Opět pod Bílými Karpaty pt. 1

Když jsem tak v zimě uvažoval, co budeme dělat v létě, poněkud mě překvapilo zjištění vedoucí zájezdu Milušky, že letošní „školní“ zájezd je naplánován do Bojkovic. Tedy podhůří Bílých Karpat. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale není to tak dlouho (no možná je, asi 5 let), co jsme byli vlastně za rohem, tedy lépe řečeno na Kopánkách, což je penzion nad Hrozenkovským sedlem, nebo blížeji pod Mikulčiným vrchem, tedy přímo hlavním horském pásmu Bílých Karpat. Bojkovice odtud nejsou zas tak vzdálené, přes Komňu (jedno z rodišť Komenského) nějakých 10 km. Nicméně již tehdy se mi tu dosti líbilo (nezapomenutelný výjezd na Javořinu), nakonec i blízkost Luhačovic učinila tenkrát ze zájezdu zajímavou akci. Mezitím jsme měli nějakou zakázku v Uherském Brodě, přitom jsem si udělal výlet na Velký Lopeník a fakt, že to nebude ani daleko do Uherského Hradiště, kde jsem pár měsíců sloužil mě nakonec ubezpečil, že to zas tak špatná volba není.

16.8.2014

Odjezd je stanovený na poněkud pozdější dobu (sraz 7.30 od parkoviště nábytku Falco), pomalu se trousí účastníci, tak okukuju, kolik je letos nových tváří. Kupodivu se objevuje i téměř ztracený syn (Luděk, ze skupiny zvané Loupežníci, řadu let chyběl). S takové té naší skupiny nechybí nikdo, Marcela už nepadá z koně ani ji nepodráží nohy pes.

Naši přátelé ze Starého Města si přivážejí novinku, kola předělaná na elektriku, nakonec už mají nárok (dohromady mají 150 let), což mi Petr vysvětlí, že si musím ještě počkat (to znamená přes 20 let).

Jižní Morava naštěstí není tak vzdálená, tak i přes otravný průjezd Přerovem jsme na místě relativně brzy, kolem jedné odpoledne. Bojkovice nám zřejmě chtějí ukázat tu přívětivější tvář, ačkoliv je celé dopoledne pod mrakem , tady najednou svítí sluníčko – byť přechodně. Ubytování máme ovšem téměř luxusní, penzion Zámeček je v těsné blízkosti skutečného zámku, Nového Světlova. Taková malá Hluboká, nebo dejme tomu Lednice, když jsme na Moravě, novogotická přestavba původně renesančního, později barokního zámku. Ačkoliv zámek nepatří přímo k top památkám, zjišťuji, že díky opakovanému pobytu se mi začíná i líbit.

Pokoje, spíše malé apartmány (s kuchyňkou) jsou dvou, nebo čtyřlůžkové, tentokrát nás rozdělí s Marcelou k Petrovi a Janě – což nám i vyhovuje.

Tak se pomalu začínáme chystat na první jízdu, mám vymyšlený asi 30 km okruh, ovšem počasí nám přestává přát, naštěstí nedaleko našeho bydliště jsou tenisové kurty a hospoda, kde se ukryjeme a později strávíme i několik nezapomenutelných večerů.

Déšť nás tedy mírně zdržel, tudíž něco ze zamýšlené trasy vynecháme. Vyrážíme dolů do města, a na východ údolím. Bojkovice jsou obklopeny kopci Vizovické vrchoviny a sevřené mezi svahy, takže jsou vlastně takové protáhlé než rozložené do šířky. Že jsme v Karpatech prozrazuje již první kopeček na kraji města, většinou to je pořád nahoru, dolů, v Pitíně provádím údržbu na Lenčině kole (doraz přesmykače). Protože jsme zvolili trasu po hlavní silnici, nemáme cestou zatím žádnou osadu, zato co chvíli míjíme železnici. Ta se podobně vine bočními údolími, podobně jako u nás na Ramzovou, ostatně je to Vlárská dráha, tedy železnice do Vlárského průsmyku a dál na Slovensku.

První zastávkou je tedy až Hrádek U Slavičína. Zde je ovšem pádný důvod, hospoda kde točí výrobky místního malého pivovaru. Povinnost velí ochutnat nějaký ten speciál, a probrat co je za rok nového (pokud jsme se neviděli). Petr s Janou prodávají lístky na Paprsku a letos v zimě to stálo za prd, tudíž jsme se nepotkali. Slavičín je vlastně nové město (původně vesnice), které se rozvinulo až za Baťových časů a později, když tu postavili zbrojovku. Nicméně nějakou památku (zámek) tu najdeme. Na zámku je sice hotel, ale jak nám říká paní, jdeme do parku, který nakonec zas tak špatný není.

