak si místo, kde pěšina vedoucí na vrchol odbočuje, dobře hlídejte, protože je to cesta neznačená. Kudy vede cesta k vrcholu, zjistíte v nejasných místech díky kamenným věžičkám, které tu někdo neznámý vytvořil, což je dobře.
Těsně pod vrcholem jsme museli opatrně, protože je to tu samý kámen, respektive, téměř celý vrchol Kletečné je obklopen takzvaným kamenným mořem. Na vrcholu nás opět přivítala velká kamenná mohyla, která je už takovým symbolem tohoto místa. Teploměr i vrcholová kniha tu byly taktéž, takže jsem opět zjistil, kolik tu nahoře je a pak jsem udělal zápis do vrcholové knihy. Následně jsem s Rinou opatrně přešel na hlavní vyhlídkovou plošinu, tedy na kamenné moře, odkud se západním a východním směrem rozprostírají úchvatné výhledy na kopečky Českého středohoří.
Výhledy jsou z Kletečné opravdu parádní, i když tentokrát byly lehce zastřené oparem, ale nic tak hrozného to nebylo- to hlavní, tedy kopečky Českého středohoří, byly vidět. Po obhlídce vhodného místa na posezení jsem se uvelebil a začal se jen tak kochat tou mou krásnou rodnou krajinou. Pohled na panoramata Českého středohoří mi vždy zlepší náladu. Tedy, než bych ji tentokrát měl špatnou, ale vždy je co zlepšovat.
Čas nelze zastavit, takže jsme s Rinou chtě nechtě museli vyrazit na zpáteční cestu. Ještě jsme se zašli podívat na východní stranu Kletečné a pak už jsme se opravdu pustili do zpátečního klesání dolů. Dole jsem pak narychlo pozměnil plán a to tak, že jsme nešli s Rinou přímou trasou na Hrušovku, ale vzali jsme to přes vsi Kletečnou, Dobkovice a následně přes hruškový sad u Hrušovky. Udělal jsem to proto, abych Rině alespoň trochu nahradil ty dny, kdy jsme se nikam pořádně nedostali.
No tak jsem se pomalu dopracoval k závěru. Dlouho plánovaný výlet s Rinou konečně vyšel a to jak k velké radosti nejen mé, ale hlavně Riny. Ta tyhle dlouhé procházky nejspíš nikdy nepřestane mít ráda, což ovšem není nic špatného, ba naopak. Rina se pořádně projde a já se můžu pokochat mou rodnou krajinou- Českým středohořím. Je tu opravdu krásně.