Výpadovka na Luhačovice kupodivu není tak kopcovitá, ale brzy odbočíme do táhlého kopce směr Rudimov. Bohužel začíná poprchávat, zatím mírně. Naštěstí následuje táhlý sjezd údolím potoka Třešňůvka. Před naším cílem ovšem musíme překonat jeden kopeček, a pak se před námi objeví sice zachmuřený, ale pozoruhodný výhled na Bojkovice. Překvapivě malebně působí zámek na vršku nad městem, je vidět, že zakladatelé dobře volili místo pro své sídlo. Kuriozitou je malá vyhlídky, spíše posed. Podle výstražné tabulky má nosnost 150 kg, vylezli jsme ve dvou s Martinem.

Večerní posezení nám nabídla restaurace Chalupa, kde velká většina ochutná tradiční kyselicu (ač ještě nejsme na Valašsku). Do ubytovny dojíždíme již za tmy, na tenise to už žije, až na výjímky ale dnes zůstaneme doma s vlastními zásobami.

17.8.2014

Ráno ještě podmračené, ale podle všeho dnes nezaprší. První snídaně po švédském způsobu sice poněkud zmatečná (přísun materiálu), nakonec ale povětšinou spokojenost. Dnes nás doprovodí řeka Olšava, která pramení nad Pitínem. Prozatím volím cestu po hlavní silnici, je to rychlejší a ani není velký provoz. Poněkud se zdržíme v Šumici, kde nám někdo koncertuje na varhany ve zdejším kostele a pak je před námi Uherský Brod. První zastávka nenápaditě v pivovarské prodejně, spíš ze zvědavosti (a kvůli razítku do cancáku). Opodál je nový židovský hřbitov, který – nevím proč je stále pod zámkem. Náměstí je bohužel rozkopané a z hospody U Černého Janka je tuším nábytek. Naštěstí je otevřené místní IC a tady se můžu pozdravit se známou pracovnicí (i když ta se spíš zná s bratrem), ale ze známosti dostanu fungl nové mapy Bílých Karpat a Baťova kanálu.

Ve středu U.B. kupodivu není přímo žádná restaurace, i hospoda naproti kostelu J. Husa je zavřená (měli tam portrét Boba Dylana), až hotel U Brány nám nabídne pohostinství (dršťkovou).

Další jízda je po vedlejších cestách (cyklotrasa). V Hradčovicích radím Petrovi a Janě ať si vyjedou k rozhledně Lhotka (s elektropohonem to může být rychlé), ostatní pokračují k Veletinám. Tam posílám zbytek dál, že počkám. Brzy dorazí, ale jak vypráví, k rozhledně se nedostali, musí se tam pře statek, na to jsem zapomněl, ale jde to, trošku oklikou, sám jsem ondy na rozhledně byl.

Musíme však stíhat předvoj, znamená to v Míkovicích odbočit, přejet silnici (E 50), jsme na okraji Uherského Hradiště. V dáli vidím, že máme zbytek před sebou a brzy jsme v centru. Hlavní náměstí se nenápaditě nazývá Masarykovo, dominuje mu kostel Petra a Pavla a krmě několika zahradních restaurací, historické lékárně a kašně na něm najdeme pár Šumperáků, tedy našich zájezdových kolegů.

Trošku na jejich radu (i po vlastní zkušenosti) obědváme v Orlovně, mají jednoduchou nabídku, 3 druhy menu, víc nic, dáš si - nedáš si. Nakonec jsem to seděli předloni s volejbalisty, když jsme byli u Baťova kanálu. Před tím asi po desáté fotím krásný mariánský sloup na Mariánském náměstí.

To už se pomalu blížíme k cíli, nejdřív ovšem „obdivujeme“ maják a koráb na okraji Starého Města (reklama sběrných surovin), pak táhlý kopec, Zlechov a Buchlovice. Někteří z nás tu byli nedávno, tak nakonec jen Martin s Lenkou míří do zámecké zahrady na výstavu fuchsií (a pávů), ostatní se oddáváme neřesti – a Bernardu (11°).

Pro tento den jsem měl vyhlédnutý zpáteční spoj, vím jaké míváme tempo, tudíž se vracíme do Uherského Hradiště, tak akorát, abych si nafotil zdejší půvabné nádraží. Ráno někdo strašil, že nás vlak nevezme, ovšem dle jízdního řádu musí, protože je to normální osobák. Přijíždí žlutý banán, tam toho vleze dost. Průvodčí sice na oko dělá okolky (jsou tam háky na čtyři kola), když se ale kola normálně opřou o stěny, vleze toho dost. Ještě se k nám přidají dvě dívky, které – jak později zjistíme s námi bydlí na Zámečku. Zpočátku je vlak celkem našlapaný, kolem Uherského Brodu se pomalu prázdní. Snad malá perlička, registrujeme nějakou známou osobu (nedávný přechodný ministr Dopravy zemanovec Žák, patrně s vnoučaty).

Na radu nakonec příjemného průvodčího večeříme v hospodě Vagon u nádraží v Bojkovicích (já jen pivo). Ostatní ani nedutají, tak to bylo asi dobré. Hospoda totiž jinak velmi připomíná dobu svého otevření v r. 1975, ale vaří výborně.

Pomalu za šera dojíždíme ku hradu (tedy zámku), večer pak posezení v menším hloučku s Loupežníky na tenise. Mám sebou i kytaru, tak se to protáhne přes půlnoc.